Na střílně se usadila modřinka, jakoby na výsměch jejímu smyslu pro počasí, a nahlédla do chodby. Když spatřila Nyneivu, zmizela jako blesk z modrého a bílého peří.
Nyneiva hleděla na místo, kde předtím ptáček seděl. Je tu bouře a není. Něco to znamená. Ale co?
Dál v chodbě plné žen a malých dětí si všimla Randa. Kráčel pryč a ženy, které ho provázely, musely málem běžet, aby s ním udržely krok. Nyneiva vážně kývla. Je-li tu bouře, která není bouří, tak Rand bude jejím středem. Zvedla sukně a spěchala za ním.
Ženy, s nimiž se od svého příchodu do Fal Dary spřátelila, se s ní snažily promluvit. Věděly, že Rand přišel s ní a že jsou oba z Dvouříčí, a chtěly vědět, proč si ho amyrlinin stolec povolal. Amyrlinin stolec! Nyneiva, jíž jako by ledová ruka svírala žaludek, se rozběhla, ale než se dostala z ženských komnat, ztratila ho z dohledu za příliš mnoha rohy a lidmi.
„Kudy šel?“ zeptala se Nisury. Nebylo nutné říkat kdo. Randovo jméno slyšela v rozhovoru žen, které se shlukly v obloukových dveřích.
„Nevím, Nyneivo. Vyšel tak rychle, jako by měl za patami samotnou Zhoubu duší. A to klidně mohl, když sem přišel s mečem za pasem. S Temným si teď nemusí lámat hlavu. Kam ten svět spěje? A jeho přivedli do komnat amyrlin, opravdu. Pověz mi, Nyneivo, opravdu je ve vaší zemi princem?“ Ostatní ženy zmlkly a naklonily se blíž, aby lépe slyšely.
Nyneiva si nebyla jistá, co vlastně odpověděla. Něco, co je přimělo, že ji nechaly jít dál. Se zaťatými pěstmi vyběhla z ženských komnat a pak nahlížela do každé chodby, aby se podívala, zda tam Rand není. Světlo, co mu udělaly? Měla jsem ho nějak dostat pryč od Moirain, Světlo ji oslep. Jsem jeho vědma.
To tedy jsi, poškleboval se jí tichý hlásek. Opustila jsi Emondovu Roli a oni se tam teď musejí starat sami o sebe. Můžeš si vůbec ještě říkat jejich vědma?
Neopustila jsem je, odpovídala si Nyneiva ohnivě. Přivedla jsem z Devenského Průseku Mavru Mallenovou, aby se o ně postarala, dokud se nevrátím. Se starostou a vesnickou radou to zvládá a vychází i s ženským kroužkem.
Mavra se bude muset vrátit do své vlastní vesnice. Žádná ves se neobejde bez vědmy na delší dobu. Nyneiva se v nitru přikrčila. Z Emondovy Role odešla už před několika měsíci.
„Jsem vědma z Emondovy Role!“ pronesla nahlas.
Zamrkal na ni olivrejovaný sloužící s náručí plnou štůčků látky a pak se jí hluboko poklonil a odchvátal pryč. Podle toho, jak se tvářil, dychtil být kdekoliv jinde.
Nyneiva, celá červená, se rozhlédla kolem sebe, jestli si toho snad nevšiml ještě někdo. V chodbě bylo jen několik mužů zabraných do hovoru a pár žen v černozlatém odění se věnovalo svým povinnostem, a jak Nyneiva procházela kolem, muži se jí klaněli a ženy dělaly pukrlata. Takto se sama se sebou hádala už stokrát, ale tentokrát to poprvé došlo až tak daleko, že k sobě mluvila nahlas. Nyneiva si cosi tiše zamumlala a hned pevně stiskla rty, když si uvědomila, co to vlastně dělá.
Konečně si začala uvědomovat, že její pátrání je marné, když tu narazila na Lana, který stál zády k ní a střílnou vyhlížel dolů na vnější nádvoří. Zdola bylo slyšet řehtání koní a křik mužů. Lan scénu sledoval tak napjatě, že ji, pro jednou, zřejmě ani nezaslechl. Nyneiva nenáviděla pomyšlení, že se k němu nikdy nedokáže přikrást nepozorovaně bez ohledu na to, jak tiše bude našlapovat. V Emondově Roli ji považovali za zběhlou v lesní moudrosti, i když to nebyla schopnost, která by zajímala mnoho žen.
Nyneiva se zarazila a přitiskla si ruce na břicho, jak se jí zvedl žaludek. Měla jsem si vzít trýzel a kořen ostropysku, pomyslela si kysele. Byla to směs, kterou dávala každému, kdo se tvářil sklíčeně a tvrdil, že mu není dobře, nebo se choval hloupě. Trýzel a kořen ostropysku člověka trochu probraly a neuškodily, hlavně však měly hroznou chuť a ta pachuť přetrvávala celý den. Na hloupé chování to byla dokonalá léčba.
V bezpečí, kdy ji Lan neviděl, si ho Nyneiva celého prohlédla, jak se tam opíral o kamennou stěnu s ukazováčkem položeným na bradě, když studoval dění dole. Například je moc vysoký a navíc dost starý, aby mohl být mým otcem. Muž s takovou tváří musí být krutý. Ne, to on není. Nikdy není krutý. A je král. Jeho zemi zničili, když byl ještě dítě, a on se o korunu hlásit nebude, ale stejně je král. Který král by chtěl vesnickou ženu? A taky je strážce. Spojený s Moirain. Ona má jeho věrnost až do smrti, je s ni svázán pevněji než milenec a patří jí. Jí patří všechno, co chci, Světlo ji spal!
Lan se odvrátil od střílny a Nyneiva se prudce otočila k odchodu.
„Nyneivo.“ Jeho hlas ji zachytil a držel jako smyčka. „Chtěl jsem s tebou mluvit o samotě. Ale ty jsi vždycky buď v ženských komnatách, nebo máš společnost.“
Vyžadovalo to sílu, aby se k němu postavila čelem, ale Nyneiva si byla jistá, že když k němu vzhlédla, měla tvář klidnou. „Hledám Randa.“ Nehodlala připustit, že se mu vyhýbá. „Všechno, co jsme si potřebovali říct, jsme si řekli už dávno, ty a já. Já jsem se ponížila – což už nikdy neudělám – a tys mi řekl, abych odešla.“
„Nikdy jsem neřekl –“ Lan se zhluboka nadechl. „Řekl jsem ti, že kromě vdovského šatu ti nemůžu nabídnout jiný svatební dar. A to není dar, jaký by muž měl ženě dát. Ne pokud si říká muž.“
„Chápu,“ odtušila Nyneiva chladně. „Na každý pád, král nedává dary vesnickým ženám. A tahle vesnická žena by stejně nic nepřijala. Neviděls Randa? Musím s ním mluvit. Byl navštívit amyrlin. Nevíš, co mu chtěla?“
Lanovi se oči leskly jako modrý led na slunci. Nyneiva se přinutila necouvnout a odhodlaně čelila jeho pohledu.
„Temný vem Randa al’Thora i amyrlinin stolec,“ zavrčel a cosi jí vtiskl do ruky. „Já ti dám dar a ty ho přijmeš, kdybych ti ho měl řetězem přivázat na krk.“
Nyneiva odtrhla oči od jeho. Když se Lan hněval, vypadal jako modrooký jestřáb. V ruce měla Nyneiva pečetní prsten z těžkého zlata, věkem ohlazený a dost velký, aby kroužkem prostrčila oba palce. Na něm se nad kopím a korunou vznášel jeřáb. Vše bylo pečlivě vyryto do nejmenších podrobností. Nyneivě se zadrhl dech v hrdle. Prsten malkierských králů. Nyneiva se úplně zapomněla mračit a vzhlédla. „Tohle si nemůžu vzít, Lane.“
Lan to zahnal mávnutím ruky. „Nic to není. Je starý a teď není k ničemu. Ale někteří lidé ho poznají, když ho uvidí. Ukaž jim ho a budeš mít právo hosta, a pokud budeš potřebovat, dostane se ti pomoci od každého urozeného pána v celých Hraničních státech. Ukaž ho strážci a on ti pomůže nebo mi doručí zprávu. Pošli ho mně, nebo zprávu s pečetí, a já za tebou okamžitě přijdu bez ohledu na cokoliv. To přísahám.“
Nyneiva začala vidět rozmazaně. Jestli se teď rozbrečím, zabiju se. „Nemůžu... Nechci od tebe žádný dary, al’Lane Mandragorane. Na, vem si to.“
Lanovi se podařilo zarazit veškeré Nyneiviny pokusy, jak mu prsten vrátit. Vzal její ruce do své, jemné, ale pevné jako ocelové pouto. „Tak si ho vezmi kvůli mně, prokážeš mí tím laskavost. Nebo ho zahoď, jestli se ti nelíbí. Mně už není k ničemu.“ Prstem ji pohladil po líci a Nyneiva sebou trhla. „Už musím jít, Nyneivo mašiara. Amyrlin si přeje odejít ještě před polednem a je třeba udělat ještě spoustu věcí. Třeba budeme mít čas promluvit si cestou do Tar Valonu.“ Obrátil se a dlouhými kroky rázoval chodbou pryč.