Byl to srdečník. Kramář se to ani neodvažoval připojit k tomu, co pokládal za lži. Žádný nábřežní kramář z Maradonu by si nemohl dovolit vlastnit ani kousíček cuendillaru.
Kotouč byl na pohmat tvrdý a hladký a kromě svého stáří neměl žádnou cenu, ale Domon se obával, že jeho pronásledovatelé jdou právě po něm. Světelné tyče, slonovinové řezby, dokonce i kosti změněné v kámen už viděl dřív na jiných místech. A přestože věděl, co chtějí – pokud tomu bylo skutečně tak – neměl pořád tušení, proč to chtějí, a už si ani nebyl jist, kdo ho vlastně pronásleduje. Tarvalonské marky a prastarý znak Aes Sedai. Domon si rukou přejel rty. Na jazyku měl hořkou pachuť strachu.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Domon odložil kotouč a přes to, co leželo na stole, přetáhl rozvinutou mapu. „Dál.“
Vstoupil Yarin. „Už jsme za vlnolamem, kapitáne.“
Domona to překvapilo a pak se rozzlobil sám na sebe. Neměl se nechat tak zaujmout, aby si nevšiml, že se Sprška ocitla na vyšších vlnách. „Zamíříme na západ, Yarine. Dohlídni na to.“
„Do Ebú Daru, kapitáne?“
To není dost daleko. Ještě dalších pět set leguí. „Poplujeme tak dlouho, dokud nezískám mapy a nenaplníme sudy vodou. Pak vyrazíme na západ.“
„Na západ, kapitáne? Do Tremalkingu? Mořský národ je na štíru s každými jinými kupci.“
„Na Arythský oceán, Yarine. Mezi Tarabonem a Arad Domanem se hodně obchoduje a ani s Tarabonci, ani s Domany si hlavu lámat nemusíme. Slyšel jsem, že nemají moře rádi. Ani všechny ty malý osady na Tomově Hlavě, kdy se všechny udělaly pro sebe a s nikým jiným se nespojují. Můžeme dokonce vzít nějaký saldejský kožešiny a ledový papričky dolů do Bandar Ebanu.“
Yarin pomalu zavrtěl hlavou. Vždycky ve všem hledal to nejhorší, ale byl to dobrý námořník. „Kožešiny a papričky tam budou stát víc, než kdybychom pro ně dopluli po řece, kapitáne. A taky jsem se doslechl o nějaký válce. Jestli jsou Tarabon a Arad Doman ve válce, žádnej obchod tam nebude. A pochybuju, že jenom ve městech na Tomově Hlavě toho pro nás bude dost, i kdyby byly v bezpečí. Falme je z nich největší a taky není moc velký.“
„Tarabonští a Domanští se vždycky hádali kvůli Almothský pláni a Tomově Hlavě. I kdyby tentokrát došlo na rány, opatrnej člověk si nějakej obchod vždycky najde. Na západ, Yarine.“
Když Yarin odešel nahoru, Domon rychle přidal černobílý kotouč do tajné přihrádky a zbytek nacpal na dno truhlice. Temní druzi nebo Aes Sedai, já už nebudu utíkat tam, kde mě chtějí mít. Ať se picnu, už nebudu.
Poprvé v několika měsících se cítil bezpečně. Vyšel na palubu a Sprška se otočila, aby chytila vítr, a zamířila přídí k západu na temné noční moře.
10
Hledání začíná
Ingtar hned na začátku dlouhé cesty určil tempo, které bylo dost rychlé, takže si Rand trochu dělal starosti s koňmi. Zvířata mohla klusat celé hodiny, ale den ještě zdaleka nekončil a s největší pravděpodobností měly další takové dny následovat. Nicméně podle toho, jak se Ingtar tvářil odhodlaně, Rand usoudil, že snad hodlá dopadnout ty, kdož ukradli roh, hned prvního dne, první hodinu. Když si Rand vzpomněl na to, jakým hlasem Ingtar skládal přísahu amyrlin, ani ho to nepřekvapilo. Přesto však neřekl nic. Tady velel urozený pán Ingtar, a byť se k Randovi choval přátelsky, určitě by neuvítal, kdyby mu radil ovčák.
Hurin jel o krok za Ingtarem, ale byl to slídič, kdo je vedl k jihu a ukazoval Ingtarovi cestu. Krajina tu byla zvlněná, zalesněné kopce byly hustě porostlé jedlemi, cesmínami a duby, ale Hurin je vedl rovně jako když střelí, nikdy neuhnul ze směru, pouze občas obešel některý z vyšších pahorků, když bylo zřejmé, že cesta kolem bude rychlejší než přes kopec. Korouhev se šedou sovou se třepotala ve větru.
Rand se snažil jet vedle Mata s Perrinem, ale když přitáhl koni otěže, aby se k nim připojil, Mat dloubl do Perrina a Perrin váhavě odcválal do čela kolony s Matem. Rand si řekl, že nemá smysl, aby jel vzadu sám, a dojel dopředu. Mat pobídl Perrina a oba opět zpomalili, až zůstali vzadu.
Ať shoří. Chci se jenom omluvit. Rand se cítil sám. A nijak mu nepomáhalo vědomí, že to byla jeho vlastní chyba.
Na vršku jednoho kopce Uno sesedl, aby prozkoumal půdu rozrytou kopyty. Dloubl do koňských koblížků a zabručel. „Putují zatraceně rychle, můj pane.“ Mluvil, jako by křičel, i když hovořil normálním hlasem. „Nezískali jsme na ně ani hodinu. Ať shořím, my jsme na ně jednu proklatou hodinu ztratili. Takhle ty svý zatracený koně zabijí.“ Ukázal na stopu kopyt. „Tohle ale nebyl kůň. Zatracenej trollok. Jsou tady nějaký proklatý kozí nohy.“
„Doženeme je,“ prohlásil Ingtar temně.
„Naši koně to nevydrží, můj pane. Nijak nám neprospěje, když je zatraceně schvátíme, než je doženeme, můj pane. I když ty svý koně zabijí, ty zatracený trolloci vydrží dýl než koně.“
„Doženeme je. Nasedej, Uno.“
Uno se jedním očkem podíval na Randa, pak pokrčil rameny a vyšplhal se do sedla. Ingtar je rychle vedl dolů z kopce, přičemž celou cestu dolů napůl klouzal, načež vycválal na další pahorek.
Proč se na mě tak podíval, přemítal Rand. Uno byl jedním z těch lidí, kteří mu nikdy neukázali přátelskou tvář. Nebyla to Masemova otevřená nelibost. Uno se prostě nechoval přátelsky k nikomu, tedy až na pár ostřílených válečníků, kteří byli stejně prošedivělí jako on. Přece by on nevěřil těm povídačkám, že jsem urozený pán.
Uno se většinou věnoval zkoumání krajiny před nimi, ale když si všiml, že ho Rand pozoruje, upřený pohled mu oplatil a nikdy neřekl ani slovo. Nic to neznamenalo. Ingtarovi by se také podíval do očí. Tohle prostě byly Unovy způsoby.
Stezka, kterou si vybrali temní druzi – a kdo ještě, uvažoval Rand, protože si Hurin pro sebe neustále mumlal „něco horšího" – kteří ukradli Valerský roh, se nikdy nepřiblížila k žádné vesnici. Rand pár dědin zahlédl, byly umístěny na vrcholcích kopců a mezi nimi se táhly míle zvlněné krajiny, ale nikdy se nedostal dost blízko, aby rozeznal lidi v uličkách. Nebo dost blízko na to, aby si ti lidé všimli skupinky jezdců mířící na jih. Občas se na dohled objevil nějaký ten statek, na vršcích, na stráních i v údolích mezi kopci, ale žádné ze stavení s nízko sahajícími okapy a kouřícími komíny a vysokou stodolou vzadu nebylo dost blízko, aby některý sedlák mohl zahlédnout jejich kořist.
Nakonec si dokonce i Ingtar musel uvědomit, že koně nemohou udržet tempo, jímž putovali. Rand ho zaslechl, jak tiše kleje, a pak se okovanou pěstí udeřil do stehna, ale nakonec nechal všechny sesednout. Běželi dál vedouce své koně, nahoru a dolů, asi míli, pak opět nasedli a jeli dál. Pak znovu dolů a běžet. Běžet míli, jet míli. Běžet míli, pak jet.
Rand si s překvapením všiml, že se Loial zubí, když byli na zemi a dřeli se do kopce. Při jejich prvním setkání měl ogier z jízdy a koní nepříjemný pocit, dával přednost svým vlastním nohám, ale Rand si myslel, že se přes to už dávno přenesl.