„Ale tentokrát jsem přece přijal,“ zamumlal.
„To nejni všecko, kapitáne,“ dodával Yarin. „Carna zpracovali nožema, jako by chtěli, aby jim něco řekl. A pár dalších chlapů se ani ne před hodinou pokusilo proklouznout na palubu Spršky. Hlídači v docích je zahnali. To je potřetí za deset dní, a já nikdy nepotkal přístavní krysy takhle vytrvalý. Teďka snad počkají, dokud se to neutiší, než to zkusí zase. A někdo mi včera v noci rozházel pokoj u Stříbrnýho delfína. Vzali nějaký stříbro, abych si myslel, že to byli zloději, ale nechali na pokoji můj opasek s přezkou, tou, co je vyložená granátama a měsíčníma kamenama, a to jim ležela rovnou na očích. Co se to děje, kapitáne? Chlapi mají strach a já jsem taky kapku nervózní.“
Domon se zvedl. „Sežeň posádku, Yarine. Najdi je a vyřiď jim, že Sprška vypluje hned, jak bude na palubě dost chlapů, aby ji zvládli.“ Nacpal si pergamen do kapsy kabátu, sebral ze stolu váček zlata a vystrkal svého zástupce před sebou ze dveří. „Sežeň je Yarine, protože každýho, kdo to nestihne, nechám tady stát na nábřeží.“
Domon do Yarina strčil, aby ho pobídl k běhu, a pak se vydal zpátky k dokům. Dokonce i berkové, kteří zaslechli cinkání v měšci, který měl s sebou, se mu vyhnuli širokým obloukem, protože nyní se nesl jako člověk odhodlaný k vraždě.
Když dorazil na Spršku, po její palubě už pobíhali muži a další přibíhali bosí po kamenném nábřeží. Ani nevěděli, čeho se Domon bojí, že ho to pronásleduje, dokonce ani jestli ho něco vůbec pronásleduje, ale věděli, že slušně vydělává, a podle illianského zvyku se dělil s posádkou o zisk.
Sprška byla dvacet sáhů dlouhá, měla dva stěžně, široký trup a dost místa pro náklad na palubě i v podpalubí. Přesto, co Domon řekl těm Cairhieňanům – pokud to vůbec byli Cairhieňané – byl přesvědčen, že na otevřeném moři vydrží. Bouřlivé moře bylo v létě klidnější.
„Bude muset vydržet,“ zamumlal si Domon pro sebe a sešel dolů do své kajuty.
Váček zlata hodil na lůžko, které bylo úhledně připevněné k lodní stěně, jako ostatně všechno ostatní v kajutě na zádi, a vytáhl pergamen. Rozsvítil lucernu, která mu na otočném čepu visela nad hlavou, a prohlížel si zapečetěný dokument. Obracel ho v rukou, jako by dokázal přečíst to, co bylo uvnitř, aniž by pergamen otevřel. Kdosi zaťukal na dveře a Domon se zamračil.
„Dál.“
Dovnitř strčil hlavu Yarin. „Všichni až na tři, který jsem nenašel, jsou na palubě. Ale vzkázal jsem jim, měli by se to doslechnout v každý taverně, putyce a nevěstinci v celý čtvrti. Než se rozední, aby bylo vidět na cestu po řece, budou tady.“
„Sprška vypluje hned. Na moře.“ Domon uťal Yarinovy námitky o světle a odlivu a že Sprška není stavěná na otevřené moře. „Hned! Sprška může i při nejnižším odlivu proplout přes závory. Copak jsi už zapomněl, jak plout podle hvězd, co? Vyplouváme, Yarine. Vyplouváme hned teď. – Vrať se, až budeme za vlnolamem.“
Domonův zástupce zaváhal – Domon si nikdy nenechal ujít obtížnější plavbu, aniž by sám nestál na palubě a nevydával rozkazy, a vyplout se Sprškou na moře za noci bude obtížné, ať už má člun nízký ponor nebo ne – pak kývl a zmizel. Ve chvíli se do Domonovy kajuty shora donesl Yarinův křik a dusot bosých nohou na palubě. Domon si toho nevšímal, i když sebou loď trhla, jak ji zachytil odliv.
Nakonec Domon zvedl punčošku lampy a strčil do plamene nůž. Když na čepeli vzplál olej, vyvalil se z lampy kouř, ale než se kov rozpálil dočervena, Domon odstrčil mapy stranou a přitiskl na stůl pergamen. Horkou ocelí pomalu zajel pod pečetní vosk. Vrchní strana listu se zvedla.
Byl to prostý dokument, bez úvodu nebo pozdravu, a Domonovi při četbě vyvstal na čele pot.
Nositel tohoto dopisu je temný druh hledaný v Cairhienu pro několik vražd a další ohavné zločiny, z nichž nejmenší je okradení Naší Osoby. Žádáme vás, abyste tohoto muže jali a zabavili všechny věci, které najdete v jeho vlastnictví, až po tu nejmenší. Náš zástupce si přijde pro to, co Nám uloupil. Nechť všechno, co mu patří, kromě toho, co je Naše, přejde na vás jako odměna za to, že jste ho chytili. Nechť je tento zlotřilý bídák okamžitě oběšen, takže jeho Stínem zplozená ničemnost již nebude déle špinit Světlo.
V tenké vrstvě červeného vosku pod podpisem byla otištěna pečeť s vycházejícím sluncem Cairhienu a pět hvězd rodu Riatinů.
„Obránce Dračí stěny, moje stará babičko,“ zachraptěl Domon. „Ten tedy má určitě právo říkat si tak dál.“
Podrobně si prohlédl pečetě a podpis, přidržuje si dokument u lampy a téměř se otíraje nosem o pergamen, ale na pečetích nedokázal najít chybu, a co se týkalo podpisu, stejně neměl ponětí, jak vypadá Galldrianův rukopis. Pokud to však nepodepsal sám král, tak to byl podle Domona někdo, kdo udělal dobrou napodobeninu Galldrianovy škrábanice. Na každý pád v tom nebyl žádný skutečný rozdíl. V Tearu by takový dopis v rukou Illiánce okamžitě znamenal pro dotyčného konec. Nebo v Mayene, kde měl Tear také silný vliv. Žádná válka nyní nebyla a muži ze všech přístavů připlouvali a odplouvali volně, ale v Tearu Illiánce milovali jen málo, což platilo i obráceně. Zvláště s takovouto záminkou.
Na chvíli ho napadlo, že pergamen prostě strčí do lampy – bylo nebezpečné mít ho u sebe, v Tearu, v Illianu i kdekoliv jinde – ale nakonec ho pečlivě zastrčil do tajné přihrádky za stolem, která byla zakrytá panelem, jejž dokázal otevřít jenom on.
„Co mi patří, jo?“
Sbíral staré věci, pokud je mohl mít na palubě. Co si nemohl koupit, protože to bylo příliš drahé nebo příliš velké, sbíral tak, že si to prohlédl a zapamatoval. Všechny ty pozůstatky na minulé časy, divy, které byly roztroušené po světě a poprvé ho přitáhly na loď, když byl ještě malý chlapec. V Maradonu na své poslední plavbě přidal ke své sbírce další čtyři kousky, a tehdy ho právě začali pronásledovat temní druzi. A také trolloci, aspoň na čas. Doslechl se, že Bílý Most lehl popelem právě ve chvíli, kdy odtamtud odplouval, a vykládalo se nejen o trollocich, ale i o myrddraalech. To všechno, dáno dohromady, ho poprvé přesvědčilo, že si nic nenamlouvá, a to vyvolalo jeho ostražitost – když mu nabídli tu první podivnou cestu, příliš mnoho peněz za prostou plavbu do Tearu, a důvod k plavbě byl také příliš chabý.
Zalovil v truhlici a vyložil na stůl to, co koupil v Maradonu. Světelná tyč, pozůstatek z věku pověstí, aspoň se to říkalo. Rozhodně už nikdo nevěděl, jak se vyrábějí. Tato byla drahá a vzácnější než poctivý soudce. Vypadala jako obyčejná skleněná tyčka, silnější než palec a o něco kratší než loket, ale když ji člověk držel v dlani, zářila jasněji než lucerna. Světelné tyče byly křehké jako sklo. Málem přišel o Spršku v plamenech, které způsobila první světelná tyč, co měl. V Maradonu dále koupil malou, věkem ztmavlou slonovinovou sošku muže držícího meč. Ten chlapík, co ji prodával, tvrdil, že pokud ji držíte dost dlouho, tak zteplá. Domon to nikdy nezkusil a ani na ni nenechal sáhnout nikoho z posádky, ale byla stará, a to Domonovi stačilo. Lebka kočky velká jako lví a tak stará, že se změnila v kámen. Ale žádný lev nikdy neměl tesáky, skoro kly, dlouhé čtvrt sáhu. A poslední věc, kterou koupil, silný kotouč o velikosti lidské ruky, zpolovice bílý a zpolovice černý, kteréžto barvy oddělovala vlnovka. Kramář v Maradonu říkal, že je to z věku pověstí, a myslel si, že lže, ale Domon smlouval jen málo, než kruh koupil, protože poznal to, co nepoznal kramář. Starobylý znak Aes Sedai, který pocházel ještě z doby před Rozbitím světa. Nebylo právě bezpečné ho mít, ale ani to nebyla věc, jakou si člověk, kterého přitahují staré časy, mohl odpustit.