Moirain neodpovídala a Rand cítil mrazení, které nijak neumenšili muži, kteří přiběhli s pochodněmi a lucernami. Moirain a Liandrin nechaly své koule zhasnout. Lampy a pochodně nevydávaly tolik světla, takže v hlubinách kobek vyskočily stíny. K postavám na podlaze se přihnali muži s nosítky. Vedl je Ingtar. Kadeř na temeni se mu téměř třásla hněvem a na první pohled bylo zřejmé, že dychtí po něčem, na co by mohl použít meč.
„Takže ten temný druh taky zmizel,“ zavrčel. „No, to není to nejhorší, co se dneska v noci stalo.“
„Není to nijak zvlášť důležité,“ prohlásila Moirain ostře. Dohlížela na muže, kteří nakládali Egwain s Matem na nosítka. „Tu dívku odneste do jejího pokoje. Potřebuje, aby na ni nějaká žena dohlédla, kdyby se v noci probudila. Mohla by být vyděšená, ale nejvíc ze všeho si potřebuje odpočinout. Ten chlapec...“ Jak dva muži zvedali nosítka s Matem, dotkla se jeho čela. „Vezměte ho do komnat amyrlin. Najděte amyrlin, ať je kde je, a řekněte jí, že je u ní. Vyřiďte jí, že se jmenuje Matrim Cauthon. Připojím se k ní, jak jen to půjde.“
„Amyrlin!“ vzkřikla Liandrin. „Myslíš, že použiješ amyrlin jako léčitelku pro svého – svého domácího mazlíčka? Ty jsi šílená, Moirain.“
„Amyrlin,“ odtušila klidně Moirain, „nesdílí předsudky vás, červených adžah, Liandrin. Takže vyléčí i takového muže, kterého k ničemu zvláštnímu nepotřebuje. Jděte,“ nařídila nosičům.
Liandrin se dívala, jak odcházejí, Moirain a muži nesoucí Mata a Egwain, a pak se obrátila zpátky k Randovi. Ten si jí snažil nevšímat. Soustředil se na to, aby se mečem trefil do pochvy, a smetal si slámu, která mu ulpěla na košili a spodcích. Když ale zvedl hlavu, Liandrin si ho stále ještě měřila pohledem a tvář měla nehybnou jako kus ledu. Neřekla nic, otočila se a začala uvažovat o ostatních mužích. Jeden držel tělo oběšence, zatímco druhý odepínal jeho opasek. Ingtar a ostatní uctivě vyčkávali. Ještě jednou se Liandrin ohlédla na Randa a odešla. Hlavu držela jako královna.
„Tvrdá žena,“ zamumlal Ingtar a zjevně ho překvapilo, že promluvil. „Co se tu stalo, Rande al’Thore?“
Rand zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, vím jenom, že Fain nějak unikl. A poranil přitom Egwain a Mata. Viděl jsem tu strážnici,“ – Rand se otřásl – „ale tady... Ať to bylo, co chtělo, Ingtare, vyděsilo to toho chlapíka tak, že se oběsil. Myslím, že ten druhý se z toho zbláznil.“
„Dneska v noci se ještě zblázníme všichni.“
„Ten mizelec... zabil jsi ho?“
„Ne!“ Ingtar zarazil meč do pochvy, takže mu jílec vyčníval nad pravým ramenem. Vypadal rozzlobeně a zahanbeně zároveň. „Teď už je venku z pevnosti, společně s ostatními, které se nám nepodařilo zabít.“
„Aspoň jsi naživu, Ingtare. Ten mizelec zabil sedm mužů!“
„Naživu? Je to tak důležité?“ Ingtar se najednou přestal tvářit rozhněvaně, místo toho vypadal unaveně a nešťastně. „Měli jsme ho v rukou. V rukou! A ztratili jsme ho, Rande. Ztratili!“ Mluvil jako by nevěřil tomu, co říká.
„Ztratili jste co?“ zeptal se Rand.
„Přece roh! Valerský roh. Je pryč, truhlice a všechno.“
„Ale byl v pokladnici.“
„Pokladnici vyloupili,“ vysvětloval Ingtar unaveně. „Moc toho nevzali. Kromě rohu. Jenom to, co si mohli nacpat do kapes. Přál bych si, aby si byli vzali všechno ostatní a roh nám nechali. Ronan je mrtvý, i hlídači, kteří pokladnici hlídali.“ Ztišil hlas. „Když jsem byl ještě chlapec, Ronan udržel Jehaanovu věž jenom s dvaceti muži proti tisícovce trolloků. Ale nepadl jen tak. Ten stařec měl na dýce krev. Víc nemůže nikdo žádat.“ Na chvíli se odmlčel. „Přišli Psí brankou a stejně odešli. Tak padesát jsme jich vyřídili, ale hodně jich uniklo. Trolloci! V tvrzi jsme ještě nikdy neměli trolloka. Nikdy!“
„Jak se dostali skrz Psí branku, Ingtare? Tam by jeden muž dokázal zadržet stovku nepřátel. A všechny brány byly zavřené.“ Rand neklidně zašoupal nohama, když si vzpomněl, proč tomu tak bylo. „Strážní by nikomu neotevřeli.“
„Měli podříznutá hrdla,“ řekl Ingtar. „Oba to byli dobří chlapi, a přesto je povraždili jako prasata. Udělali to zevnitř. Někdo je zabil a pak otevřel bránu. Někdo, kdo se k nim dokázal dostat dost blízko, aniž by pojali podezření. Někdo, koho znali.“
Rand se zadíval na prázdnou celu, kde býval Padan Fain. „Ale to znamená...“
„Ano. Temní druzi jsou uvnitř Fal Dary. Nebo byli. Brzy to zjistíme. Kajin právě zjišťuje, jestli někdo nechybí. Mír! Zrada ve faldarské pevnosti!“ Ingtar se zamračeně rozhlédl po vězení a na muže, kteří na něj čekali. Všichni měli meče a slavnostní oděv, někteří měli dokonce přilbice. „Tady nejsme k ničemu. Ven! Všichni!“ Rand se k nim cestou ven připojil. Ingtar ho zatahal za kazajku. „Co je to? Rozhodl ses, že se dáš ke stájníkům?“
„Je to dlouhý příběh,“ řekl Rand. „Moc dlouhý, abych ho vykládal tady. Snad někdy jindy.“ Jestli budu mít štěstí, tak snad nikdy. Snad se mi ve všem tom zmatku podaří uniknout. Ne, to nemohu. Ne dokud se nepřesvědčím, že je Egwain v pořádku. A Mat. Světlo, co se s ním stane bez té dýky? „Hádám, že urozený pán Agelmar zdvojnásobil stráže u bran.“
„Ztrojnásobil,“ opáčil Ingtar spokojeně. „Přes brány nikdo neprojde, dovnitř, ani ven. Jakmile se urozený pán Agelmar doslechl, co se stalo, nařídil, že nikdo nesmí opustit pevnost bez jeho osobního povolení.“
Jakmile se doslechl...? „Ingtare, a co předtím? Co ten dřívější rozkaz, že nikdo nesmí ven?“
„Dřívější rozkaz? Jaký dřívější rozkaz? Rande, pevnost nebyla zavřená, dokud se urozený pán Agelmar nedoslechl o tomhle. Někdo ti zalhal.“
Rand pomalu zavrtěl hlavou. Ani Ragan, ani Tema by si něco takového nevymysleli. A i kdyby takový rozkaz vydala amyrlin, Ingtar by o něm věděl. Tak kdo? A jak? Koutkem oka se zadíval na Ingtara a napadlo ho, zda Shienarec nelže. Jestli podezíráš Ingtara, tak to opravdu začínáš bláznit.
Zatím se ocitli ve vězeňské strážnici. Uťaté hlavy a kusy těl strážných už byly odstraněny, i když červené šmouhy na stole a vlhké skvrny na slámě prozrazovaly, kde ležely. Byly tu dvě Aes Sedai, mírně vypadající ženy se šátky s hnědými třásněmi, a studovaly slova načmáraná na zdech, přičemž jim zřejmě bylo lhostejné, že vláčejí suknice slámou. Obě měly kalamáře a u pasu jim visely psací podložky. Obě si perem činily poznámky. Na muže trousící se kolem se ani nepodívaly.
„Podívej na tohle, Verin,“ řekla jedna z nich a ukázala na část kamene pokrytého řádky trolločího písma. „Tohle vypadá zajímavě.“
Ta druhá přispěchala a cestou si ušpinila suknici od krve. „Ano, vidím. Tohle psala mnohem obratnější ruka, než to ostatní. To nebyl trollok. Velice zajímavé.“ Začala si psát a každou chvíli vzhlížela, aby si přečetla hranatá písmeny na stěně.
Rand odběhl. I kdyby to nebyly Aes Sedai, nechtěl zůstávat v jedné místnosti s někým, kdo si myslí, že čtení trolločích poznámek napsaných lidskou krví je „zajímavé".
Ingtar a jeho muži už byli vepředu a rozcházeli se za svými povinnostmi. Rand zpomalil, protože nevěděl, kam by měl jít. Kdyby se chtěl bez Egwaininy pomoci vrátit do ženských komnat, nebylo by to snadné. Světlo, ať je v pořádku. Moirain řekla, že bude v pořádku.
Než dorazil ke schodům nahoru, našel ho Lan. „Můžeš se vrátit do pokoje, jestli chceš, ovčáku. Moirain ti nechala odnést věci z Egwanina pokoje do tvého.“