Loial se zazubil a uši se mu postavily. Pobídl koně blíž k Randovi. „Já říkám věci, které bych neměl, pořád. Starší vždycky tvrdili, že promluvím o hodinu dřív, než si to promyslím.“
Náhle byl vedle Randa Lan ve své šedozelené šupinové zbroji, která ho činila v lese či za šera téměř neviditelným. „Musíme si promluvit, ovčáku.“ Podíval se na Loiala. „O samotě, pokud dovolíš, Staviteli.“ Loial kývl a odvedl svého velkého oře stranou.
„Nevím, jestli bych tě měl poslouchat,“ řekl strážci Rand. „Tyhle fajnové šaty a všechno to, cos mi vykládal, mi moc nepomohlo.“
„Když už nemůžeš vyhrát velkou bitvu, ovčáku, nauč se spokojit s menším vítězstvím. Jestli tě teď pokládají za něco víc než jenom za kluka ze statku, kterého snadno zvládnou, tak jsi takového menšího vítězství dosáhl. Teď mlč a poslouchej. Mám čas už jenom na poslední lekci, tu nejtěžší. Schovat meč.“
„Každé ráno jsi mě hodinu nenechal dělat nic jiného, než že jsem musel tasit ten zatracený meč a dát ho zpátky do pochvy. Ve stoje, v sedě, v leže. Myslím, že ho dokážu schovat, aniž bych se pořezal.“
„Řekl jsem poslouchej, ovčáku,“ zavrčel strážce. „Přijde chvíle, kdy budeš něčeho muset dosáhnout za každou cenu. Může to přijít při útoku či při obraně. A jediné místo, kam budeš moci svůj meč schovat, bude tvé vlastní tělo.“
„To je šílené,“ vyhrkl Rand. „Proč bych někdy –?“
Strážce ho uťal. „Poznáš to, až ta chvíle nadejde, ovčáku, až bude cena stát za to, co tím získáš, a nebudeš mít na vybranou. Tomu se říká Schovat meč. Zapamatuj si to.“
Objevila se amyrlin a s Leanou a její holí a urozeným pánem Agelmarem po boku přešla přelidněné nádvoří. Dokonce ani v zeleném sametovém plášti nevypadal pán Fal Dary mezi tolika ozbrojenci nepatřičně. Po dalších Aes Sedai pořád nebylo ani stopy. Jak amyrlin s doprovodem procházela kolem, Rand zachytil útržek rozhovoru.
„Ale matko,“ namítal Agelmar, „neměla jsi vůbec čas si tu po cestě odpočinout. Zůstaň ještě aspoň několik dní. Slibuji, že dnes v noci uspořádám hostinu, jaké by ses v Tar Valonu těžko zúčastnila.“
Amyrlin zavrtěla hlavou, aniž by zpomalila krok. „Nemohu, Agelmare. Víš, že bych to udělala, kdybych mohla. Nikdy jsem tu nechtěla zůstat dlouho, a události si vyžadují moji přítomnost v Bílé věži. Už bych tam měla být.“
„Matko, zahanbuje mne, že jsi jeden den přijela a druhý den odjíždíš. Přísahám ti, že včerejší noc se už nebude opakovat. Ztrojnásobil jsem stráže v městských branách i v pevnosti. Z města tu mám akrobaty a z Mos Shirare sem přibude bard. Z Fal Moranu sem jede král Easar. Poslal jsem mu zprávu, jakmile...“
Dostali se dál a jejich hlasy utichaly, pohltila je vřava příprav. Amyrlin se Randovým směrem ani jednou nepodívala.
Když se Rand podíval dolů, strážce byl pryč a nebylo ho nikde vidět. K Randovi se opět připojil Loial. „Toho muže je těžké sehnat a zadržet, není-liž pravda, Rande? Jednu chvíli tu není, vzápětí se objeví, a hned je zase pryč, a ty ho nevidíš přicházet ani odcházet.“
Schovat meč. Rand se zachvěl. Strážcové musejí být šílení.
Strážce, s nímž hovořila amyrlin, náhle vyskočil do sedla. Ještě než dorazil k doširoka otevřené bráně, už se řítil plným tryskem. Amyrlin se za ním dívala a podle držení těla bylo jasné, že ho pobízí, aby jel co nejrychleji.
„Kam tak spěchá?“ podivil se Rand nahlas.
„Slyšel jsem,“ poznamenal Loial, „že dneska někoho posílá až do Arad Domanu. Objevily se zprávy o nějakých potížích na Almothské pláni a amyrlinin stolec si přeje vědět, co se přesně událo. Čemu však nerozumím, je proč teď? Podle toho, co jsem slyšel, sem zprávy o té události dorazily s Aes Sedai z Tar Valonu.“
Randa zamrazilo. Egwainin otec měl doma velkou mapu, mapu, nad kterou Rand nejednou hloubal a snil, než zjistil, jaké jsou sny, když se stanou skutečností. Byla to stará mapa a byly na ní vyznačeny země a státy, o kterých kupci z ciziny tvrdili, že už dávno neexistují, ale Almothská pláň tam vyznačená byla, na hranici s Tomovou Hlavou. Setkáme se znovu na Tomově Hlavě. Pokud Rand věděl, bylo to přes celý kontinent, až u Arythského oceánu. „S námi to nemá nic společného,“ zašeptal Rand. „Se mnou to nemá nic společného.“
Loial se tvářil, že nic nezaslechl. Prstem dlouhým jako párek si mnul nos a hleděl k bráně, v níž zmizel strážce. „Jestli chce vědět, co je nového, proč neposlala někoho předtím, než odjela z Tar Valonu? Ale vy lidé jste vždycky tak unáhlení a popudliví, pořád poskakujete kolem a hulákáte.“ Uši se mu rozpačitě napřímily. „Mrzí mě to, Rande. Teď už chápeš, co jsem myslel tím, že mluvím dřív, než si to promyslím. Jak sám dobře víš, jsem sám občas ukvapený a popudlivý.“
Rand se zasmál. Byl to tichý smích, ale měl dobrý pocit z toho, že se má čemu smát. „Možná kdybychom žili tak dlouho jako vy ogierové, byli bychom klidnější.“ Loialovi bylo devadesát. Podle ogierských měřítek nebude ještě tak deset let dost starý na to, aby se sám mohl vydat mimo državu. To, že stejně odešel, dokazovalo, jak tvrdil, jeho ukvapenost. Pokud byl Loial popudlivý ogier, tak podle Randova názoru museli být ostatní jako z kamene.
„Možná je to tím,“ přemítal Loial, „že vy lidé toho v životě tolik uděláte. My neděláme nic, jenom sedíme ve své državě. Háje byly vysázeny a dokonce i stavby byly dokončeny dřív, než skončilo Dlouhé vyhnanství.“ Byly to háje, co bylo Loialovi drahé, ne města, díky jejichž výstavbě si lidé ogiery připomínali. Byly to háje zasazené proto, aby ogierským Stavitelům připomínaly jejich državy, kvůli nimž Loial opustil domov. Chtěl je prostě vidět. „Od chvíle, kdy jsme našli cestu zpátky do držav, tak jsme...“ Slova mu odumřela na rtech, protože se přiblížila amyrlin.
Ingtar i ostatní muži se naklonili v sedlech, byvše připraveni sesednout a pokleknout, ale amyrlin jim pokynula, aby zůstali, kde jsou. Leana stála vedle ní, Agelmar o krok pozadu. Z jeho ponurého výrazu vyplývalo, že se zřejmě vzdal dalších pokusů, jak amyrlin přesvědčit, aby zůstala o něco déle.
Amyrlin si nejdřív jednoho po druhém prohlédla, než konečně promluvila. Na Randa se nedívala o nic déle než na kohokoliv z ostatních.
„Mír provázej tvůj meč, urozený pane Ingtare,“ pravila nakonec. „Sláva Stavitelům, Loiale Kiserane.“
„Poctěni jsme my, matko. Nechť mír doprovází Tar Valon.“ Ingtar se v sedle poklonil, stejně jako ostatní Shienarci.
„Všechna čest Tar Valonu,“ řekl s úklonou Loial.
Pouze Rand a jeho dva přátelé na druhé straně oddílu seděli vzpřímeně. Rand by byl rád věděl, co jim amyrlin říkala. Leana se na všechny tři zamračila a Agelmarovi se rozšířily oči, ale amyrlin si toho nevšímala.
„Jedete nalézt Valerský roh,“ mluvila dál amyrlin, „a naděje světa jede s vámi. Roh nelze ponechat v nesprávných rukou, zvláště ne v rukou temných druhů. Ti, kteří přijdou v odpověď na jeho volání, přijdou, ať už na něj zaduje kdokoliv, a jsou vázáni k rohu, ne ke Světlu.“
Řadami naslouchajících mužů projelo vzrušení. Všichni věřili, že hrdinové, kteří přijdou, až je roh povolá zpátky z hrobů, budou bojovat za Světlo. Pokud budou místo toho bojovat za Stín...
Amyrlin mluvila dál, ale Rand ji už neposlouchal. Ty číhající oči byly zpátky. Vlasy na hlavě se mu zježily. Zadíval se na nacpané střílny přehlížející nádvoří a na řady lidí natlačených na ochozech na hradbách. Někde mezi nimi byl pár očí, které ho, neviděny, sledovaly. Ten pohled k němu lnul jako špinavý olej. Nemůže to být mizelec, ne tady. Tak kdo? Nebo co? Otočil se v sedle, obrátil i Rudocha, a pozorně hledal. Hřebec se znovu roztančil.