Náhle se Randovi cosi mihlo před obličejem. Muž procházející za amyrlin vykřikl a upadl. Z boku mu trčel šíp s černým opeřením. Amyrlin stála klidně a dívala se na trhlinu na svém rukávci. Šedým hedvábím pomalu prosakovala krev.
Jakási žena zaječela a nádvoří se náhle rozezvučelo voláním a křikem lidí. Lidé na hradbách se divoce tlačili a každý muž na nádvoří tasil meč. Dokonce i Rand, jak si vzápětí překvapeně uvědomil.
Agelmar zvedl meč k obloze. „Najděte ho!“ burácel. „Přiveďte mi ho!“ Když však zahlédl krev na amyrhnině rukávci, obličej mu z nachové barvy přešel do purpurové. Agelmar padl na kolena a sklonil hlavu. „Odpusť, matko. Nedokázal jsem ti zaručit bezpečí. Jsem zahanben.“
„To je nesmysl, Agelmare,“ prohlásila amyrlin. „Leano, přestaň obskakovat mě a dohlédni na toho muže. Když jsem čistívala ryby, sama jsem se pořezala hůř, a on teď potřebuje pomoc. Agelmare, vstaň. Vstaň, pane Fal Dary. Ty jsi mne nezklamal a nemáš důvod cítit se zahanbený. Loni v Bílé věži, kdy u každé brány stály stráže a všude kolem mne byli strážci, se na pět kroků ode mě dostal chlap s nožem. Bezpochyby to byl bělokabátník, i když jsme neměli důkazy. Prosím tě, vstaň, nebo se budu stydět já.“ Když se Agelmar pomalu zvedal, amyrlin osahala trhlinu v látce. „Na lučištníka bělokabátníků to byla mizerná trefa, dokonce i na temného druha.“ Zvedla oči k Randovi. „Pokud tedy vůbec střílel na mě.“ Dřív než jí Rand dokázal cokoliv vyčíst z tváře, už se dívala jinam, ale Rand náhle velice zatoužil sesednout a někam se schovat.
Ta střela nepatřila jí a ona to ví.
Leana se zvedla od raněného. Někdo muži, jehož šíp zasáhl, přetáhl přes obličej plášť. „Je mrtev, matko.“ Mluvila vyčerpaně. „Byl mrtev, ještě než dopadl na zem. I kdybych mu byla po boku...“
„Udělala jsi, co se dalo, dcero. Smrt vyléčit nelze.“
Přistoupil k nim Agelmar. „Matko, jestli tu jsou kolem vrazi bělokabátníků nebo temní druzi, musíš mi dovolit, abych s tebou poslal své muže. Aspoň k řece. Nedokázal bych žít s vědomím, že se ti v Shienaru něco přihodilo. Prosím, vrať se do ženských komnat. Zařídím, aby byly dokonale hlídány, dokud nebudeš připravena vyrazit na cestu.“
„Uklidni se,“ zarazila ho amyrlin. „Tohle škrábnutí mě nezdrží ani chviličku. Ano, ano, ráda přijmu doprovod tvých mužů až k řece, když na tom trváš. Ale urozený pán Ingtar se kvůli tomu nesmí opozdit. Dokud nebude roh znovu nalezen, záleží na každém úderu srdce. Dovolíš, urozený pane Agelmare, abych přikazovala tvým leníkům?“
Agelmar na souhlas sklonil hlavu. V té chvíli by jí dal celou Fal Daru, kdyby o ni požádala.
Amyrlin se obrátila zpátky k Ingtarovi a mužům shromážděným za ním. Na Randa už se znovu nepodívala. Jeho však překvapilo, když si všiml, jak se náhle usmála.
„Sázím se, že Illiánci u svého velkého hledání Valerského rohu tak vzrušující začátek nemívají,“ poznamenala. „Ale vaše hledání je vskutku velké. Je vás málo, abyste mohli cestovat rychle, a přesto je vás dost, abyste udělali, co je třeba. Ukládám ti, urozený pane Ingtare z rodu Shinowa, ukládám vám všem, najděte Valerský roh a nenechte se ničím odradit.“
Ingtar vytáhl meč z pochvy na zádech a políbil čepel. „Na můj život i duši, na můj rod a čest to přísahám, matko.“
„Tedy jeďte.“
Ingtar obrátil koně k bráně.
Rand pobídl Rudocha a odcválal za jezdci, kteří už mizeli v bráně.
Amyrlinini pikynýři a lučištníci, kteří netušili, co se událo uvnitř, lemovali cestu od brány do města a na prsou měli plamen Tar Valonu. Bubeníci a trubači čekali u brány připraveni začít vyhrávat, až se amyrlin objeví. Za řadami ozbrojenců se na náměstí před pevností tlačili lidé. Někteří radostně zdravili Ingtarovu korouhev, jiní si bezpochyby mysleli, že je to začátek průvodu amyrlin. Randa tudíž přes náměstí provázel sílící řev.
Dojel Ingtara v místě, kde po obou stranách ulice stály domy a krámky s nízko sahajícími převislými střechami a lidé hustě lemovali kamennými kostkami dlážděnou ulici. Mat s Perrinem jeli v čele zástupu s Ingtarem a Loialem, ale když se k nim Rand připojil, přibrzdili. Jak se jim mám vůbec omluvit, když u mě nezůstanou ani tak dlouho, abych něco řekl? Ať shořím, on ani nevypadá, že umírá.
„Čangu a Nidao jsou pryč,“ ozval se náhle Ingtar. Mluvil chladným, rozzlobeným hlasem, ale také to znělo dost otřeseně. „Včera v noci jsme spočítali všechny lidi v pevnosti, živé i mrtvé, a dnes ráno znovu. Oni jsou jediní, kdo chybí.“
„Čangu byl včera večer na stráži ve vězení,“ poznamenal pomalu Rand.
„Nidao taky. Měli druhou hlídku. Vždycky zůstávali spolu, i když kvůli tomu dostali službu navíc. Když se to stalo, nebyli na stráži, ale... Bojovali u Tarwinova sedla, ani ne před měsícem, a zachránili urozeného pána Agelmara, když pod ním padl kůň a všude kolem něj byli trolloci. A teď tohle. Temní druzi.“ Ingtar se zhluboka nadechl. „Všechno se kazí.“
Davem lemujícím ulici se protlačil jakýsi muž na koni a připojil se k jezdcům za Ingtarem. Podle šatů byl z města, štíhlý, s vrásčitou tváří a dlouhými, prošedivělými vlasy. Za sedlem měl připevněný ranec a měchy na vodu a u pasu mu visel krátký meč a lamač mečů spolu s kyjem.
Ingtar si všiml, jak se Rand ohlédl. „Tohle je Hurin, náš slídič. Nebylo nutné o něm vykládat Aes Sedai. Chápej, ne že by to, co dělá, nebylo v pořádku. Král má ve Fal Moranu taky jednoho slídiče, a další je v Ankor Dailu. To jenom že Aes Sedai se jen málokdy líbí to, čemu nerozumějí, a když je to navíc muž... Samozřejmě to nemá nic společného s jedinou silou. Ááááh! Vysvětli mu to, Hurine.“
„Ano, urozený pane Ingtare,“ řekl ten chlapík. Hluboko se Randovi v sedle poklonil. „Je pro mne ctí sloužit, můj pane.“
„Říkej mi Rand.“ Rand natáhl ruku a Hurin ji po chvíli s úsměvem přijal.
„Jak si přeješ, můj pane Rande. Urozenému pánu Ingtarovi a urozenému pánu Kajinovi obyčejný způsoby nevadí – a urozenému pánu Agelmarovi ovšem taky ne – ale ve městě se povídá, že jsi nějaký cizí princ z jihu a někteří cizí urození pánové si velice potrpí na to, aby každý zaujímal místo, které mu náleží.“
„Já nejsem urozený pán.“ Aspoň tohohle se teď zbavím. „Jenom Rand.“
Hurin zamrkal. „Jak si přeješ, můj pa– ehm – Rande. Já jsem slídič, víš. Tyhle Letnice to bude už čtyři roky. Předtím jsem nikdy o něčem takovým neslyšel, ale pak jsem se dozvěděl, že takových, jako jsem já, je ještě pár. Začalo to pomalu, začal jsem cítit smrad tam, kde ostatní nic necítili, a bylo to čím dál tím silnější. Trvalo mi celej rok, než jsem si uvědomil, co to je. Vyčmuchám násilí, zabíjení a surovosti. Vyčmuchám, kde se to stalo. Vyčmuchám stopu toho, kdo to udělal. Každá stopa je jiná, takže se to nedá splíst. Urozený pán Ingtar se o tom doslechl a vzal mě k sobě do služby, abych sloužil králově spravedlnosti.“
„Ty dokážeš vyčuchat násilí?“ podivil se Rand. Nemohl si pomoci, musel se tomu muži podívat na nos. Byl to obyčejný nos, ani velký, ani malý. „Chceš tím říct, že opravdu dokážeš vyčmuchat někoho, kdo, řekněme, zabil jiného člověka? Podle pachu?“