„Každý se mnou chce něco provádět,“ zavrčel Rand. „Každý mě chce k něčemu využít. No, já se využívat nenechám. Jakmile najdeme roh a Matovu dýku, už se nikdy nenechám využít.“
Egwain ho s vyčerpaným povzdechem uchopila za ramena a přiměla ho, aby se k ní otočil. Pak se na něj zamračila. „Jestli nezačneš mluvit rozumně, Rande al’Thore, tak přísahám, že tě vytahám za uši.“
„Teď mluvíš jako Nyneiva.“ Rand se zasmál. Jak se však podíval dolů na Egwain, smích mu odumřel na rtech. „Hádám – hádám, že tě už nikdy neuvidím. Vím, že musíš jet do Tar Valonu. To vím. A staneš se Aes Sedai. Já jsem s Aes Sedai skončil, Egwain. Nebudu jejich loutkou, ne pro Moirain, ani pro žádnou z nich.“
Vypadal tak ztracený, až se Egwain chtělo položit si jeho hlavu na rameno, a tak umíněně, že ho opravdu chtěla vytahat za uši. „Poslouchej mě, ty velkej moulo. Já se stanu Aes Sedai a najdu způsob, jak ti pomoct. To udělám.“
„Až se příště uvidíme, nejspíš mě budeš chtít zkrotit.“
Egwain se spěšně rozhlédla kolem sebe. Byli v chodbě sami. „Jestli si nebudeš dávat pozor na jazyk, nebudu ti moct pomáhat. To chceš, aby se to všichni dověděli?“
„Už to stejně ví až moc lidí,“ opáčil Rand. „Egwain, přál bych si, aby to všechno bylo jiné, ale není. Přál bych si... Dávej na sebe pozor. A slib mi, že se nerozhodneš pro červené adžah.“
Když se mu Egwain vrhla do náručí, oči se jí zalily slzami. „Ty na sebe dávej pozor,“ mumlala mu ohnivě do prsou. „Jestli ne, tak já – já...“ Měla dojem, že ho zaslechla zašeptat: „Miluju tě,“ a pak jí odhodlaně stáhl ruce ze svých ramen a jemně ji od sebe odstrčil. Obrátil se a odešel od ní. Skoro utíkal.
Egwain nadskočila, když jí Nisura položila ruku na rameno. „Vypadá, jako bys ho poslala splnit úkol, který se mu nebude líbit. Ale nesmíš dopustit, aby tě kvůli tomu viděl plakat. To ničí účel. Pojď. Chce tě vidět Nyneiva.“
Egwain si otírala líce a následovala Nisura. Dávej na sebe pozor, ty zabedněnej ňoumo. Světlo, dávej na něho pozor.
9
Loučení
Když Rand se sedlovými brašnami a rancem s harfou a flétnou konečně dorazil na vnější nádvoří, to se zmítalo v organizovaném nepořádku. Muži pobíhali kolem koní, dotahovali sedlové řemeny, přivazovali náklad a pokřikovali. Ostatní na poslední chvíli přibíhali s věcmi, které ještě bylo třeba přibalit do sedlových brašen, nosili pracujícím mužům vodu, či mizeli pro něco, nač si právě vzpomněli. Nicméně všichni vypadali, že přesně vědí, co dělají a kam jdou. Ochozy na hradbách i střílny byly opět plné lidí a ranním vzduchem se vznášelo vzrušení. Na dlažebních kamenech cvakaly podkovy. Jeden z nákladních koní začal kopat a okamžitě se k němu rozběhli stájníci, aby ho uklidnili. Ve vzduchu visel silný pach koní. Randovi se vítr, který rozechvíval praporce s letícími jestřáby na věžích, snažil zvednout plášť, ale luk, který měl na zádech, mu jej přidržoval.
Zvenčí za otevřenými branami se ozývali amyrlinini pikynýři a lučištníci, kteří se řadili na náměstí. Nakonec vypochodovali boční brankou. Jeden z trubačů zkoušel svůj roh.
Někteří ze strážců si pozorně Randa prohlíželi, když kolem nich procházel, a pár jich zvedlo obočí, když si všimli volavky na jeho meči, ale žádný z nich nepromluvil. Polovina jich měla proměnlivé pláště, na které bylo nesmírně těžké se podívat, aniž se člověku po chvíli neudělalo nevolno. Mandarb, Lanův hřebec, tam byl také, vysoký, černý, s ohnivým pohledem, ale Lan sám tu ještě nebyl, a po žádné z Aes Sedai ani žádné z žen také nebylo ani stopy. Vedle hřebce ladně přešlapovala Moirainina bílá klisna Aldíb.
Randův kaštanový hřebec stál s ostatními koňmi na protější straně nádvoří, kde byl rovněž Ingtar a praporečník, jenž držel Ingtarovu zástavu s šedou sovou, a dvacítka dalších ozbrojenců s kopími zakončenými dvě pídě dlouhou ocelovou hlavicí, a ti všichni už seděli na koních. Hledí měli sklopená a zlaté wamsy s černým jestřábem na prsou zakrývaly plátovou a kroužkovou zbroj. Pouze Ingtar měl na přilbici klenot, půlměsíc na čele s hroty obrácenými vzhůru. Rand některé z mužů poznal. Una s drsnou mluvou, dlouhou jizvou na líci a jenom jedním okem. Ragana a Masemu. I další, s nimiž tu a tam prohodil pár slov či si s nimi zahrál dámu. Ragan na něj zamával a Uno kývl, ale Masema nebyl sám, kdo mu věnoval jen chladný pohled a odvrátil se. Nákladní koně tu stáli klidně a mávali ocasy.
Velký hřebec tančil, když si Rand přivazoval sedlové brašny a ranec za sedlo s vysokou zadní rozsochou. Rand vložil nohu do třmene, a když se vyhoupl do sedla, zamumlaclass="underline" „Jen klid, Rudochu,“ nicméně nechal koně, aby se po době strávené ve stáji trochu vydováděl.
K Randovu překvapení se od stájí vynořil Loial a připojil se k nim. Ogierův huňatý kůň s rousy byl velký a těžký jako nejlepší z dhurranských hřebců. Vedle něj všichni ostatní koně vypadali velcí jako Bela, ale s Loialem v sedle zvíře vypadalo jako poník.
Pokud Rand viděl, Loial neměl žádnou zbraň. Rand nikdy neslyšel, že by ogierové nosili zbraně. Jejich državy je chránily dostatečně. A Loial měl navíc vlastní představy o tom, co je potřeba na cesty. Kapsy dlouhého kabátu měl výmluvně nadité a také v sedlových brašnách byly vidět vytlačené hrany knih.
Ogier zastavil koně o kousek dál a podíval se na Randa. Štětičky na uších se mu nejistě chvěly.
„Nevěděl jsem, že jedeš s námi,“ řekl Rand. „Myslel jsem, že už máš cestování s námi dost. Tentokrát se nedá říct, jak dlouho to potrvá, ani kde skončíme.“
Loial trochu zvedl uši. „To se nedalo říci, ani když jsem vás potkal poprvé. Kromě toho, co platilo tenkrát, platí i nyní. Nemohu si nechat ujít šanci vidět, jak se kolem ta’veren skutečně tkají dějiny. A to, že bych vám mohl pomoci najít roh...“
Za Loialem dojeli Mat s Perrinem a zastavili se. Mat vypadal trochu unavený, ale jinak jenom kvetl zdravím.
„Mate,“ řekl Rand, „mrzí mě, co jsem řekl. Perrine, nemyslel jsem to tak. Choval jsem se jako pitomec.“
Mat se na něj jenom podíval, zavrtěl hlavou a pošeptal Perrinovi něco, co Rand nezaslechl. Mat měl jenom luk a toulec, Perrin však mě u pasu svoji sekeru, jejíž velkou čepel ve tvaru půlměsíce vyvažoval silný hrot.
„Mate? Perrine? Opravdu, nechtěl –“ Hoši popojeli k Ingtarovi.
„To není cestovní kabát, Rande,“ ozval se Loial.
Rand se podíval dolů na zlaté šípky, které se mu šplhaly po karmínovém rukávci, a zašklebil se. Není divu, že si Mat s Perrinem pořád myslí, že se vytahuje. Když se vrátil do svého pokoje, zjistil, že všechno už bylo zabaleno a odesláno. Všechny obyčejné šaty, které dostal, už byly na nákladních koních, tak to aspoň tvrdili sloužící. A všechny kabátce, které zůstaly v šatníku, byly přinejmenším stejně honosné jako ten, který měl na sobě. V sedlových brašnách neměl kromě několika košil, páru vlněných ponožek a náhradních spodků žádné oblečení. Aspoň si tedy stáhl zlatou šňůru z rukávu, i když špendlík s červeným orlem si strčil do kapsy. Lan to koneckonců mínil jako dar.
„Až se v noci zastavíme, převklíknu se,“ zabručel si Rand pro sebe. Zhluboka se nadechl. „Loiale, řekl jsem ti věci, které jsem neměl říkat, a doufám, že mi odpustíš. Máš úplné právo mi to vyčítat, ale doufám, že to neuděláš.“