„Jak věděla...?“
„Moirain ví spoustu věcí, ovčáku. To bys už měl chápat. Raději bys na sebe měl dávat pozor. Ty ženské všechny vykládají o tom, jak jsi utíkal po chodbách a mával jsi mečem. Říkaly, že ses dokonce díval svrchu na samotnou amyrlin.“
„Světlo! Mrzí mě, že se zlobí, Lane, ale byl jsem pozvaný. A když jsem uslyšel ten poplach... ať shořím, Egwain byla tady dole!“
Lan zamyšleně našpulil rty. Byla to jediná změna výrazu na jeho tváři. „Oh, ony se nezlobí, ne tak docela. I když většina z nich si myslí, že potřebuješ silnou ruku, aby ses trochu uklidnil. Spíš je to zaujalo. Dokonce urozená paní Amalisa se na tebe nepřestává vyptávat. Některé z nich dokonce začínají věřit povídačkám sloužících. Myslí si, že jsi převlečený princ, ovčáku. To není špatné. V Hraničních státech mají pořekadlo: ‚Lepší mít po boku jednu ženu než deset mužů.‘ Podle toho, jak se baví, se nemůžou rozhodnout, čí dcera je dost silná, aby tě zvládla. Jestli si, ovčáku, nebudeš dávat pozor, kam šlapeš, zjistíš, že ses přiženil do shienarského urozeného rodu dřív, než ti dojde, co se vlastně děje.“ Náhle Lan vybuchl smíchy. Vypadalo to podivně, jako by se smála skála. „Hnát se chodbami ženských komnat uprostřed noci, mít na sobě pracovní kazajku a mávat přitom mečem. Jestli tě nenechají zmrskat, přinejmenším si o tobě budou celá léta povídat. Ještě nikdy neviděly tak zvláštního muže. Ať už pro tebe vyberou jakoukoliv manželku, nejspíš zařídí, že se do deseti let staneš hlavou jejího rodu, a ty si přitom budeš myslet, že je to celé tvoje práce. Je velká škoda, že musíš odejít.“
Rand na strážce zpočátku jen beze slova zíral, ale teď zavrčeclass="underline" „Snažil jsem se. Brány jsou hlídané a nikdo nesmí odejít. Pokoušel jsem se o to ještě ve dne. Nemohl jsem ani vyvést Rudocha ze stáje.“
„Teď na tom nezáleží. Moirain mě poslala, abych ti to vyřídil. Můžeš odejít, kdy se ti zachce. Klidně hned teď. Moirain zařídila, že ti Agelmar udělil výjimku.“
„Proč teď, proč ne dřív? Proč jsem nemohl odejít předtím? Takže to ona nechala zavřít brány? Ingtar říkal, že o žádném rozkazu, že nikdo nesmí opustit pevnost, do večera nevěděl.“
Rand měl pocit, že se strážce tváří ustaraně, ale řekl jen: „Když ti někdo dá koně, ovčáku, nestěžuj si, že není tak rychlý, jak by sis přál.“
„A co Egwain? A co Mat? Jsou skutečně v pořádku? Nemůžu odejít, dokud nebudu vědět, že jsou v pořádku.“
„To děvče je. Ráno se probudí a nejspíš si ani nebude pamatovat, co se stalo. Rány do hlavy bývají takové.“
„A co Mat?“
„Je to na tobě, ovčáku. Můžeš odejít teď hned nebo zítra nebo příští týden. Je to na tobě.“ Lan odešel a nechal Randa stát v chodbě hluboko pod faldarskou tvrzí.
7
Volání krve
Když nosítka s Matem odnesli z amyrlininých komnat, Moirain zase pečlivě zavinula angrial – malou, věkem ztmavlou, vyřezávanou slonovinovou sošku ženy v rozevlátém rouše – do kusu hedvábí a vrátila jej zpátky do váčku. Práce s ostatními Aes Sedai, kdy spojovaly své schopnosti a usměrňovaly tok jediné síly k jedinému cíli, byla únavná i za nejlepších podmínek, dokonce i s pomocí angrialu, a práce celou noc beze spánku neposkytovala ty nejlepší podmínky. A práce, kterou na tom chlapci vykonaly, nebyla vůbec snadná.
Leana vyprovodila nosiče z místnosti ráznými gesty a několika odměřenými slovy. Oba muži se neustále ukláněli, protože je tolik Aes Sedai pohromadě zneklidňovalo, zvlášť když jednou z nich byla sama amyrlin, takže jim už skoro nevadilo, že Aes Sedai používají jedinou sílu. Čekali v chodbě, dokud nebude práce dokonána, a opírali se o stěnu. Těšili se, až budou moci opustit ženské komnaty. Mat ležel se zavřenýma očima a tvář měl bledou, ale hruď se mu pravidelně zdvihala jako v hlubokém spánku.
Jak tohle ovlivní události? přemítala Moirain. Není to nutné, když je roh pryč, ale přesto...
Dveře se za Leanou zavřely a amyrlin se nejistě nadechla. „Tohle je odporná záležitost. Odporná.“ Sice se nemračila, ale mnula si ruce, jako by si je chtěla omýt.
„Ale docela zajímavá,“ ozvala se Verin. Byla čtvrtou Aes Sedai, kterou si amyrlin pro tuto práci vybrala. „Je opravdu zlé, že nemáme tu dýku, takže léčení nemůžeme dokončit. Přes všechno to, co jsme dnes v noci udělaly, nebude žít dlouho. Přinejlepším několik měsíců.“ Tři Aes Sedai byly v amyrlininých komnatách samy. Střílnami začínalo pronikat perleťové světlo svítání.
„Teď bude mít alespoň ty měsíce,“ prohlásila ostře Moirain. „A jestli dýku získáme zpátky, budeme moci to spojení zrušit.“ Jestli ji získáme zpátky. Ano, určitě.
„To pouto bude pořád možné zlomit,“ souhlasila Verin. Byla to kyprá žena s hranatým obličejem, a i přesto, že Aes Sedai měly dar bezvěkosti, objevovaly se jí v hnědých vlasech šediny. To byla jediná známka jejího věku, ale pro Aes Sedai to znamenalo, že je vskutku velice stará. Hlas však měla pevný, odpovídal jejím hladkým lícím. „Byl však s tou dýkou spojen příliš dlouho, na což nesmíme zapomínat. A bude s ní spojen ještě déle, ať už ji najdeme nebo ne. Už by mohl být změněn tak, že ho naše léčení neovlivní, i když už dál nemůže nikoho nakazit. Taková maličkost, ta dýka,“ přemítala, „ale zničí každého, kdo ji nosí dost dlouho. A ten, kdo ji nosí, pak nakazí ty, kdo se s ním dostanou do styku, a ti zase nakazí další, a nenávist a podezřívavost, které zničily Shadar Logoth, kdy se všichni muži i ženy obrátili proti sobě, budou opět vypuštěny do světa. Ráda bych věděla, kolik lidí dokáže pošpinit řekněme tak do roka. Mělo by se to dát vypočítat docela přesně.“
Moirain se na hnědou sestru trpce podívala. Stojíme tváří v tvář dalšímu opravdovému nebezpečí, a ona mluví, jako by to byla hádanka v knize. Světlo, copak hnědé okolní svět opravdu vůbec nevnímají? „Tak musíme tu dýku najít, sestro. Agelmar posílá muže, aby našli ty, kdo vzali roh a zabili jeho leníky, což jsou ti samí, kdo vzali dýku. Bude-li nalezeno jedno, bude nalezeno i to druhé.“
Verin kývla, ale zároveň se zamračila. „Přesto, i když bude dýka nalezena, kdo ji bezpečně navrátí? Kdožkoliv se jí dotkne, riskuje, že se pošpiní, pokud ji bude mít u sebe příliš dlouho. Možná kdyby ji dali do truhlice, dobře ji zabalili a utěsnili. Ale stejně bude pro ty, kdo jí budou delší dobu nablízku, nebezpečná. A jelikož tu dýku nemůžeme prozkoumat, nemůžeme si být jisty, jak moc je třeba ji odstínit. Ale to ty víš, Moirain, ba víc. Zařídila jsi dost, aby ten mladý muž přežil, i když ji měl u sebe, a přestal šířit nákazu na ostatní. Musíš dost přesně vědět, jak silný je její vliv.“
„Je tu jeden člověk,“ řekla Moirain, „který může dýku získat zpátky, aniž by mu ublížila. Někdo, koho jsme proti té nákaze odstínily tak, jak jen je to možné. Mat Cauthon.“
Amyrlin kývla. „Ano, ovšem. On to může udělat. Pokud bude žít dost dlouho. Jenom Světlo ví, jak daleko ji odnesou, než ji Agelmarovi muži najdou. Pokud ji vůbec najdou. A jestli ten hoch zemře dříve... no, jestli ta dýka bude ve světě tak dlouho, budeme mít další starosti.“ Amyrlin si unaveně promnula oči. „Myslím, že musíme najít i toho Padana Faina. Proč je ten temný druh tak důležitý, aby tolik riskovali a zachraňovali ho? Mnohem snazší by pro ně bylo, kdyby jenom ukradli roh. Již tak pro ně byl příchod až do tvrze, jako je tahle, nebezpečný jako zimní vichřice na Bouřlivém moři, ale oni to riziko podstoupili, aby tohoto temného druha osvobodili. Jestli si číhači myslí, že je tak důležitý –“ Amyrlin se odmlčela a Moirain věděla, že uvažuje, zda to jsou skutečně pouze myrddraalové, kdo tu rozkazuje – „tak my musíme taky.“