Rand se nedokázal zbavit pocitu, že by se měl chopit šance, kterou mu poskytla Moirain, a okamžitě odejít. Celou noc ho to vědomí hryzalo. Třikrát se zvedl, že již půjde. Dvakrát došel až ke dveřím. Chodby byly až na pár sloužících, vykonávajících pozdní práce, prázdné. Cesta byla volná. Ale Rand se to musel dozvědět.
Se sklopenou hlavou vstoupil Perrin a zazíval. Rand se posadil. „Jak se má Egwain? A Mat?“
„Egwain spí, aspoň mi to říkali. Nechtěli mě pustit do ženských komnat, abych se na ni mohl podívat. Mat je –“ Náhle se Perrin zamračil do země. „Když tě to tak zajímá, proč se na něj nejdeš podívat sám? Myslel jsem, že už tě vůbec nezajímáme. Aspoň jsi to říkal.“ Perrin otevřel dveře od šatníku a začal se v něm hrabat, aby našel čistou košili.
„Šel jsem za ním, Perrine. Byla tam Aes Sedai, ta vysoká, co je vždycky s amyrlin. Tvrdila, že Mat spí, že zavazím a že můžu přijít někdy jindy. Mluvila, jako když pan otec Thane proháněl chlapy po mlýnici. Víš, jaký je pan otec, pořád štěká, musí se to udělat správně hned napoprvé a musí se to udělat hned.“
Perrin neodpovídal. Shodil ze sebe plášť a přetáhl si košili přes hlavu.
Rand si chvíli prohlížel kamarádova záda a potom se zasmál. „Chceš něco slyšet? Víš, co mi řekla? Tedy ta Aes Sedai u Mata.
Víš, jak je vysoká. Je stejně vysoká jako většina mužů. Kdyby byla o dlaň vyšší, mohla by se mi dívat rovnou do očí. No, prohlídla si mě od hlavy k patě a pak zamumlala: ‚Ale že jsi vysoký. Kde jsi byl, když mi bylo šestnáct? Nebo aspoň třicet?‘ Pak se zasmála, jako kdyby to byl nějaký vtip. Co si o tom myslíš?“
Perrin si konečně natáhl čistou košili a úkosem se na Randa zadíval. S těmi svými mohutnými rameny a kudrnatými vlasy Randovi připomínal raněného medvěda. Medvěda, který nechápe, proč byl zraněn.
„Perrine, já –“
„Jestli chceš žertovat s Aes Sedai,“ přerušil ho Perrin, „to je na tobě. Můj pane.“ Začal si zastrkávat košili do spodků. „Já netrávím moc času duchaplnou zábavou – duchaplnou, řekne se to tak? – s Aes Sedai. Jenomže já jsem jenom neobratnej kovář a mohl bych někomu zavazet. Můj pane.“ Sebral ze země plášť a vyrazil ke dveřím.
„Ať shořím, Perrine, mrzí mě to. Bál jsem se a myslel jsem, že mám potíže – možná jsem je měl, možná je mám pořád, ani nevím – a nechtěl jsem, abyste v tom byli s Matem se mnou. Světlo, od včerejšího večera mě hledají všechny ženské. Myslím, že to patří k těm potížím, co mám. Myslím, že patří. A Liandrin... Ona...“ Rand rozhodil rukama. „Perrine, věř mi, nechci, aby ses do toho namočil.“
Perrin se zastavil, ale stál dál u dveří a jenom pootočil hlavu, takže Rand viděl jedno zlaté oko. „Že hledají tebe? Možná nás hledají všechny.“
„Ne, hledají mě. Přál bych si, aby to bylo jinak, ale vím, jak to je.“
Perrin zavrtěl hlavou. „Liandrin mě stejně chce, to vím. Slyšel jsem to.“
Rand se zamračil. „Proč by...? Stejně to na věci nic nemění. Koukni, pustil jsem si pusu na špacír a řekl jsem, co jsem neměl. Nemyslel jsem to tak, Perrine. Prosím tě, řekl bys mi teď, co je s Matem?“
„Spí. Leana – to je Aes Sedai – říkala, že bude za pár hodin na nohou.“ Perrin nejistě pokrčil rameny. „Myslím, že lhala. Vím, že Aes Sedai nikdy nelžou, aspoň ne tak, abys je při tom mohl chytit, ale lhala, nebo si něco nechávala pro sebe.“ Perrin se odmlčel a úkosem si Randa prohlížel. „Tys nic z toho nemyslel vážně? Takže dneska spolu odejdeme? Ty, já a Mat?“
„Já nemůžu, Perrine. Nemůžu ti říct proč, ale opravdu musím jít sá – Perrine, počkej!“
Dveře se za jeho přítelem zabouchly.
Rand se svezl zpátky na postel. „Nemůžu ti to vysvětlit,“ zamumlal a uhodil pěstí do postranice lůžka. „Nemůžu.“ Ale teď už můžeš jít, ozval se mu v hlavě hlas. Egwain bude v pořádku a Mat za hodinu za dvě vstane. Teď už můžeš jít. Než Moirain změní názor.
Právě se chtěl posadit, když kdosi zabušil na dveře a Rand vyskočil na nohy. Kdyby se totiž vracel Perrin, tak by neklepal. Bušení se ozvalo znovu.
„Kdo je to?“
Dovnitř vešel Lan a nohou za sebou zavřel dveře. Jako obvykle měl přes prostý zelený kabátec, který byl v lese téměř neviditelný, opasek s mečem. Tentokrát však měl kolem levé paže ovázánu širokou zlatou šňůru a třásně mu visely skoro k lokti. K uzlu měl připíchnutého zlatého jeřába v letu, znak Malkieru.
„Amyrlinin stolec si tě žádá, ovčáku. Takhle ale jít nemůžeš. Dolů s tou košilí a učeš se. Vypadá to jako vrabčí hnízdo.“ Lan prudce otevřel šatník a začal se prohrabovat šatstvem, které chtěl Rand nechat tady.
Rand stál nehybně a cítil se, jako by dostal ránu kladivem do hlavy. Ovšemže to očekával, ale byl si jist, že než povolání přijde, bude už dávno pryč. Ona to ví. Světlo, jsem si jistý. „Co tím myslíš, že mě chce vidět? Já odcházím, Lane. Měl jsi pravdu. Právě teď jdu do stáje, beru si koně a odjíždím.“
„To jsi měl udělat už včera v noci.“ Strážce hodil na postel bílou hedvábnou košili. „Přijetí u amyrlinina stolce nikdo neodmítne, ovčáku. Ani samotný velící kapitán bělokabátníků. Pedron Niall by sice nejspíš strávil cestu tím, že by plánoval, jak ji zabít, pokud by to dokázal a dostal se potom pryč, ale přišel by.“ Lan se obrátil s jedním z těch kabátů s vysokým límcem v rukou a podržel si ho před očima. „Tenhle ujde.“ Po obou červených rukávcích se plazily propletené trnité plané růže vyšité silnou zlatou nití, a táhly se i kolem manžet. Na zlatem lemovaném límci byly navíc zlaté volavky. „Barva je taky v pořádku.“ Zdálo se, že ho něco pobavilo nebo uspokojilo. „No tak, ovčáku. Převlékni si košili. Honem.“
Rand si váhavě stáhl přes hlavu obyčejnou košili z hrubé vlny. „Budu se cítit jako hlupák,“ bručel. „Hedvábná košile! V životě jsem neměl hedvábnou košili. A takový maškarní kabát taky ne, ani na slavnost.“ Světlo, kdyby mě tak viděl Perrin... Ať shořím, po všech těch hloupých řečech o urozených pánech, kdyby mě viděl v tomhle, ani by mě nevyslechl.
„Před amyrlinin stolec se nemůžeš dostavit jako štolba, kterého právě pustili ze stáje, ovčáku. Podívám se ti ještě na boty. Ty půjdou. No, pospěš si s tím, pospěš si. Amyrlin nemůžeš nechat čekat. Vezmi si meč.“
„Můj meč!“ Hedvábná košile, kterou si právě přetahoval přes hlavu, Randův výkřik ztlumila. Škubnutím si košili stáhl dolů. „V ženských komnatách? Lane, jestli půjdu ke slyšení k amyrlin – k amyrlin! – s mečem, pozná –“
„Nic nedělej,“ uťal ho Lan suše. „Pokud se tě amyrlin bude bát – a ty by sis měl raději myslet, že nebojí, protože nevím o ničem, co by tu ženu mohlo vyděsit – nebude to kvůli meči. A pamatuj si, když před ni dojdeš, poklekni. Jenom na jedno koleno, nezapomeň,“ dodával Lan přísně. „Nejsi nějaký kupčík, kterého chytili, jak podvádí při vážení. Možná by sis to měl vyzkoušet.“
„Myslím, že vím, jak na to. Viděl jsem, jak před královnou Morgasou poklekala královnina garda.“
Strážcovy rty lehounce zvlnil spíše tušený úsměv. „Ano, udělej to tak, jak to dělali oni. To jim poskytne látku k přemýšlení.“
Rand se zamračil. „Proč mi to říkáš, Lane? Ty jsi strážce. A chováš se, jako kdybys byl na mé straně.“
„Já jsem na tvé straně, ovčáku. Trošku. Dost na to, abych ti trochu pomohl.“ Strážce měl obličej jako z kamene a pronášená jeho drsným hlasem zněla soucitná slova jaksi nepatřičně. „To, co ses naučil, jsem tě naučil já, a já rozhodně nechci, aby ses někde plazil a fňukal. Kolo nás všechny vetká do vzoru, jak si samo přeje. Ty máš míň volnosti než většina ostatních, ale pro Světlo, pořád se tomu můžeš postavit se vztyčenou hlavou. Pamatuj si, ovčáku, kdo je amyrlin, a prokazuj jí příslušnou úctu, ale udělej, co ti říkám, a dívej se jí do očí. No, nestůj tady s otevřenou pusou. Uprav si tu košili.“