„To umím, můj pa– ehm – Rande. S časem stopa slábne, ale čím horší je násilí, kterýho se ten člověk dopustil, tím dýl stopa vydrží. Jo, dokážu vyčmuchat bitevní pole starý deset let, i když stopy mužů, kteří tam bojovali, jsou už pryč. Nahoře u Morny stopy trolloků skoro nikdy neslábnou. Nejde ani tak o trolloka, ale o to zabíjení a páchání násilí. Ale třeba taková rvačka v taverně, dejme tomu se zlomenou rukou... taková stopa zmizí za pár hodin.“
„Chápu, proč bys nechtěl, aby na to přišly Aes Sedai.“
„Ehm, urozený pán Ingtar měl s Aes Sedai pravdu, Světlo na ně sviť – ehm – Rande. V Cairhienu byla jednou jedna – byla z hnědého adžah, ale přísahám, že jsem si myslel, že je z červeného adžah, než mě nechala jít – a ta mě držela celej měsíc a snažila se zjistit, jak to dělám. Nelíbilo se jí, že to neví. Pořád si mumlala: ‚Vrací se snad staré, nebo je to nové?‘ a zírala na mě, až by sis myslel, že používám jedinou sílu. Skoro jsem o sobě začal pochybovat sám. Ale nezešílel jsem a nic nedělám. Jenom to cítím.“
Rand si nemohl pomoci, musel si připomenout Moirain. Staré zdi slábnou. V našem čase je jakýsi rozklad a změna. Staré věci opět chodí po světě a nové se rodí. Mohli bychom se dožít i konce věku. Rand se zachvěl. „Takže vystopujeme ty, co nám sebrali roh přímo pod nosem.“
Ingtar kývl. Hurin se hrdě zazubil a praviclass="underline" „To uděláme – ehm – Rande. Jednou jsem sledoval jednoho vraha až do Cairhienu a dalšího až do Maradonu a přivedl jsem je zpátky před královu spravedlnost.“ Úsměv se vytratil a Hurin se zatvářil pochybovačně. „Ale tohle je ze všeho nejhorší. Vražda ošklivě smrdí a stopa vraha je tím cítit, ale tohle...“ Nakrčil nos. „Včera v noci do toho byli zapleteni lidé. Museli to být temní druzi, ale já temného druha podle pachu nepoznám. Co budu sledovat, jsou stopy trolloků a půllidí. A něčeho ještě horšího.“ Odmlčel se, zamračil se a zabručel si pro sebe, ale Rand to zaslechl. „Něčeho ještě horšího, Světlo mi pomáhej.“
Dorazili k městské bráně a Hurin hned za hradbami pozvedl tvář k větru. Chřípí se mu chvělo. Po chvíli si znechuceně odfřkl. „Tudy, můj pane Ingtare.“ A ukázal k jihu.
Ingtar se zatvářil překvapeně. „Ne k Morně?“
„Ne, urozený pane Ingtare. Fuj!“ Hurin si otřel ústa rukávem. „Skoro cítím tu pachuť. Na jih, tam šli.“
„Takže amyrlin měla pravdu,“ poznamenal pomalu Ingtar. „Je to velká a moudrá žena, která si zaslouží něco lepšího, než abych jí sloužil já. Ukaž nám cestu, Hurine.“
Rand se obrátil a zadíval se bránou do ulice vedoucí k pevnosti. Doufal, že je Egwain v pořádku. Nyneiva na ni dá pozor. Možná na tom takhle bude lépe, je to jako čistý řez, příliš rychlý, aby bolel, dokud to není hotovo.
Jel dál za Ingtarem a praporcem se šedou sovou k jihu. Zvedal se vítr a studil ho do zad i přesto, že svítilo slunce. Rand měl dojem, že ve větru zaslechl smích, tichý a zlomyslný.
Světlo dorůstajícího měsíce ozařovalo vlhké, temnotou zahalené ulice Illianu, jimiž se stále ještě nesl ryk oslav, které pokračovaly hluboko do noci. Již za několik dní bude s velkou slávou a obřadností, o nichž tradice tvrdila, že přetrvaly až z věku pověstí, zahájeno velké hledání Valerského rohu. Hostiny pro hledače se spojily s Tevenovým svátkem s jeho proslavenými soutěžemi a cenami pro kejklíře. Největší cena bude, jako obvykle, patřit tomu, kdo nejlépe povypráví Velké hledání Valerského rohu.
Dnes v noci kejklíři bavili obyvatele paláců a zámků ve městě, kde se předváděli mocní a kam přibyli hledači ze všech zemí, aby se vydali na cestu a našli pokud ne samotný roh, tedy alespoň nesmrtelnost v písních a příbězích. Tam se hrálo k tanci, a vějíře a led zaháněly první skutečné letošní vedro, karneval však probíhal i v ulicích v měsícem prozářené dusné noci. Karneval byl každý den, a dokud hledači neodjedou, i každou noc.
Kolem Baylea Domona pobíhali lidé ve zvláštních a fantastických maskách a kostýmech a někteří předváděli až příliš velké kusy nahé kůže. Při běhu pokřikovali a zpívali, půl tuctu utíkalo společně, potom se rozdělili do hihňajících se párů, tiskli se jeden k druhému a vzápětí vytvořili hlouček dvaceti lidí. Na obloze praskaly ohňostroje, zlaté a stříbrné světlice se jasně rýsovaly proti černému nebi. Ve městě bylo skoro tolik ohňostrůjců jako kejklířů.
Domon ohňostrojům ani hledání nevěnoval příliš pozornosti. Byl na cestě za lidmi, o nichž si myslel, že se ho snažili zabít.
Přešel Květinový most vedoucí přes jeden z mnoha městských kanálů a dostal se tak do Voňavé čtvrti, přístavního okrsku Illianu. Kanál páchl příliš mnoha nočníky a nikde nebylo ani stopy po tom, že by kdy u mostu byly květiny. Čtvrť byla cítit konopím a dehtem z přístavních mol a doků a nakyslým přístavním bahnem, a to všechno ještě zesiloval přehřátý vzduch, v němž bylo dost vlhkosti, aby se dal téměř pít. Domon ztěžka dýchal. Pokaždé, když se vrátil ze severu, vedro časného léta v Illianu ho překvapilo, přestože se tu narodil.
V jedné ruce měl silnou sukovici a druhou měl položenou na jílci krátkého meče, který často používal při obraně na palubě svého říčního obchodního člunu před bandity. Za těchto hlučných nočních radovánek se nocí plížil nejeden poberta, protože lup býval bohatý a většina lidí se utápěla ve víně.
Domon však byl rozložitý, svalnatý muž, a protože měl prostě střižený kabát, nikdo z těch, kdo tu byli kvůli zlatu, ho nepovažoval za dost bohatého, aby riskoval s někým tak velkým a jeho sukovicí. Těch pár zlodějíčků, kteří ho zahlédli jasněji, když procházel kolem oken, z nichž se linulo světlo, se vtisklo hlouběji do stínu, dokud nezašel dál. Kulatý obličej měl Domon lemovaný tmavými vlasy, které mu visely na ramena, a dlouhým vousem, i když horní ret si holil, ale ten obličej nebyl změkčilý, a nyní se Domon navíc tvářil zachmuřeně, jako by se hodlal probít přes jakoukoli překážku. Měl schůzku s nějakými muži a neměl z toho pražádnou radost.
Další flamendři se propili až k falešnému zpěvu a víno jim kazilo slova. „Valerský roh,“ moje stará babičko! přemítal Domon nevesele. Já si chci jenom udržet svoji loď. A svůj život, ať se picnu.
Protáhl se do krčmy se znamením, na němž byl vyobrazen velký jezevec tančící na zadních nohou a muž nesoucí stříbrnou lopatu. U jezevčího kopání se to tu jmenovalo, i když dokonce ani Nieda Sidoro, hostinská, nevěděla, co to jméno znamená. V Illianu prostě vždycky býval hostinec takového jména.
Šenk, s pilinami pokrytou podlahou a hudebníkem, který na dvanáctistrunnou citaru tiše drnkal jednu ze smutných písní Mořského národa, byl dobře osvětlený a klidný. Nieda ve svém hostinci nestrpěla žádné výtržnosti a její synovec Bili byl dost velký, aby v každé ruce unesl chlapa. Námořníci a dělníci z doků a skladišť přicházeli k Jezevci na skleničku a trochu si popovídat, zahrát si dámu nebo šipky. Místnost nyní byla zpola zaplněná, karneval ven vylákal dokonce i lidi, kteří měli rádi klid. Všichni mluvili tlumenými hlasy, nicméně Domon zachytil zmínky o hledání rohu a o falešném Drakovi, kterého chytili Muranďané, a o tom, kterého Tairenští štvali přes Haddon Mirk. Zdálo se, že se nemohou dohodnout, zda by bylo lepší, kdyby zemřel falešný Drak nebo Tairenové.
Domon se ušklíbl. Falešní Draci! Ať se picnu, dneska už není nikde bezpečno. Falešní Draci ho však příliš nezajímali, rozhodně ne víc než hledání rohu.