Když si Verin sedala do křesla – samozřejmě se nejdřív podívala na amyrlin, zda se může posadit v její přítomnosti – Moirain ji smutně pozorovala.
„Je dost nepravděpodobné,“ začala Verin, „že by si kdokoliv, kdo pečlivě nestudoval staré záznamy, všiml něčeho zvláštního, tedy kromě toho, že se vy dvě chováte podivně. Odpusť, matko. Bylo to skoro před dvaceti lety, když byl Tar Valon v obležení, když jsem získala první stopu, a to bylo jenom...“
Světlo mi pomoz, Verin, jak jsem tě pro ty tvé medové koláčky a náruč, v níž jsem se mohla vyplakat, milovala. Ale udělám, co budu muset. Udělám. Musím.
Perrin se zpoza rohu díval za odcházející Aes Sedai. Byla cítit levandulovým mýdlem, i když většina lidí by to neucítila ani zblízka. Jakmile se ztratila z dohledu, Perrin odspěchal do pokoje pro nemocné. Už se jednou snažil Mata navštívit a ta Aes Sedai – zaslechl, jak ji kdosi oslovuje Leano – mu málem utrhla hlavu, aniž se vůbec podívala, kdo to je. Ve společnosti Aes Sedai se necítil dobře, zvlášť když mu začaly prohlížet oči.
Zastavil se u dveří a zaposlouchal se – v chodbě neslyšel kroky a na opačné straně dveří taky nic – vešel tedy a tiše za sebou zavřel dveře.
Pokoj pro nemocné byla dlouhá místnost s obílenými stěnami, a protože na obou stranách byly východy na cimbuří, bylo tu i dost světla. Mat ležel na jednom z úzkých lůžek, která stála podél stěn. Po poslední noci Perrin čekal, že většina lůžek bude obsazená, ale po chvíli si uvědomil, že je tvrz plná Aes Sedai. Jediná věc, kterou Aes Sedai nedokázaly vyléčit, byla smrt. Jemu však pokoj stejně páchl nemocí.
Perrin se ošklíbl, když si to uvědomil. Mat ležel nehybně se zavřenýma očima a rukama položenýma na pokrývce. Vypadal vyčerpaně. Ne jako by byl nemocný, spíš jako by tři dny dřel na poli a teprve před chvílí si lehl, aby si odpočinul. Byl ale cítit... divně. Perrin to nedokázal pojmenovat. Prostě to nebylo správné.
Perrin se opatrně posadil na lůžko stojící vedle Matova. Všechno vždycky dělal opatrně. Byl větší než většina lidí, a pokud se pamatoval, vždycky byl větší než ostatní chlapci. Musel prostě být opatrný, aby nikomu nechtě neublížil. Rád si taky všechno nejdřív pořádně promyslel a občas si o nějakém problému i s někým pohovořil. Když si teď Rand myslí, že je pán, tak s ním se o tom mluvit nedá, a Mat toho určitě nebude mít mnoho co říci.
Perrin večer vyrazil do zahrady, aby si všechno promyslel. Při té vzpomínce se pořád cítil poněkud zahanbeně. Protože kdyby byl nešel, byl by ve svém pokoji, takže by šel s Egwain a Matem a možná by mohl zabránit tomu, aby jim ublížili. Věděl však, že by spíš skončil na jednom z lůžek, jako Mat, nebo by byl mrtev, ale to nic neměnilo na tom, jak se cítil. Prostě šel do zahrady, a to nemělo nic společného s útokem trolloků, který mu teď dělal starosti.
Tam ho našly služebné a jedna dvorní dáma z doprovodu urozené paní Amalisy, urozená paní Timora, jak sedí potmě. Timora okamžitě, jakmile ho objevily, poslala jednu z ostatních pryč a Perrin ji zaslechl, jak říká: „Najdi Liandrin Sedai! Rychle!“
Stály tam a pozorovaly ho, jako by si myslely, že by mohl zmizet v oblaku kouře jako kejklíř. Tehdy se rozezněl poplašný zvon a každý v pevnosti se rozběhl.
„Liandrin,“ mumlal si teď pro sebe Perrin. „Červené adžah. Ty dělají jediný, honí muže, kteří dokážou usměrňovat sílu. Nemyslíš si, že věří, že jsem jeden z nich, že ne?“ Mat samozřejmě neodpověděl. Perrin si lítostivě zamnul nos. „A teď mluvím sám se sebou. To už je teda vrchol.“
Matovi se zachvěla víčka. „Kdo...? Perrine? Co se stalo?“ Oči však neotevřel úplně a mluvil, jako by napůl spal.
„Ty si nevzpomínáš, Mate?“
„A na co?“ Mat ospale zvedl ruku k obličeji a pak ji s povzdechem nechal padnout. Oči se mu už zase zavíraly. „Pamatuju se na Egwain. Prosila mě... abych s ní šel dolů... podíval se na Faina.“ Mat se zasmál a zívl. „Nemusela mě prosit. Říkala... Nevím, co se stalo potom...“ Mat si olízl rty a začal pravidelně, zhluboka dýchat. Usnul.
Perrin zachytil zvuk blížících se kroků a vyskočil, ale neměl, kam by se ztratil. Pořád ještě stál vedle Matova lůžka, když se otevřely dveře a vstoupila Leana. Zastavila se, dala ruce v bok a pomalu si ho prohlédla od hlavy k patě. Byla skoro stejně vysoká jako on.
„Tak poslyš,“ začala tichým, leč ostrým hlasem, „jsi docela hezký mládenec, skoro bych si přála, abych patřila k zeleným. Skoro. Ale jestli budeš rušit mého pacienta... no, vypořádala jsem se s bratříčky skoro tak velkými, jako jsi ty, než jsem odešla do Věže, takže si nemysli, že ti ta ramena k něčemu budou.“
Perrin si odkašlal. Půlku času nechápal, co vlastně ženy míní tím, co říkají. Ne jako Rand. On vždycky ví, co má dívkám vykládat. Perrin si uvědomil, že se mračí, tak toho honem nechal. Nechtěl přemýšlet o Randovi, ale hlavně nechtěl rozhněvat Aes Sedai, zvlášť takovou, která začíná netrpělivě poklepávat nohou. „Ehm... nerušil jsem ho. Pořád ještě spí. Vidíš?“
„To je pravda. A dobře pro tebe. A co tu vůbec děláš? Vzpomínám si, že jsem tě odsud už jednou vyhodila. Jen si nemysli, že jsem na to zapomněla.“
„Jenom jsem chtěl vědět, jak mu je.“
Leana zaváhala. „Spí, tak mu je. A za pár hodin vyleze z postele a tobě to bude připadat, že mu nic nebylo.“
Při tom, jak se odmlčela, Perrinovi naskočila husí kůže. Lhala, aspoň v něčem. Aes Sedai nikdy nelhaly, ale na druhou stranu ne vždycky říkaly celou pravdu. Perrin si nebyl jist tím, co se tu děje – Liandrin ho hledá, Leana mu lže – ale nabyl dojmu, že nadešla chvíle, kdy by se měl dostat z dosahu Aes Sedai. Pro Mata stejně nemohl nic udělat.
„Děkuju,“ řekl. „Raději ho teda nechám spát. Promiň.“
Pokusil se kolem Leany proklouznout ke dveřím, ale ona ho náhle popadla za hlavu a naklonila mu ji, aby se mu mohla podívat do očí. Něco jako by jím projelo, hřejivé zachvění, které začalo na temeni hlavy a pokračovalo ke špičkám prstů na nohou a pak se zase vrátilo. Perrin se vyprostil z jejího sevření.
„Jsi zdravý, jako mladé zvíře,“ prohlásila Leana a našpulila rty. „Ale jestli ty ses narodil s takovýma očima, tak já jsem bělokabátník.“
„Takový oči jsem měl vždycky,“ zavrčel Perrin. Trochu ho uvedlo do rozpaků, že s Aes Sedai mluví takovým tónem, ale byl stejně překvapen jako ona, když ji jemně uchopil za lokty, zvedl ji ze země a postavil ji stranou, aby mu nestála v cestě. Jak se tak dívali jeden na druhého, Perrina napadlo, jestli má oči stejně rozšířené úlekem jako ona. „Promiň,“ zopakoval a skoro utekl.
Moje oči. Moje Světlem prokleté oči! Jeho oči zachytily ranní slunce a zaleskly se jako leštěné zlato.
Rand sebou házel na lůžku a snažil se na tenkém slamníku najít pohodlnou polohu. Úzkými střílnami proudilo sluneční světlo a zabarvovalo holé kamenné stěny. Rand už po zbytek noci neusnul, i když byl velice unavený, a byl si jist, že teď neusne taky. Kožený kabátec měl položený na podlaze mezi lůžkem a stěnou, ale kromě toho byl zcela oblečen, měl dokonce i nové boty. Meč měl opřený vedle postele a luk a toulec ležely v rohu na stočených pláštích.