Randovi poklesla brada. Právě přemýšlel o Matovi a její nedbalá slova ho zasáhla jako létací dveře od stáje. Všechny Lanovy rady a nařízení se mu popletly. Zíral na amyrlin a olizoval si rty. Jedna věc bylo myslet si, že to ví, ale něco zcela jiného bylo zjistit, že to skutečně ví. Nakonec mu na čele vyrazil pot.
Amyrlin se na sedadle předklonila a čekala na jeho odpověď, ale Rand měl pocit, že se chce zase opřít. Vzpomněl si na to, co říkal Lan. Ona se tě bojí... Náhle mu bylo do smíchu. Pokud se ona bojí jeho.
„Ne, nemohu. Chci říct... neudělal jsem to schválně. Prostě se to stalo. Nestojím o – o usměrňování síly. Už to nikdy neudělám. To přísahám.“
„Tak ty o to nestojíš,“ řekla amyrlin. „No, to je moudré. A také hloupé. Některé muže lze usměrňování naučit, většinu však ne. Ale několik málo má v sobě zárodek už od narození. Dříve nebo později jedinou silou začnou vládnout, ať už chtějí či nikoliv, jako že z jikry vyroste ryba. Ty budeš usměrňovat dál, chlapče. Nemůžeš tomu odpomoci. A raději by ses měl usměrňování naučit, naučit se sílu ovládat, jinak nebudeš žít ani tak dlouho, abys stačil zešílet. Jediná síla zabíjí ty, kteří nedokážou řídit její tok.“
„Jak se to ale mám naučit?“ chtěl vědět Rand. Moirain s Verin tam prostě jenom nevzrušeně seděly a pozorovaly ho. Jako pavouci. „Jak? Moirain tvrdí, že mě nemůže nic naučit, a já nevím, jak se to naučit, vlastně ani co se učit. A stejně to nechci. Chci, aby to přestalo. Copak tomu nerozumíte? Chci to zastavit!“
„Řekla jsem ti pravdu, Rande,“ ozvala se tentokrát Moirain. Mluvila, jako by si jen tak nezávazně povídali. „Ti, kdo by tě to mohli naučit, muži Aes Sedai, jsou tři tisíce let po smrti. Žádná žijící Aes Sedai tě nemůže naučit, jak se dotknout saidínu, o nic víc, než ty bys nás mohl naučit, jak se dotknout saidaru. Pták nemůže naučit rybu létat a ryba zase nemůže naučit ptáka plavat.“
„Vždycky jsem tohle považovala za špatné úsloví,“ poznamenala Verin náhle. „Existují ptáci, kteří se umějí potápět a plavat. A v Bouřlivém moři žijí také ryby, které létají, mají dlouhé ploutve, a když je natáhnou, mají rozpětí jako člověk a zobáky jako meče, dokážou prorazit...“ Postupně znejistěla a odmlčela se. Moirain s amyrlin seděly a s dokonale kamenným výrazem ji pozorovaly.
Rand využil přerušení k tomu, aby znovu nabyl ztracenou rovnováhu. Jak ho tomu kdysi dávno naučil Tam, utvořil si v mysli jediný plamen a nakrmil ho svým strachem. Hledal prázdnotu a její klid. Plamen jako by rostl, až všechno pohltil, až byl tak velký, že ho Rand nedokázal pojmout, ani si ho dál představovat. A pak zmizel a na svém místě zanechal pocit klidu. Na okrajích se sice stále míhaly emoce, strach a hněv, jako černé tečky, ale prázdnota držela, i když se její povrch občas rozvlnil jako hladina jezera, na niž dopadne oblázek. Aes Sedai mu pozornost nevěnovaly jenom chviličku, ale když se obrátily zpátky, Rand měl tvář dokonale vyrovnanou.
„Proč mi to vykládáš, matko?“ zeptal se. „Měla bys mě zkrotit.“
Amyrlin se zamračila a otočila se k Moirain. „To ho taky naučil Lan?“
„Ne, matko. To má od Tama al’Thora.“
„Proč?“ zeptal se Rand znovu.
Amyrlin se mu zpříma zadívala do očí a pravila: „Protože ty jsi Drak Znovuzrozený.“
Prázdnota se otřásla. Svět se otřásl. Všechno kolem Randa zavířilo. Rand se soustředil na nicotu a prázdnota se vrátila, svět se ustálil. „Ne, matko. Mohu usměrňovat, Světlo mi pomoz, ale nejsem Raolin Zhoubce Temného, ani Guair Amalasan, ani Jurian Kamenný luk. Můžeš mě zkrotit, zabít nebo mě nechat jít, ale rozhodně ze mě nebude ochočený falešný Drak na tarvalonském vodítku.“
Zaslechl, jak Verin zalapala po dechu. Amyrlin se rozšířily oči, pohled měla tvrdý jako modrá skála. Na Randa to však nemělo vliv, vklouzlo to prostě do prázdnoty v jeho mysli.
„Kdes slyšel ta jména?“ dožadovala se amyrlin. „Kdo ti řekl, že Tar Valon tahá za nitky kteréhokoliv falešného Draka?“
„Přítel, matko,“ opáčil Rand. „Jeden kejklíř. Jmenoval se Tom Merrilin. Teď už je mrtvý.“ Moirain vyjekla a Rand se na ni podíval. Tvrdila, že Tom není mrtvý, ale nikdy mu nepodala jediný důkaz a Rand nechápal, jak by mohl nějaký člověk přežít zápas muže proti mizelci. To pomyšlení bylo nepatřičné a hned se ztratilo. Zůstala jenom prázdnota a jednota.
„Ty nejsi falešný Drak,“ prohlásila pevně amyrlin. „Ty jsi skutečný Drak Znovuzrozený.“
„Jsem jenom ovčák z Dvouříčí, matko.“
„Dcero, pověz mu ten příběh. Ten skutečný příběh. Poslouchej dobře, chlapče.“
Moirain začala mluvit. Rand upíral oči do tváře amyrlin, ale slyšel ji.
„Asi před dvaceti lety přešli Aielové Páteř světa, Dračí stěnu. Udělali to pouze jednou jedinkrát. Zpustošili Cairhien, zničili každé vojsko, které proti nim poslali, a vypálili i samotné město Cairhien. Probojovali se až k Tar Valonu. Byla zima a sněžilo, ale pro Aiely neznamenají zima ani vedro nic. Konečná bitva, ta poslední, která vše rozhodla, se odehrála před Zářícími hradbami, ve stínu Dračí hory. Po třech dnech a třech nocích bojů se Aielové obrátili a stáhli se, jako by dokončili, co přišli udělat, což znamenalo zabití krále Lamana z Cairhienu pro jeho zločiny proti stromu života. Tehdy začíná můj příběh. A tvůj.“
Převalili se přes Dračí stěnu jako záplava. Celou cestu až k Zářícím hradbám. Rand čekal, dokud vzpomínky nevyblednou, ale byl to Tamův hlas, co slyšel, jak tenkrát Tam blábolil v horečce a vytahoval tajemství z jeho minulosti. Ten hlas lnul k prázdnotě a snažil se proniknout dovnitř.
„Tehdy jsem již patřila mezi přijaté novicky,“ vykládala Moirain dál, „Jako byla i naše matka, amyrlin. Brzy jsme měly být přijaty do sesterstva a té noci jsme měly službu u tehdejší amyrlin. Byla tam také její kronikářka, Gitara Moroso. Všechny hotové sestry byly venku a léčily, kolik zraněných jenom zvládly, dokonce i červené. Svítalo. Oheň v krbu nedokázal zahnat chlad. Konečně přestalo sněžit a i v komnatách amyrlin v Bílé věži jsme cítily kouř z okolních vesnic, které shořely při bojích.“
V bitvě je vždycky horko, i když se bojuje ve sněhu. Musel jsem se dostat od toho zápachu smrti. Do prázdného klidu v Randově mysli se zakousl Tamův blouznící hlas. Prázdnota se zachvěla a srazila se, vyrovnala se a opět se zakymácela. Amyrlin do něho zabodávala pohled. Rand cítil, že se opět potí. „Bylo to všechno jenom blouznění v horečce,“ řekl. „Byl nemocný.“ Zvedl hlas. „Jmenuji se Rand al’Thor. Jsem obyčejný ovčák. Můj otec je Tam al’Thor a moje matka byla –“
Moirain se kvůli němu na chvíli odmlčela, ale nyní ho přerušila tichým, vytrvalým hlasem. „Karaethonský cyklus, Dračí proroctví, říkají, že Drak se zrodí na úbočí Dračí hory, kde zahynul při Rozbití světa. Gitara Sedai občas dokázala předpovídat budoucnost. Byla stará a vlasy měla bílé jako padlý sníh, ale když na ni přišlo předpovídání, bylo to silné. Okny proudilo ranní světlo, a když jsem jí podávala šálek čaje, sílilo. Amyrlin se mě zeptala, jaké jsou novinky z bitvy. A Gitara Sedai vstala z křesla, údy měla strnulé, třásla se a tvářila se, jako by nahlédla do samotné Jámy smrti v Shayol Ghulu, a vykřikla: ‚On se zrodil znovu! Cítím ho! Drak se právě poprvé nadechl na svahu Dračí hory! Přichází! On přichází! Světlo nám pomoz! Světlo pomoz světu! Leží na sněhu a jeho hlas zní jako polnice! Plane jako slunce!‘ – A mrtvá mi padla do náručí.“