Úbočí hory. Zaslechl jsem dětský pláč. Porodila ho tam sama, než zemřela. Dítě promodralé zimou. Rand se snažil Tama zahnat. Prázdnota byla stále menší a menší. „Blouznil v horečce,“ zachrčel. Nemohl jsem tam to dítě nechat. „Narodil jsem se ve Dvouříčí.“ Vždycky jsem věděl, žes chtěla děti, Kari. Odtrhl zrak od amyrlin. Snažil se udržet prázdnotu. Věděl, že tak se to nedělá, ale ona se mu hroutila. Ano, holka. Rand je dobré jméno. „Já-jsem-Rand-al’Thor!“ Třásly se mu nohy.
„A tak jsme poznaly, že se Drak znovu zrodil,“ pokračovala Moirain. „Amyrlin nás přiměla přísahat, že toto tajemství zachováme, my dvě, protože věděla, že ne všechny sestry pohlížejí na znovuzrození tak, jak je potřeba. A poslala nás, abychom Draka našly. Po té bitvě však zůstalo mnoho sirotků. Příliš mnoho. Doslechly jsme se, že jakýsi muž našel na hoře dítě. To bylo všechno. Muž a malý chlapeček. Tak jsme hledaly dál. Hledaly jsme celé roky, nalézaly jsme další stopy a probíraly se proroctvími. ‚Bude pocházet ze staré krve a budou ho vychovávat lidé ze staré krve.‘ To bylo jedno. Byla i další. Jenomže míst, kde stará krev, pocházející z věku pověstí, zůstala silná, bylo příliš mnoho. A pak, ve Dvouříčí, kde stará krev Manetherenu stále kypí jako řeka při povodni, v Emondově Roli, jsem našla tři chlapce, kteří se narodili v údobí několika týdnů kolem bitvy u Dračí hory. A jeden z nich mohl usměrňovat. Vážně si myslíš, že za tebou trolloci přišli jenom proto, že jsi ta’veren? Ty jsi Drak Znovuzrozený.“
Randovi se podlomila kolena. Sesul se do dřepu a jenom díky tomu, že se rukama opřel o předložku, neupadl na obličej. Prázdnota byla pryč, klid byl roztříštěn. Rand zvedl hlavu a ony ho pozorovaly, tři Aes Sedai. Tváře měly klidné, hladké jako neporušená hladina jezírka, a ani nemrkly. „Můj otec je Tam al’Thor a já jsem se narodil...“ Nehybně ho pozorovaly. Ony lžou. Já nejsem... co tvrdí! Nějakým způsobem, nějak, mi lžou, snaží se mě využít. „Nenechám se vámi využívat.“
„Kotva není zneužita tím, že přidrží člun,“ poznamenala amyrlin. „Ty jsi byl stvořen z jednoho určitého důvodu, Rande al’Thore. ‚Až větry Tarmon Gai’donu pohladí zemi, on se postaví Stínu a opět přivede do světa Světlo.‘ Proroctví musejí být naplněna, jinak se Temný osvobodí a přetvoří svět podle svého. Nadchází Poslední bitva, a ty jsi byl zrozen, abys sjednotil lidstvo a vedl ho proti Temnému.“
„Ba’alzamon je mrtvý,“ zachraptěl Rand a amyrlin si odfrkla jako poslední stájník.
„Jestli tomu věříš, tak jsi stejný hlupák jako Domani. Mnozí věří, že je mrtvý, nebo to aspoň tvrdí, ale já bych stejně neriskovala tím, že bych ho pojmenovala. Temný žije a osvobozuje se. Ty se Temnému postavíš. Je to tvůj osud.“
Je to tvůj osud. Tohle už Rand slyšel, ve snu, který možná nebyl tak docela snem. Napadlo ho, co by amyrlin řekla, kdyby věděla, že k němu Ba’alzamon mluví ve snech. Je to skončeno. Ba’alzamon je mrtvý. Viděl jsem ho umírat.
Náhle mu došlo, že tu dřepí jako žába a krčí se před nimi. Pokusil se znovu vytvořit prázdnotu, ale hlavou mu vířily hlasy a mařily veškeré jeho úsilí. Je to tvůj osud. Dítě ležící ve sněhu. Ty jsi Drak Znovuzrozený. Ba’alzamon je mrtvý. Rand je hezké jméno, Kari. Nenechám se využít! Díky své přirozené tvrdohlavosti se znovu postavil zpříma. Postav se tomu zpříma. Aspoň si můžeš uchovat svou hrdost. Tři Aes Sedai ho bezvýrazně pozorovaly.
„Co...“ S námahou uklidnil hlas. „Co se mnou uděláte?“
„Nic,“ řekla amyrlin a zamrkala. To nebyla odpověď, jakou čekal, odpověď, které se bál. „Říkáš, že chceš provázet svého přítele s Ingtarem. Udělej to. Já jsem tě nijak neoznačila. Některé sestry snad vědí, že jsi ta’veren, ale to je všechno. Jenom my tři víme, kdo ve skutečnosti jsi. Přivedou mi i tvého přítele Perrina, jako přivedli tebe, a navštívím i tvého třetího přítele na ošetřovně. Můžeš jít, kam se ti zlíbí, a nemusíš se bát, že za tebou pošlu červené sestry.“
Kdo ve skutečnosti jsi. Vzplál v něm hněv, horký a sžíravý. Přinutil se ho nedat najevo. „Proč?“
„Proroctví musejí být naplněna. Necháme tě jít, i když víme, kdo jsi, protože jinak svět, jaký známe, zahyne a Temný sežehne zemi ohněm a smrtí. Ale nezapomínej, že ne všechny Aes Sedai mají stejný názor. I některé tady, na Fal Daře, by tě zabily, kdyby věděly jen desetinu toho, co jsi zač, a cítily by asi stejnou lítost, jako kdyby vykuchaly rybu. Jsou tu však také muži, kteří se s tebou určitě smáli, co by udělali to stejné, kdyby věděli. Buď opatrný, Rande al’Thore, Draku Znovuzrozený.“
Rand si je všechny tři postupně prohlédl. Vaše proroctví se mnou nemají nic společného. Ony mu pohled oplácely tak klidně, až skoro nemohl uvěřit, že se ho snaží přesvědčit, že je tím nejvíce nenáviděným a nejvíce obávaným mužem v dějinách světa. Rand prošel skrze svůj strach a na druhé straně vyšel na jakémsi chladném místě. Hněv bylo to jediné, co ho ještě hřálo. Mohly ho klidně zkrotit nebo ho na místě spálit na škvarek, jemu už na tom nezáleželo.
Vrátila se mu jedna část Lanovým rad. S levou rukou na jílci pootočil meč za sebe, pravou ruku položil na pochvu a s nataženými pažemi se uklonil. „S dovolením, matko, smím odsud odejít?“
„Dávám ti svolení k odchodu, synu.“
Rand se narovnal a ještě chviličku zůstal stát. „Nenechám se využít,“ oznámil jim. Když se obrátil a odešel, následovalo dlouhé ticho.
Ticho v místnosti trvalo ještě dlouho poté, co Rand odešel, až se nakonec amyrlin dlouze nadechla. „Rozhodně se mi nelíbí, co jsme právě udělaly,“ řekla. „Bylo to nutné, ale... Bude to fungovat, dcero?“
Moirain potřásla hlavou, slabounce. „Nevím. Ale bylo to nutné, pořád ještě je.“
„Nutné,“ souhlasila Verin. Dotkla se čela a podívala se na zvlhlé prsty. „Je silný. A umíněný, jak jsi říkala, Moirain. Mnohem silnější, než jsem čekala. Možná ho nakonec budeme muset zkrotit, než...“ Oči se jí rozšířily. „Ale to nemůžeme, že? Ta proroctví. Světlo nám odpusť za to, co vypouštíme do světa.“
Ticho se vrátilo.
Blížila se bouře. Nyneiva to cítila. Silná bouře, nejhorší bouře, jakou kdy zažila. Uměla se zaposlouchat do větru a zjistit, jaké bude počasí. Všechny vědmy tvrdily, že to dokážou, i když mnohé to neuměly. Nyneivě tato schopnost připadala daleko lepší, dokud se nedozvěděla, že je to projev síly. Každá žena, která uměla naslouchat větru, mohla usměrňovat, i když většinou si, jako ona, ani neuvědomovala, co vlastně dělá, chápala pouze útržky.
Jenomže tentokrát nebylo něco v pořádku. Venku zářilo ranní slunce jako zlatá koule na čisté modré obloze a ptáci v zahradách zpívali, ale tím to nebylo. Naslouchání větru by přece nebylo k ničemu, kdyby nedokázala předpovědět počasí dřív, než se objevily známky změn. Tentokrát však bylo cosi v nepořádku s jejím cítěním, něco bylo tentokrát jiné než obvykle. Bouři cítila kdesi v dálce, příliš daleko, aby ji vůbec mohla vycítit. A přesto měla dojem, jako by se z oblohy nad její hlavou měly řinout proudy deště a zároveň měl padat sníh a kroupy, všechno najednou, a vyjící vítr by měl otřásat kameny tvrze. A také cítila hezké počasí, které mělo trvat ještě několik dní, ale již bylo utlumeno tou bouří.