„Běháš rád, Rande?“ smál se Loial. „Já ano. V Državě Šangtaj jsem byl nejrychlejší. Jednou jsem předběhl i koně.“
Rand jenom zavrtěl hlavou. Nechtěl plýtvat dechem na mluvení. Hledal Mata s Perrinem, ale ti byli pořád vzadu a mezi nimi bylo příliš mnoho mužů, aby je Rand rozpoznal. Napadlo ho, jak tohle Shienarci zvládají v tom svém brnění. Ani jeden z nich nezpomalil, ani si nestěžoval. Uno snad dokonce ani nebyl zpocený a ratiště korouhve se korouhevníkovi v rukou ani nezachvělo.
Kráčeli rychle, ale už se začalo stmívat, aniž by zahlédli z těch, které pronásledovali, něco jiného než stopy. Nakonec Ingtar nechal váhavě zastavit a na noc se utábořili v lese. Shienarci se úspornými pohyby, zrozenými z dlouhé praxe, jali připravovat ohniště a kolíky na přivázání koní. Ingtar na první hlídku postavil šest dvojic.
Rand šel ze všeho nejdřív najít v proutěných koších na nákladních koních svůj ranec. Nebylo to těžké – mezi zásobami bylo jen pár osobních ranců – ale když ho otevřel, vykřikl tak, že všichni muži v táboře vyskočili s tasenými meči.
K Randovi přispěchal Ingtar. „Co se děje? Mír, dostal se někdo skrz? Neslyšel jsem hlídky.“
„To tyhle kabáty,“ zavrčel Rand s pohledem upřeným na to, co vybalil. Jeden kabátec byl černý, vyšívaný stříbrnou nití, a ten druhý byl vyšitý zlatem. Oba měly na límcích volavky a oba byly přinejmenším stejně zdobné jako ten šarlatový, který měl právě na sobě. „Služebná mi řekla, že tu mám dva slušné, použitelné kabáty. A podívej se na to!“
Ingtar vrátil meč do pochvy na zádech. Ostatní muži se začali zase usazovat. „No, jsou použitelné.“
„Tohle si nemůžu oblíknout. Nemůžu chodit pořád takhle oblečený.“
„Můžeš si je obléknout. Kabát je kabát. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, tak na balení tvých věcí osobně dohlížela Moirain Sedai. Možná Aes Sedai nevědí přesně, co si muž obléká do pole.“ Ingtar se zazubil. „Až chytíme ty trolloky, třeba uspořádáme oslavu. Aspoň ty na to budeš vhodně oblečený, když už my ostatní nebudeme.“ Odkráčel zpátky k místu, kde už hořely ohně na vaření.
Rand se nepohnul od chvíle, kdy se Ingtar zmínil o Moirain. Zíral na kabátce. Co to dělá? Ať je to cokoliv, nenechám se využít. Všechno znovu zabalil a ranec nacpal zpátky do koše. Vždycky můžu chodit nahatý, pomyslel si trpce.
Shienarci se, pokud byli v poli, střídali při vaření, a když se Rand vrátil k ohňům, jídlem v kotlíku právě míchal Masema. Táborem se nesla vůně pokrmu z tuřínů, cibule a sušeného masa. Ingtar dostal jako první, pak Uno, ale všichni ostatní se postavili do řady tak, jak přišli. Masema Randovi na talíř naložil velkou naběračku dušeného masa. Rand rychle ustoupil, aby mu jídlo nepřeteklo na kabát a aby udělal místo dalšímu muži, zatímco si cucal spálený palec. Masema na něj upíral pohled a zubil se, ale jeho úsměv nikdy nedostoupil až k očím. Nakonec přistoupil Uno a jednu mu vrazil.
„Zatraceně, nemáme s sebou dost na to, abys to tu rozlíval po tý prokletý zemi.“ Jednooký muž se podíval na Randa a odešel. Masema si mnul ucho a mračil se na Randa.
Rand se připojil k Ingtarovi a Loialovi, sedícím na zemi pod košatým dubem. Ingtar měl sejmutou přilbu, teď ležela na zemi vedle něj, ale jinak byl v plné zbroji. Už tu byli Mat s Perrinem a hltali jídlo. Mat si nad Randovým kabátcem hlasitě odfrkl, ale Perrin jenom vzhlédl, a než zase sklopil zrak k talíři, jeho zlaté oči se ve slabém světle ohňů zaleskly.
Aspoň že tentokrát neodešli.
Se zkříženýma nohama se posadil vedle Ingtara naproti chlapcům. „Moc rád bych věděl, proč se na mě Uno pořád dívá. To bude tím zatraceným kabátem.“
Ingtar se s plnými ústy zamyslel a přestal žvýkat. Nakonec prohlásiclass="underline" „Uno se bezpochyby diví, zda jsi hoden čepele s volavkou.“ Mat si hlasitě odfřkl, ale Ingtar klidně pokračoval dál. „Nenechej se Unem rozčílit. I k urozenému pánu Agelmarovi by se choval jako k právě narukovavšímu zelenáči, kdyby mohl. No, k Agelmarovi možná ne, ale ke všem ostatním ano. Má jazyk jako břitvu, ale udílí dobré rady. Měl by. Vojákuje už od chvíle, kdy se narodil. Naslouchej jeho radám a nevšímej si jeho jazyka a budeš s Unem vycházet bez problémů.“
„Myslel jsem, že je stejný jako Masema.“ Rand si do úst strčil plnou lžíci. Jídlo bylo horké, ale spolkl ho. Nejedli od chvíle, kdy vyjeli z Fal Dary, a Rand měl ráno příliš mnoho starostí, aby si vzpomněl na jídlo. Zakručelo mu v žaludku, takže si uvědomil, že celý den nejedl. Napadlo ho, zda by mu pomohlo, kdyby Masemovi řekl, že mu jídlo chutnalo. „Masema se chová, jako by mě nenáviděl, a já tomu nerozumím.“
„Masema sloužil tři roky na Východním Pomezí,“ vysvětloval Ingtar. „V Ankor Dailu bojoval proti Aielům.“ Lžící si zamíchal jídlo na talíři a zamračil se. „Pochop, já se na nic neptám. Pokud si Lan Dai Šan a Moirain Sedai přejí, abych tvrdil, že jste z andorského Dvouříčí, tak jste odtamtud. Ale Masema nedokáže vyhnat z hlavy Aiely, a když tě vidí...“ Ingtar pokrčil rameny. „Já se na nic neptám.“
Rand s povzdechem pustil lžíci. „Všichni si myslí, že jsem někdo, kdo nejsem. Já jsem z Dvouříčí, Ingtare. Pěstoval jsem tabák se – se svým otcem a pásl jsem jeho ovce. Tohle jsem. Sedlák a ovčák z Dvouříčí.“
„On je z Dvouříčí,“ poznamenal Mat opovržlivě. „Vyrostl jsem s ním, i když bys to teď nepoznal. A teď jsi mu do hlavy ještě nasadil ty nesmysly s Aiely, navrch k tomu všemu, co už tam má, a Světlo ví, co z toho bude. Nejspíš aielský urozený pán.“
„Ne,“ vložil se do hovoru Loial, „on tak opravdu vypadá. Pamatuješ se, Rande, jednou jsem to sám řekl, i když jsem si myslel, že to je proto, že vás lidi neznám dost dobře. Pamatuješ? ‚Až zmizí stíny, až zmizí voda, do Stínu s vyceněnými zuby, vzdorně ječíce z posledních sil, plivnout Oslepiteli do očí o Posledním dnu.‘ Pamatuješ, že, Rande?“
Rand zíral do svého talíře. Omotej si kolem hlavy šufu a budeš vypadat jako Aielan. To byl Gawyn, bratr Elain, dědičky Andoru. Všichni si myslí, že jsem někdo, kdo nejsem.
„Co to bylo?“ chtěl vědět Mat. „To o plivání Temnému do očí?“
„Aielové prohlašují, že budou tak dlouho bojovat,“ řekl Ingtar, „a to taky nepochybně budou. S výjimkou formanů a kejklířů Aielové dělí svět na dvě části. Na Aiely a na nepřátele. Z nějakého důvodu, kterému rozumí jenom Aielové, změnili před pěti sty lety názor ještě na Cairhien, ale já si nemyslím, že to ještě někdy udělají.“
„To asi ne,“ povzdechl si Loial. „Ale nechávají Tuatha’any, Kočovný lid, procházet Pustinou. A ogiery taky za nepřátele nepokládají, i když pochybuji, že by se někdo z nás chtěl do Pustin vydat. Aielové občas přicházejí do Državy Šangtaj a nakupují výzpěvné dřevo. Ale jsou to tvrdí lidé.“
Ingtar kývl. „Rád bych měl pár stejně tvrdých. Aspoň zpoloviny tak tvrdých.“
„To je vtip?“ zasmál se Mat. „Kdybych já uběhl míli se vším tím železem, co máte na sobě vy, padl bych a spal celej týden. A vy jste to míli po míli zvládali celičkej den.“
„Aielové jsou tvrdí,“ řekl Ingtar. „Muži i ženy. Já s nimi bojoval, tak to vím. Uběhnou padesát mil a pak vybojují bitvu. Roznášejí smrt, ať už se zbraní, a to kteroukoliv, tak bez ní. Tedy kromě meče. Meče se z nějakého důvodu odmítají dotknout. Nebo jezdit na koni. Ne že by to potřebovali. Pokud bys měl ty meč a Aielan holé ruce, byl by to vyrovnaný boj. Pokud bys byl dobrý. Chovají dobytek a kozy tam, kde bys ty do večera zemřel žízní. Zakopávají své vesnice do velkých skalnatých věží tam v Pustině. Jsou tam už asi tak od Rozbití. Artuš Jestřábí křídlo se je snažil dostat ven a dopadl špatně. Byla to jeho jediná větší porážka. Ve dne se vzduch v Aielské pustině chvěje žárem a za noci tam mrzne. A pak se na tebe Aiel podívá těma modrýma očima a řekne ti, že na světě není místo, kde by byl raději. A nebude lhát. Kdyby se někdy rozhodli z Pustiny vyjít, měli bychom plné ruce práce, abychom je zastavili. Aielská válka trvala tři roky, a to bojovaly jenom čtyři ze třinácti klanů.“