„Nesnaž se uklidňovat vědmu, děvče,“ řekla Nyneiva drsně, ale usmála se.
Kdosi zaklepal na dveře, ale než mohla Egwain otevřít, vstoupila Nisura a tvářila se podrážděně. „Egwain, ten váš mládenec se snaží dostat do ženských komnat.“ Mluvila pohoršeně. „A má meč. Jenom proto, že ho tak nechala amyrlin... Urozený pán Rand by se měl umět chovat. Vyvolává pozdvižení. Egwain, musíš s ním promluvit.“
„Urozený pán Rand,“ odfrkla si Nyneiva. „Ten mladík už pomalu vyrůstá z kaťat. Až ho dostanu do rukou, já mu ukážu urozenýho pána.“
Egwain položila ruku Nyneivě na paži. „Nech mě s ním promluvit, Nyneivo. Samotnou.“
„Ohó, no dobře. I ti nejlepší muži jsou přinejlepším jenom ochočení.“ Nyneiva se odmlčela a napůl pro sebe dodala: „Ale ti nejlepší z nich stojí za ty potíže při ochočování.“
Egwain potřásla hlavou a následovala Nisuru do chodby. Ještě před půl rokem by Nyneiva nic takového nevypustila z úst. Jenže Lana si nikdy neochočí. V duchu se vrátila k Randovi. Že vyvolává pozdvižení? „Ochočit ho?“ zamumlala. „Jestli se ještě nenaučil slušně chovat, stáhnu z něj kůži.“
„Občas to chce přesně tohle,“ poznamenala Nisura, kráčející rychle vedle Egwain. „Muži jsou přinejlepším napůl civilizovaní, dokud se neožení.“ Úkosem se podívala na Egwain. „Hodláš se za urozeného pána Randa provdat? Nechci se do toho vměšovat, ale jedete přece do Bílé věže, a Aes Sedai se vdávají jen zřídkakdy – jenom některé ze zeleného adžah, co jsem kdy slyšela, a ani ty ne moc často – a...“
Egwain si zbytek snadno domyslela. Slyšela v ženských komnatách ty řeči o vhodné nevěstě pro Randa. Nejdřív to v ní vyvolávalo žárlivost a hněv. Od dětství si byli skoro zaslíbeni. Ale ona se stane Aes Sedai a on byl tím, čím byl. Mužem, který může usměrňovat jedinou sílu. Mohla by si ho vzít. A dívat se, jak blázní, dívat se, jak umírá. Jediný způsob, jak to zastavit, byl nechat ho zkrotit. A to bych mu přece nemohla udělat. Prostě nemohla! „Nevím,“ řekla smutně.
Nisura kývla. „Nikdo nebude lovit tam, kde to patří tobě, ale ty jedeš do Věže a z něho bude dobrý manžel. Jakmile se trochu vycvičí. Támhle je.“
Kolem vchodu do ženských komnat se shromáždily ženy, venku i uvnitř, a všechny pozorovaly trojici mužů v chodbě venku. Proti Randovi, s mečem připjatým přes červený kabátec, stáli Agelmar a Kajin. Ani jeden z nich neměl meč, ani po tom, co se stalo v noci, protože toto byly ženské komnaty. Egwain se zastavila za natlačenými ženami.
„Víš přece, proč tě nemohu pustit dál,“ říkal právě Agelmar. „Vím, že v Andoru je to jiné, ale chápeš to, ne?“
„Nesnažil jsem se dostat dovnitř.“ Rand mluvil, jako by to nevysvětloval poprvé. „Řekl jsem urozené paní Nisuře, že chci mluvit s Egwain, a ona řekla, že Egwain má práci a že musím počkat. Já jsem na ni jenom křičel ode dveří. Nesnažil jsem se vstoupit. Podle toho, jak se na mne všechny vrhly, by sis mohl myslet, že jsem pojmenoval Temného.“
„Ženy mají vždycky svoje způsoby,“ poznamenal Kajin. Na Shienarce byl vysoký, skoro tak vysoký jako Rand, a byl hubený a bledý. Kadeř na temeni měl černou jako smola. „Ony zavedly pravidla pro ženské komnaty a my je uznáváme, i když jsou hloupá.“ Na to mnohé z žen zvedly obočí a Kajin si spěšně odkašlal. „Pokud si přeješ promluvit s některou z žen, musíš poslat zprávu, ale ony ji předají, až se k tomu rozhodnou, a do té doby musíš čekat. Takový je náš zvyk.“
„Musím ji vidět,“ prohlásil Rand umíněně. „Brzy odjíždíme. Ne dost brzo pro mě, ale přesto Egwain musím vidět. Dostanu Valerský roh i dýku zpátky a tím to skončí. Všechno tím skončí. Ale než odejdu, chci ji ještě vidět.“ Egwain se zamračila. Mluvil divně.
„Není nutné být tak prudký,“ řekl Kajin. „S Ingtarem ten roh najdete, nebo taky ne. Pak ho zpátky získá někdo jiný. Kolo tká, jak si kolo přeje, a my jsme jenom vlákna ve vzoru.“
„Nedopusť, aby tě ten roh posedl, Rande,“ ozval se Agelmar. „Může člověka posednout – já vím, že může – a to není správné. Muž musí hledat povinnost, ne slávu. Co se stane, stane se. Má-li se Valerský roh rozeznít pro Světlo, tedy tomu tak bude.“
„Tady máš svou Egwain,“ řekl Kajin, když si jí všiml.
Agelmar se rozhlédl kolem sebe, a když spatřil Egwain s Nisurou, kývl. „Nechám tě v jejích rukou, Rande al’Thore. Ale pamatuj, tady jsou zákonem její slova, ne tvoje. Urozená paní Nisuro, nebuď na něj příliš tvrdá. Jenom chtěl vidět svou mladou dámu a nezná naše způsoby.“
Shienarská žena se protáhla mezi čekajícími paními a Egwain ji následovala. Nisura krátce kývla hlavou Agelmarovi s Kajinem a schválně opomněla Randa. Hlas měla napjatý. „Urozený pane Agelmare, urozený pane Kajine. Teď už by měl znát naše způsoby dostatečně, ale na pohlavek je příliš velký, takže nechám Egwain, aby to s ním vyřídila.“
Agelmar Randa otcovsky poplácal po rameni. „Vidíš. Promluvíš si s ní, i když ne tak, jak by sis přál. Pojď, Kajine. Musíme ještě dohlédnout na spoustu věcí. Amyrlin stále trvá na...“ Agelmarův hlas se vytrácel, jak spolu s Kajinem odcházeli. Rand tam zůstal stát s pohledem upřeným na Egwain.
Egwain si uvědomila, že ženy stále přihlížejí. Dívaly se na ni stejně jako na Randa. Čekaly, aby viděly, co se bude dít. Takže to s ním mám vyřídit, co? A přesto cítila, jak mu její srdce vychází vstříc. Potřeboval učesat. Ve tváři se mu zračil hněv, vzdor a únava. „Pojď se mnou,“ vyzvala ho. Když Rand vykročil chodbou po jejím boku, dál od ženských komnat, ozvalo se za nimi mumlání. Rand zřejmě bojoval nějaký vnitřní boj a hledal slova.
„Doslechla jsem se o tvých... hrdinských činech,“ řekla Egwain nakonec. „Včera v noci jsi běhal po ženských komnatách s mečem. Taky jsi měl meč při slyšení u amyrlin.“ Rand pořád nic neříkal, jenom vedle ní šel a mračil se do podlahy. „Ne... neublížila ti, že ne?“ Nedokázala se přimět, aby se ho zeptala, jestli ho zkrotily. Rand vypadal všelijak, jen ne zkroceně, ale Egwain neměla ponětí, jak takový zkrocený muž vlastně vypadá.
Rand sebou trhl. „Ne. Neudělala.... Egwain, amyrlin...“ Zavrtěl hlavou. „Neublížila mi.“
Egwain měla pocit, že chtěl říci něco jiného. Obvykle z něj dokázala vytáhnout všechno, co se před ní snažil skrýt, ale když se opravdu rozhodl a zapřel se, snadněji by vyryla cihlu ze zdi nehty. Podle toho, jak zatínal zuby, byl právě teď ve velice umíněné náladě.
„Co ti chtěla, Rande?“
„Nic důležitého. Ta’veren. Chtěla vidět ta’veren.“ Když se na ni Rand podíval, jeho výraz změkl. „A co ty, Egwain? Jsi v pořádku? Moirain říkala, že jsi, ale vůbec ses nehýbala. Nejdřív jsem si myslel, že jsi mrtvá.“
„No, nejsem.“ Egwain se zasmála. Na nic, co se stalo poté, kdy požádala Mata, aby s ní sešel do žaláře, si nevzpomínala. Teprve na to, jak se ráno vzbudila ve vlastní posteli. Podle toho, co o té noci zaslechla, byla skoro ráda, že si nic nepamatuje. „Moirain říkala, že by mi za to, jak jsem byla hloupá, nechala bolení hlavy, kdyby dokázala vyléčit to ostatní, ale nemohla.“
„Říkal jsem ti, že je Fain nebezpečný,“ zabručel Rand. „Říkal jsem ti to, ale tys mě neposlouchala.“
„Jestli se chceš bavit o tomhle,“ prohlásila Egwain pevně, „vrátím tě zpátky Nisuře. Ona se s tebou nebude bavit tak jako já. Poslední mužský, který se pokusil dostat do ženských komnat, strávil další měsíc po lokty v mydlinkách, když pomáhal v ženské prádelně, a to se jenom snažil najít svou snoubenku a vyjasnit si nějaký nedorozumění. Aspoň byl dost chytrý, aby si s sebou nevzal meč. Světlo ví, co by udělaly s tebou.“