Rand zavřel ústa a zastrkal si košili do spodků. Pamatuj si, kdo je? Ať shořím, co bych dal za to, kdybych na to mohl zapomenout!
Zatímco si Rand navlékal červený kabátec a připínal si meč, Lan mu neustále dával nějaké pokyny. Co má říkat a komu, a co zase říkat nemá. Co má dělat a co ne. Dokonce i jak chodit. Rand si nebyl jist, jestli si to všechno dokáže zapamatovat – většina věcí mu připadala divná, snadno zapomenutelná – a byl si jist, že to, co zapomene, bude právě to, co Aes Sedai rozzlobí. Jestli se nezlobí už teď. Jestli to Moirain amyrlin prozradila, komu to ještě řekla?
„Lane, proč prostě nemůžu odejít, jak jsem chtěl? Než se dozví, že nepřijdu, budu aspoň legui za hradbami a na cválajícím koni.“
„A ona za tebou pošle stopaře, než urazíš dvě. To, co amyrlin chce, ovčáku, to taky dostane.“ Upravil Randovi opasek s mečem, takže těžká přezka byla uprostřed. „Co dělám, je to nejlepší, co pro tebe můžu udělat. Věř mi.“
„Ale proč to všechno? Co to znamená? Proč si mám dát ruku na srdce, až amyrlin vstane? Proč mám kromě vody všechno odmítnout – ne že by se mi s ní chtělo jíst – a pak ukápnout na podlahu a říct: ‚Země žízní?‘ A až se mě zeptá, jak jsem starý, proč jí mám říct, jak je to dlouho, co jsem dostal meč? Ani půlce z toho, cos mi vykládal, nerozumím.“
„Tři kapky, ovčáku, nesmíš to lít proudem. Jenom ukápneš tři kapky. Později pochopíš, pokud si to teď zapamatuješ. Ber to jako zvyk. Amyrlin se s tebou vyrovná, jak bude muset. Pokud si myslíš, že se tomu můžeš vyhnout, tak taky musíš věřit, že dokážeš doletět na měsíc jako Lenn. Nemůžeš uniknout, ale možná to ještě chvíli zvládneš a možná si dokážeš aspoň na chvíli podržet svou pýchu. Světlo mě spal, nejspíš marním čas, ale stejně nemám nic lepšího na práci. Drž.“ Strážce z kapsy vytáhl širokou zlatou šňůru s třásněmi a zavázal ji Randovi kolem levé paže na složitý uzel. Na uzel připevnil špendlík s červeným smaltem. Byl na něm orel s rozepjatými křídly. „Nechal jsem ho pro tebe udělat, a teď je vhodná chvíle, abych ti jej dal. To je přinutí zamyslet se.“ Teď o tom nebylo pochyb. Strážce se opravdu usmíval.
Rand si špendlík ustaraně prohlížel. Caldazar. Červený orel Manetherenu. „Trn v Temného patě,“ zamumlal, „a žahavka v jeho dlani.“ Podíval se na strážce. „Manetheren je dávno mrtvý a zapomenutý, Lane. Teď je to jenom jméno v knížkách. Existuje jenom Dvouříčí. Ať už jsem cokoliv, jsem pořád ovčák a sedlák. To je všechno.“
„No, meč, který nelze zlomit, byl nakonec roztříštěn, ovčáku, ale bojoval proti Stínu až do konce. Jedno pravidlo je nade všechna pravidla, pokud chceš být mužem. Ať přijde cokoliv, postav se tomu zpříma. Tak co, jsi připravený? Amyrlinin stolec čeká.“
Rand, se sevřeným žaludkem, následoval strážce do chodby.
8
Drak Znovuzrozený
Rand zprvu vedle strážce kráčel trochu ztuhle a byl nervózní. Postav se tomu zpříma. Lanovi se to snadno řeklo. Jeho si ale amyrlin nezavolala. On si nemusel lámat hlavu, jestli ho, ještě než skončí den, nezkrotí, nebo něco horšího. Rand měl pocit, jako by mu cosi uvízlo v krku. Nedokázal polknout, i když se mu strašně chtělo.
V chodbách se hemžili lidé, sloužící spěchající za svými ranními povinnostmi, válečníci ve všedních oděvech přepásaných meči. Několik mladších chlapců s cvičnými meči se drželo dospělých a napodobovalo jejich způsob chůze. Po boji nezůstalo ani stopy, ale dokonce i děti vypadaly ostražitě. Dospělí se tvářili jako kočky číhající na hordu krys.
Ingtar se na Randa s Lanem, když procházeli kolem, divně, skoro ustaraně, podíval a otevřel ústa, ale nic neřekl. Kajin, vysoký, hubený a nenápadný, zamával nad hlavou zaťatými pěstmi a zakřičeclass="underline" „Tai’šar Malkier! Tai’šar Manetheren!" Pravá krev Malkieru. Pravá krev Manetherenu.
Rand nadskočil. Světlo, proč to řekl? Nebuď hlupák, vynadal si. Tady všichni o Manetherenu vědí. Znají každý starý příběh, pokud se v něm bojuje. Ať shořím, měl jsem zmizet.
Lan zvedl pěsti v odpověď. „Tai’šar Shienar!"
Dokázal by uniknout, mohl by se ztratit v davu na dost dlouho, aby se dostal ke koni? Jestli za mnou pošle stopaře... S každým krokem byl Rand napjatější.
Když se přiblížili k ženským komnatám, Lan náhle vyštěkclass="underline" „Kočka kráčí přes nádvoří!“
Rand se překvapeně srovnal tak, jak ho to Lan učil, narovnal záda, ale svaly měl povolené, jako by visel na drátku, který měl upevněný na temeni hlavy. Byla to uvolněná, téměř pyšná chůze. Na pohled byl sice uvolněný, ale rozhodně ne uvnitř. Neměl čas přemýšlet nad tím, co dělá. Vedle sebe oba muži zabočili za poslední roh.
Když se dvojice mužů přiblížila, ženy u vstupu do ženských komnat klidně vzhlédly. Některé posedávaly za stolky a kontrolovaly velké účetní knihy, do nichž občas cosi zapsaly. Jiné pletly nebo pracovaly s jehlou a vyšívacím rámem. Hlídaly tu urozené dámy v hedvábí i ženy v livrejích. Obloukové dveře byly otevřené a až na přítomné ženy je nikdo nehlídal. Nic víc nebylo potřeba. Žádný shienarský muž by nevstoupil bez vyzvání, ale každý shienarský muž byl připraven ty dveře v případě potřeby bránit, nicméně by ho to, pokud by k tomu opravdu došlo, vylekalo.
Randovi se sevřel žaludek a žluč mu vystoupila až do hrdla. Jednou se podívají na tvůj meč a zaženou nás. No, to jsi přece chtěl, ne? Jestli nás zaženou, tak se třeba ještě dostanu pryč. Pokud na nás nezavolají stráže. Rand se držel postoje, který mu přikázal Lan, jako se tonoucí chytá stébla. Držel se ho, jako by to byla jediná věc, která mu brání stáhnout ocas mezi nohy a uprchnout.
Když vešli a zastavili se, Nisura, jedna z dvorních dam urozené paní Amalisy, žena s kulatou tváří, odložila vyšívání a zvedla se. Očima přelétla jejich meče a stiskla rty, ale nic neříkala. Všechny ženy přerušily to, co právě dělaly, a mlčky, napjatě přihlížely.
„Čest vám oběma,“ pravila Nisura a lehce se uklonila. Hodila očima po Randovi, ale tak rychle, že si nebyl jist, jestli to opravdu viděl. Připomnělo mu to, co říkal Perrin. „Amyrlinin stolec vás očekává.“ Pokynula rukou a přistoupily dvě urozené paní – nikoliv služky, byla jim totiž prokazována čest – aby je doprovodily. Ženy se poklonily, o chloupek níž než Nisura, a pokynuly jim, aby šli dál. Obě se úkosem podívaly na Randa, načež si ho přestaly všímat úplně.
Hledaly nás všechny, nebo jenom mě? A proč nás všechny?
Uvnitř se na ně dívaly tak, jak Rand čekal – dva muži v ženských komnatách tam, kde byli muži vzácní – a jejich meče vyvolaly nejedno pozvednuté obočí, ale nikdo nic neřekl. Jak procházeli chodbou, vytvářely se za nimi hloučky rozmlouvajících urozených paní, které však šeptaly tak tiše, že jim Rand nerozuměl. Lan šel, jako by si toho ani nevšiml. Rand držel krok s jejich průvodkyněmi a přál si, aby slyšel, co si tu vykládají.