Nyneiva se dotkla tváře. Pořád ještě cítila, kde se jí dotkl. Mašiara. To znamenalo milovaná srdcem i duší, ale také ztracenou lásku. Ztracenou lásku, kterou už není možné získat zpět. Hlupačko! Přestaň se chovat jako malá holka, která si ještě nezaplétá vlasy. Nemá smysl, aby ses kvůli němu cítila...
Pevně stiskla prsten, otočila se a nadskočila, když zjistila, že se ocitla tváří v tvář Moirain. „Jak dlouho tu jsi?“ chtěla vědět.
„Ne dost dlouho, abych zaslechla něco, co jsem neměla,“ opáčila hladce Aes Sedai. „Opravdu brzy odjíždíme. To jsem zaslechla. Musíš si jít zabalit.“
Odjedeme. Když to Lan říkal, Nyneivě to nedošlo. „Musím se rozloučit s hochy,“ zamumlala a náhle na Moirain vrhla ostrý pohled. „Co jste to udělali s Randem? Vzali ho k amyrlin. Proč? Řekla jsi jí o – o...?“ Nyneiva to nedokázala vyslovit. Byl z její vlastní vesnice a ona byla právě o tolik starší než on, aby na něj párkrát dohlédla, když byl ještě malý, ale nedokázala se přimět k tomu, aby přemýšlela o tom, čím se stal, aniž by se jí z toho pomyšlení neobrátil žaludek.
„Amyrlin se setká se všemi třemi, Nyneivo. Ta’veren nejsou tak běžní, aby amyrlin nevyužila šanci vidět je všechny tři společně na jednom místě. Možná je pár slovy povzbudí, protože pojedou s Ingtarem, aby pronásledovali ty, kdo ukradli roh. Odjedou zároveň s námi, takže by sis s loučením měla pospíšit.“
Nyneiva se vrhla k nejbližší střílně a nahlédla dolů na nádvoří. Všude byli koně, nákladní zvířata i osedlaní koně, a kolem nich pobíhali lidé a pokřikovali jeden na druhého. Jediné volné místo bylo tam, kde stála amyrlinina nosítka a pár koní trpělivě čekal i bez toho, aby na ně někdo dával pozor. Byli tam i někteří strážci, dohlíželi na své oře, a na druhé straně nádvoří stál Ingtar s hloučkem Shienarců. Občas někteří ze strážců nebo Ingtarových mužů přešli po dláždění, aby si vyměnili několik slov.
„Měla jsem ty chlapce od tebe dostat pryč,“ řekla Nyneiva s pohledem stále upřeným na nádvoří. Egwain také, kdybych to dokázala, aniž by ji to zabilo. Světlo, proč se jenom musela narodit s tou prokletou schopností? „Měla jsem je odvést zpátky domů.“
„Jsou dost staří na to, aby se obešli bez maminčiny zástěry,“ podotkla Moirain suše. „A víš dobře, proč jsi to nemohla udělat. Přinejmenším jednoho z nich. Kromě toho by to znamenalo, že by Egwain musela jet do Tar Valonu sama. Nebo ses rozhodla, že do Tar Valonu nepojedeš? Pokud se ty sama nenaučíš, jak sílu používat, nikdy ji nedokážeš použít proti mně.“
Nyneiva se otočila k Aes Sedai s otevřenými ústy. Nemohla si pomoci. „Nevím, o čem to mluvíš.“
„Copak si myslíš, že jsem to nepoznala, dítě? No, jak si přeješ. Mám za to, že jedeš do Tar Valonu? Ano, myslela jsem si to.“
Nyneiva ji chtěla uhodit, zarazit ten krátký úsměv, který se Aes Sedai mihl po tváři. Aes Sedai nemohly otevřeně vládnout od Rozbití světa, natož otevřeně vládnout jedinou silou, ale kuly pikle a manipulovaly s lidmi, tahaly za nitky jako loutkářky a trůny i národy pohybovaly jako kameny na šachovnici. Mne chce taky nějak využít. Když nějakého krále či královnu, proč ne vědmu? Přesně tak, jako využívá Randa. Já nejsem dítě, Aes Sedai.
„Co uděláš s Randem teď? Copak jsi ho už nevyužila? Nevím, proč jsi ho ještě nezkrotila, když tu je amyrlinin stolec se všemi těmi dalšími Aes Sedai, ale musíš k tomu mít důvod. Musíš s ním mít něco v plánu. Jestli amyrlin ví, co máš za lubem, sázím se, že –“
Moirain ji uťala. „Jaký zájem by mohla mít amyrlin na nějakém ovčákovi? Jistě, kdyby jí ho někdo nějakým nevhodným způsobem připomněl, mohly by ho zkrotit, možná dokonce zabít. Koneckonců je tím, čím je. A kvůli včerejší noci je tu hodně zloby. Každý hledá, komu za to dát vinu.“ Aes Sedai se odmlčela a ticho se táhlo. Nyneiva na ni hleděla a skřípala zuby.
„Ano,“ řekla Moirain nakonec, „je mnohem lepší nechat spícího lva spát. Nejlepší bude, když si teď půjdeš zabalit.“ A vydala se směrem, kterým odešel Lan, a zdálo se, že se vznáší.
Nyneiva se ošklíbla a uhodila pěstí do zdi. Do dlaně se jí zaryl prsten. Nyneiva otevřela ruku a zadívala se na šperk. Zdálo se, že ho její hněv rozžhavil, že zaostřil její nenávist. Já se budu učit. Myslíš si, že když to víš, tak mi můžeš uniknout. Ale já se naučím víc, než si myslíš, a za to, cos udělala, tě svrhnu. Za to, cos udělala Matovi a Perrinovi. Za Randa, Světlo mu pomáhej a Stvořitel ho ochraňuj. Zvláště za Randa. Sevřela pěst kolem těžkého zlatého kroužku. A za sebe.
Egwain se dívala, jak komorná v livreji ukládá její šaty do kůží potažené cestovní truhlice, stále ještě trochu nejistá, dokonce i po měsíční zkušenosti, když někdo jiný dělal to, co klidně mohla udělat sama. Byly to překrásné šaty, všechno dary urozené paní Amalisy, právě tak jako šedé hedvábné jezdecké šaty, které měla na sobě, i když tento oděv byl zcela prostý, až na bílé květy bělozářek, které měla vyšité na prsou. Mnoho šatů bylo mnohem umněji vypracovaných. Ve všech by o Letnicích či o Bel Tinu vynikla nad ostatní. Egwain si povzdychla, protože si vzpomněla, že o příštích Letnicích bude v Tar Valonu, ne v Emondově Roli. Z toho mála, co jí Moirain prozradila o výcviku novicek – ve skutečnosti téměř nic – čekala, že se domů nevrátí ani na Bel Tin na jaře, ani na následující Letnice.
Do komnaty strčila hlavu Nyneiva. „Jsi připravená?“ Pak vstoupila. „Brzo už budeme muset jít dolů na nádvoří.“ Také Nyneiva na sobě měla jezdecké šaty, tyto byly z modrého hedvábí s červenými květy laskavce kolem pasu. Další dar od Amalisy.
„Hned, hned, Nyneivo. Skoro mě mrzí, že odcházím. Hádám, že v Tar Valonu moc šancí na to, oblíknout si ty hezké šaty, které nám dala Amalisa, mít nebudeme.“ Náhle se zasmála. „Stejně, vědmo, nebude mi chybět koupání, když se musím celou dobu ohlížet přes rameno.“
„Mnohem lepší je koupat se sama,“ pravila živě Nyneiva. Její výraz se nezměnil, ale po chvíli jí zrudly líce.
Egwain se usmála. Myslí na Lana. Bylo to zvláštní přemýšlet o Nyneivě, vědmě, jak sní o muži. Egwain sice tušila, že by nebylo moudré to Nyneivě podat zrovna takto, ale poslední dobou se Nyneiva chovala stejně divně jako kterákoliv dívka, která věnovala srdce jistému muži. A navíc muži, který nemá dost rozumu, aby jí byl hoden. Nyneiva ho miluje a já vidím, že on miluje ji, takže proč nemá dost rozumu, aby se vyjádřil?
„Myslím, že už bys mi neměla říkat vědmo,“ řekla náhle Nyneiva.
Egwain zamrkala. Ten titul se vlastně nevyžadoval a Nyneiva na něm nikdy netrvala, pokud nebyla rozzlobená nebo při formálních příležitostech, ale tohle... „Proč už ne?“
„Teď už jsi žena.“ Nyneiva se zadívala na Egwaininy rozpuštěné vlasy a Egwain tak tak odolala nutkání spěšně si vlasy stočit, aby cop aspoň připomínaly. Aes Sedai nosily vlasy tak, jak se jim líbilo, ale pro Egwain znamenaly její rozpuštěné kadeře začátek nového života. „Jsi žena,“ zopakovala Nyneiva pevně. „Jsme obě ženy a daleko od Emondovy Role a ještě dlouho potrvá, než zase uvidíme domov. Bude lepší, když mi budeš prostě říkat Nyneivo.“
„Zase se vrátíme domů, Nyneivo. Vrátíme se.“