Rázná majitelka, s vlasy na temeni hlavy stočenými do uzlu, otírala pohárek a přísným zrakem pozorovala své zařízení. Když Domon vešel, nepřestala, dokonce se na něj ani pořádně nepodívala, ale mrkla levým okem a ukázala očima na tři muže u stolu v rohu. Dokonce i na Jezevce byli dost tiší, téměř ponuří, jejich zvonové sametové čapky a tmavé kabátce s vyšitými stříbrnými, šarlatovými a zlatými pruhy na prsou bily mezi prostými oděvy ostatních hostů do očí.
Domon si povzdechl a sedl si k volnému stolu v rohu. Tentokrát Cairhieňané. Přijal od služebné korbel tmavého piva a zhluboka se napil. Když korbel položil, ti tři muži v pruhovaných kabátcích již stáli u jeho stolu. Domon mávl rukou, aby Nieda poznala, že zatím nepotřebuje Biliho.
„Kapitán Domon?“ Všichni tři vypadali nenápadně, ale mluvčí vypadal tak, že ho Domon považoval za vůdce. Zdálo se, že nejsou ozbrojení, a přes své honosné šaty vypadali, že to ani nepotřebují. V těch velice obyčejných tvářích měli velice tvrdé oči. „Kapitán Bayle Domon ze Spršky!"
Domon krátce kývl a trojice se bez vyzvání posadila. Hovor obstarával pořád ten stejný muž. Ostatní dva se jenom dívali, dokonce ani nemrkali. Strážní, pomyslel si Domon, přes všechny ty honosné šaty. Kdo to může být, že s sebou má párek strážných, aby na něj dávali pozor?
„Kapitáne Domone, máme důležitou osobu, kterou je třeba dopravit z Mayene do Illianu.“
„Sprška je říční plavidlo,“ zarazil ho Domon. „Má nízký ponor a nemá kýl pro hlubokou vodu.“ Nebyla to tak docela pravda, ale pro suchozemce to stačilo. Přinejmenším to bude změna proti Tearu. Začínají být chytřejší.
Muže se přerušení zřejmě nedotklo. „Slyšeli jsme, že se chceš obchodování na řece vzdát.“
„Možná chci, možná nechci. Ještě jsem se nerozhodl.“ Ale rozhodl. Zpátky proti proudu, zpátky do Hraničních států se ani za všechno hedvábí převážené Taireny nevrátí. Saldejské kožešiny a ledové papričky za to nestály, a nemělo to nic společného s falešným Drakem, o kterém se tam doslechl. Znovu ho však napadlo, jak se to vůbec někdo dozvěděl. Ještě o tom s nikým nemluvil, a přesto to ostatní věděli.
„Do Mayene se můžeš snadno dostat podél pobřeží. Určitě budeš, kapitáne, ochoten plavit se podél břehu za tisíc zlatých marek.“
Domon, byť proti své vůli, zalapal po dechu. Tato nabídka byla čtyřikrát vyšší než ta předešlá a stačila, aby člověku spadla brada. „Koho chcete, abych za to vyzvedl? Samotnou první z Mayene? Copak ji už Tear vypudil úplně?“
„Žádná jména nebudeš potřebovat, kapitáne.“ Muž položil na stůl velký kožený měšec a zapečetěný pergamen. Posunul měšec přes stůl a ten zacinkal. Na velkém červeném voskovém kruhu, který přidržoval stočený pergamen, bylo vycházející slunce Cairhienu s mnoha paprsky. „Dvě stě dopředu. Za tisíc marek si myslím, že žádná jména nepotřebuješ. Tohle předáš, s neporušenou pečetí, veliteli přístavu v Mayene, a on ti předá další tři stovky a cestujícího. Zbytek ti dodám, až sem v pořádku dopravíš toho cestujícího. Pokud se nebudeš snažit zjistit jeho totožnost.“
Domon se zhluboka nadechl. Ať se picnu, ta cesta by stála za to, i kdybych už nedostal jediný další troník kromě toho, co je v tom měšci. A tisíc marek bylo víc peněz, než by si vydělal za tři roky. Měl podezření, že kdyby trochu zapátral, objevil by další náznaky, jenom náznaky, že se ta plavba týká tajného jednání illianské rady devíti s první z Mayene. Městský stát Mayene už byl vlastně až na jméno tearskou provincií a první by bezpochyby uvítala pomoc Illianu. A v Illianu bylo mnoho takových, kteří říkali, že nastal čas na další válku, že Tear si přisvojuje víc než slušný díl obchodu s Bouřlivým mořem. Domon tušil, že je to síť, do které by se byl snadno mohl zaplést, kdyby se jen za minulý měsíc nesetkal se třemi takovými.
Natáhl ruku po měšci a muž, který mluvil, ho popadl za zápěstí. Domon se na něj zamračil, ale muž se na něho nevzrušeně podíval.
„Musíš vyplout, jak nejdříve to půjde, kapitáne.“
„Za úsvitu,“ zavrčel Domon a muž kývl a pustil ho.
„Takže za úsvitu, kapitáne Domone. A pamatuj si velice dobře, že pouze uvážlivost udrží člověka naživu, aby mohl utrácet své peníze.“
Domon se díval, jak všichni tři odcházejí, a pak se kysele zahleděl na měšec a pergamen na stole před sebou. Někdo chtěl, aby se vydal na východ. Tear nebo Mayene, na tom nezáleželo, pokud pojede na východ. Myslel si, že ví, kdo to chce. A pak, nemám žádnou stopu, která by k nim vedla. Kdo mohl vědět, kdo je temný druh? Ale věděl, že temní druzi po něm šli ještě dřív, než opustil Maradon a vydal se dolů po řece. Temní druzi a trolloci. Tím si byl jist. Skutečný problém byl ten, že neměl nejmenší ponětí, proč to dělají.
„Potíže, Bayle?“ zeptala se Nieda. „Vypadáš, jako bys uviděl trolloka.“ Zahihňala se, od ženy jejích rozměrů to znělo poněkud nepatřičně. Jako většina lidí, kteří nikdy nebyli v Hraničních státech, Nieda na trolloky nevěřila. Domon se jí snažil povědět o trollocích pravdu. Jí se jeho příběhy líbily a všechny je pokládala za výmysly. Nevěřila ani na sníh.
„Žádný potíže, Niedo.“ Rozvázal měšec, bez dívání z něj vylovil minci a tu jí hodil. „Pití pro všechny, dokud to bude stačit. Pak ti dám další.“
Nieda se na peníz překvapeně podívala. „Tarvalonská marka! To teď budeš obchodovat s čarodějnicema, Bayle?“
„Ne,“ zachraptěl Domon. „To neudělám!“
Nieda do mince kousla a rychle ji schovala do širokého opasku. „No, rozhodně je to zlato. A hádám, že ty čarodějnice stejně nejsou tak špatný, jak to o nich někteří lidi tvrdí. Znám jednoho penězoměnce, který mi to vymění. Další mi už dávat nemusíš, dneska je tu jenom pár lidí. Další pivo, Bayle?“
Domon otupěle kývl, i když měl korbel stále ještě skoro plný, a Nieda se odloudala pryč. Byli přátelé, takže o tom, co viděla, mluvit nebude. Domon tu seděl a zíral na kožený měšec. Než se dokázal přimět, aby měšec otevřel aspoň tak, aby do něj mohl nahlédnout, přinesli mu další pivo. Domon mince v měšci prohrábl mozolnatým prstem. Ve světle luceren se mu do očí blýskaly zlaté marky a každá měla na líci vyražený ten zatracený plamen Tar Valonu. Domon váček spěšně zavázal. Nebezpečné mince. Jedna nebo dvě by mu snad prošly, ale kdyby jich většina lidí uviděla tolik pohromadě, nejspíš by si pomyslela to, co Nieda. Ve městě byly děti Světla, a i když v Illianu neexistoval zákon zapovídající styky s Aes Sedai, Domon by se nikdy nedostal k soudci, kdyby se o tom bělokabátníci doslechli. Ti muži si zajistili, že prostě nevezme zlato a nezůstane dál v Illianu.
Zatímco tu tak seděl a lámal si hlavu, přišel k Jezevci Yarin Maeldan, Domonův starostlivý zástupce na Spršce, který připomínal čápa. Maeldan měl obočí stažené až k dlouhému nosu a zastavil se u kapitánova stolu. „Carn je mrtvý, kapitáne.“
Domon se na něho zachmuřeně podíval. Už zabili další tři z jeho mužů, vždy jednoho pokaždé, když odmítl cestu, která by ho zavedla na východ. Soudci s tím nic neudělali. Spokojili se s prohlášením, že ulice jsou za noci nebezpečné a námořníci jsou drsná, svárlivá cháska. Soudci se málokdy obtěžovali se záležitostmi, které se odehrávaly ve Voňavé čtvrti, pokud nebyli zraněni vážení občané.
„Ale tentokrát jsem přece přijal,“ zamumlal.
„To nejni všecko, kapitáne,“ dodával Yarin. „Carna zpracovali nožema, jako by chtěli, aby jim něco řekl. A pár dalších chlapů se ani ne před hodinou pokusilo proklouznout na palubu Spršky. Hlídači v docích je zahnali. To je potřetí za deset dní, a já nikdy nepotkal přístavní krysy takhle vytrvalý. Teďka snad počkají, dokud se to neutiší, než to zkusí zase. A někdo mi včera v noci rozházel pokoj u Stříbrnýho delfína. Vzali nějaký stříbro, abych si myslel, že to byli zloději, ale nechali na pokoji můj opasek s přezkou, tou, co je vyložená granátama a měsíčníma kamenama, a to jim ležela rovnou na očích. Co se to děje, kapitáne? Chlapi mají strach a já jsem taky kapku nervózní.“
Domon se zvedl. „Sežeň posádku, Yarine. Najdi je a vyřiď jim, že Sprška vypluje hned, jak bude na palubě dost chlapů, aby ji zvládli.“ Nacpal si pergamen do kapsy kabátu, sebral ze stolu váček zlata a vystrkal svého zástupce před sebou ze dveří. „Sežeň je Yarine, protože každýho, kdo to nestihne, nechám tady stát na nábřeží.“
Domon do Yarina strčil, aby ho pobídl k běhu, a pak se vydal zpátky k dokům. Dokonce i berkové, kteří zaslechli cinkání v měšci, který měl s sebou, se mu vyhnuli širokým obloukem, protože nyní se nesl jako člověk odhodlaný k vraždě.
Když dorazil na Spršku, po její palubě už pobíhali muži a další přibíhali bosí po kamenném nábřeží. Ani nevěděli, čeho se Domon bojí, že ho to pronásleduje, dokonce ani jestli ho něco vůbec pronásleduje, ale věděli, že slušně vydělává, a podle illianského zvyku se dělil s posádkou o zisk.
Sprška byla dvacet sáhů dlouhá, měla dva stěžně, široký trup a dost místa pro náklad na palubě i v podpalubí. Přesto, co Domon řekl těm Cairhieňanům – pokud to vůbec byli Cairhieňané – byl přesvědčen, že na otevřeném moři vydrží. Bouřlivé moře bylo v létě klidnější.
„Bude muset vydržet,“ zamumlal si Domon pro sebe a sešel dolů do své kajuty.
Váček zlata hodil na lůžko, které bylo úhledně připevněné k lodní stěně, jako ostatně všechno ostatní v kajutě na zádi, a vytáhl pergamen. Rozsvítil lucernu, která mu na otočném čepu visela nad hlavou, a prohlížel si zapečetěný dokument. Obracel ho v rukou, jako by dokázal přečíst to, co bylo uvnitř, aniž by pergamen otevřel. Kdosi zaťukal na dveře a Domon se zamračil.
„Dál.“
Dovnitř strčil hlavu Yarin. „Všichni až na tři, který jsem nenašel, jsou na palubě. Ale vzkázal jsem jim, měli by se to doslechnout v každý taverně, putyce a nevěstinci v celý čtvrti. Než se rozední, aby bylo vidět na cestu po řece, budou tady.“
„Sprška vypluje hned. Na moře.“ Domon uťal Yarinovy námitky o světle a odlivu a že Sprška není stavěná na otevřené moře. „Hned! Sprška může i při nejnižším odlivu proplout přes závory. Copak jsi už zapomněl, jak plout podle hvězd, co? Vyplouváme, Yarine. Vyplouváme hned teď. – Vrať se, až budeme za vlnolamem.“
Domonův zástupce zaváhal – Domon si nikdy nenechal ujít obtížnější plavbu, aniž by sám nestál na palubě a nevydával rozkazy, a vyplout se Sprškou na moře za noci bude obtížné, ať už má člun nízký ponor nebo ne – pak kývl a zmizel. Ve chvíli se do Domonovy kajuty shora donesl Yarinův křik a dusot bosých nohou na palubě. Domon si toho nevšímal, i když sebou loď trhla, jak ji zachytil odliv.
Nakonec Domon zvedl punčošku lampy a strčil do plamene nůž. Když na čepeli vzplál olej, vyvalil se z lampy kouř, ale než se kov rozpálil dočervena, Domon odstrčil mapy stranou a přitiskl na stůl pergamen. Horkou ocelí pomalu zajel pod pečetní vosk. Vrchní strana listu se zvedla.
Byl to prostý dokument, bez úvodu nebo pozdravu, a Domonovi při četbě vyvstal na čele pot.