„Musíme ho najít,“ souhlasila Moirain a doufala, že si nikdo nevšiml naléhavosti v jejím hlase, „ale je docela pravděpodobné, že ho najdeme spolu s rohem.“
„Jak říkáš, dcero.“ Amyrlin si přitiskla ruku na ústa, aby potlačila zívnutí. „A teď, Verin, pokud nás omluvíš, jenom ještě něco rychle vyřídím s Moirain, a pak se trochu prospím. Předpokládám, že Agelmar bude trvat na oslavě dnes večer, když už se ta včerejší tolik pokazila. Tvoje pomoc byla velice cenná, dcero. Prosím, pamatuj si, že nesmíš nikomu vyjevit nic o příčině chlapcova zranění. Některé z našich sester by v něm viděly dílo Stínu, namísto toho, co vytvořili sami lidé.“
Nebylo třeba červené adžah ani jmenovat. A možná, napadlo Moirain, červené už nejsou jediné, před kým si bylo třeba dávat pozor.
„Já ovšem nic neprozradím, matko.“ Verin se uklonila, ale ke dveřím nijak nespěchala. „Říkala jsem si, že by ses měla podívat na tohle, matko.“ Vytáhla od pasu malý poznámkový sešit vázaný v měkké hnědé kůži. „Tohle bylo napsáno na stěnách vězení. Většinou tam nebylo nic neobvyklého – rouhání a vychloubání se, trolloci zřejmě nic jiného neumí – ale jednu část napsala zkušenější ruka. Ruka vzdělaného temného druha, možná dokonce myrddraala. Mohl by to být jen výsměch, a přesto to vypadá jako poezie, nebo snad píseň, a zní to jako proroctví. O proroctvích Stínu toho mnoho nevíme, matko.“
Amyrlin váhala jenom chvíli, pak kývla. Proroctví Stínu, temná proroctví, měla ten nešťastný zvyk, že byla plněna stejně jako proroctví Světla. „Přečti mi to.“
Verin otočila několik stránek, odkašlala si a klidným, vyrovnaným hlasem začala.
„Dcera noci tu poznovu kráčí.
V prastaré válce znovu válčí.
Nového milce sobě hledá, kdo sloužit jí bude a zemře,
leč sloužit bude dál.
Kdo příchod její zastavit stačí?
Zářící hradby pokleknout ráčí.
Krev sytí krev.
Krev volá krev.
Krev je, krev byla, krev vždy bude též.
Muž, jenž usměrňuje, stojí sám.
Své přátele on obětuje temnotám.
Dvé cest před ním jest, jedna k strašné smrti bez umřítí,
druhá k žití bez umřítí.
Kterou on vybere? Kterou on vybere sobě sám?
Co ruka skrývá? Čí život béře?
Krev sytí krev.
Krev volá krev.
Krev je, krev byla,
krev vždy bude též.
Luc do Dhúmských přibyl hor.
Isam naň čekal v průsmycích hor.
Lov již začal. Stínu psi teď honící stopu mají a kořist.
Jednomu žíti bylo, jednomu umříti, leč oba jsou.
Čas změny nastal již.
Krev sytí krev.
Krev volá krev.
Krev je, krev byla, krev vždy bude též.
Hlídači u Tomovy čekají Hlavy.
Sémě Kladiva sžehne strom prastarý.
Smrt bude sít a slunce pálit, než Veliký pán přijde.
Smrt bude žnout a těla padat, než Veliký pán přijde.
A znovu sémě prastaré zlo zničí, než Veliký pán přijde.
Teď Veliký pán přichází.
Teď Veliký pán přichází.
Krev sytí krev.
Krev volá krev.
Krev je, krev byla, krev vždy bude též.
Teď Veliký pán přichází.“
Když Verin domluvila, zavládlo dlouhé ticho.
Nakonec promluvila amyrlin. „Kdo to ještě viděl, dcero? Kdo o tom ví?“
„Jenom Serafelle, matko. Jakmile jsme to opsaly, muži stěny odrhli. Na nic se neptali, chtěli se toho honem honem zbavit.“
Amyrlin kývla. „Dobrá. V Hraničních státech je až příliš mnoho lidí, kteří dokážou rozluštit trollocké písmo. Není třeba, aby si dělali další starosti. Už tak jich mají až dost.“
„Co si o tom myslíš?“ zeptala se hnědé sestry opatrně Moirain. „Je to proroctví, co myslíš?“
Verin naklonila hlavu na stranu a zamyšleně se zadívala do svých poznámek. „Možná. Vypadá to jako některá temná proroctví, která známe. A některé části jsou dost jasné. Přesto by to ale mohl být jenom výsměch.“ Položila prst na řádku. ,„Dcera noci tu poznovu kráčí.‘ To může znamenat jenom to, že Lanfear je zase volná. Nebo někdo chce, abychom si to mysleli.“
„Kdyby to byla pravda,“ řekla amyrlin, „to by nám tedy dělalo starosti, dcero. Ale Zaprodanci jsou stále ještě vázáni.“ Pohlédla na Moirain a chvíli vypadala velice ustaraně, než se zase zatvářila neurčitě. „I kdyby zámky povolovaly, Zaprodanci jsou stále ještě vázáni.“
Lanfear. Ve starém jazyce Dcera noci. Její skutečné jméno nebylo nikde zaznamenáno, ale toto bylo jméno, které si ona sama vybrala, na rozdíl od většiny Zaprodanců, které pojmenovali ti, jež zradili. Někteří říkali, že Lanfear byla ve skutečnosti nejmocnější ze Zaprodanců, ještě před Izmaelem, Zrádcem naděje, ale svou moc skrývala. Z oněch časů zůstalo tak málo záznamů, že to žádný učenec nedokázal s určitostí říci.
„Se všemi těmi falešnými Draky, co se objevují, není překvapením, že se do toho někdo pokouší zatáhnout Lanfear.“ Moirain měla stejně klidný hlas jako výraz ve tváři, ale v jejím nitru to vřelo. O Lanfear byla kromě jejího jména s určitostí známa jedna věc: že než přešla na stranu Stínu, než se Luis Therin Telamon setkal s Ilienou, Lanfear byla jeho milenkou. To je komplikace, kterou skutečně nepotřebujeme.
Amyrlin se zamračila, jako by ji napadlo to stejné, ale Verin kývla, jako by to byla jenom slova. „Ta ostatní jména jsou také jasná, matko. Vznešený pán Luc je, samozřejmě, bratrem Tigrain, tehdejší dědičky Andoru, který zmizel v Morně. Nicméně kdo je Isam, nebo co má společného s Lukem, to vskutku nevím.“
„To, co potřebujeme vědět, včas zjistíme,“ podotkla ledabyle Moirain. „Zatím nemáme důkaz, že se skutečně jedná o proroctví.“ Ona to jméno znala. Isam byl synem Breyan, manželky Laina Mandragorana, jejíž pokus získat trůn Malkieru pro svého manžela přivedl na jih hordy trolloků. Breyan a její nedospělý syn zmizeli, když trolloci přemohli Malkier. A Isam byl Lanovým pokrevním příbuzným. Nebo je jeho pokrevním příbuzným? Tohle před ním musím utajit, dokud se nedozvím, co udělá. Dokud nebudeme dál od Morny. Kdyby si myslel, že je Isam naživu...
,„Hlídači u Tomovy čekají Hlavy,‘" pokračovala Verin. „Někteří lidé se pořád ještě drží té staré víry, že vojska, která Artuš Jestřábí křídlo vyslal před Arythský oceán, se jednoho dne vrátí, i když po takové době...“ Opovržlivě si odfrkla. „Do Miere A’vron, hlídači vln, mají pořád... obec je, myslím, to nejlepší slovo... na Tomově Hlavě ve Falme. A jedno ze starých jmen Artuše Jestřábí křídlo je Kladivo Světla.“