„Šedé oči po matce z něj ještě nedělají Aiela,“ prohlásil Mat.
Ingtar pokrčil rameny. „Jak jsem říkal, já se na nic neptám.“
Když se Rand konečně uložil ke spánku, hlavou se mu honily nevítané myšlenky. Budeš vypadat jako Aielan. Moirain Sedai chce, abych říkal, že jste z Dvouříčí. Aielové pustošili zemi celou cestu až k Tar Valonu. Narozen na svazích Dračí hory. Drak Znovuzrozený.
„Nenechám se využít,“ zamumlal, ale spánek ještě dlouho nepřicházel.
Ingtar ráno zrušil tábor dlouho před svítáním. Posnídali a na jih vyrazili, když mraky na východě stále ještě měly červenou barvu vycházejícího slunce a na listech a na trávě byla rosa. Tentokrát Ingtar vyslal dopředu zvědy, a i když jeli rychle, už to nebylo tempo, které by ničilo koně. Ingtar si zřejmě uvědomil, že to za jeden den nestihnou. Hurin říkal, že stezka pořád vede na jih. Dvě hodiny po východu slunce se cvalem vrátil jeden ze zvědů.
„Opuštěný tábor před námi, můj pane. Hned na támhletom vršku. Včera v noci jich tam muselo být aspoň třicet nebo čtyřicet, můj pane.“
Ingtar pobídl koně ostruhami, jako by mu oznámili, že tam temní druzi stále ještě jsou, a Rand s ním musel držet krok, jinak by ho udupali Shienarci, kteří cválali do kopce za ním.
K vidění tu toho mnoho nebylo. Studený popel táborových ohňů, dobře ukrytých mezi stromy, a něco, co vypadalo, jako zbytky odhozeného jídla. Hromada odpadků příliš blízko ohňů, která se již hemžila bzučícími mouchami.
Ingtar nechal ostatní zastavit o kousek dál a sesedl, aby si s Unem tábor prohlédli a prozkoumali půdu. Hurin objížděl tábořiště a čenichal. Rand svého hřebce zastavil spolu s ostatními muži. Nijak netoužil po bližším pohledu na místo, kde tábořili trolloci a temní druzi. A mizelec. A něco ještě horšího.
Mat se na vrcholek kopce vyškrábal po svých a teď se procházel po tábořišti. „Tak takhle vypadá tábor temných druhů? Trochu to tu smrdí, ale nemůžu říct, že by to tu vypadalo jinak než jakejkoliv jinej tábor.“ Kopl do hromady popela, až se vyvalila ohořelá kost, a sehnul se, aby ji zvedl. „Co ti temní druzi jedí? Nevypadá to jako kost z ovce nebo z krávy.“
„Tady někoho zabili,“ poznamenal Hurin zachmuřeně. Utíral si nos kapesníkem. „Bylo to horší než obyčejná vražda.“
„Byli tu trolloci,“ dodal Ingtar a upřeně se podíval na Mata. „Hádám, že dostali hlad, a temní druzi byli po ruce.“ Mat zčernalou kost upustil. Vypadal, že se mu udělalo špatně.
„A už nejedou na jih, můj pane,“ řekl Hurin. Tím si získal všeobecnou pozornost. Hurin ukázal zpátky směrem k severovýchodu. „Možná se rozhodli přece jenom vyrazit k Morně. Obcházejí nás. Možná se nás jenom tím, že mířili na jih, snažili setřást.“ Ale neznělo to, jako by tomu věřil. Mluvil dost udiveně.
„Ať už se snaží udělat cokoliv,“ prskl Ingtar, „chci je hned. Nasedat!“
Ale asi o hodinu později Hurin přitáhl otěže. „Zase změnili směr, můj pane. Už zas míří na jih. A zabili tady někoho dalšího.“
V úžlabině mezi dvěma kopci nebyl žádný popel, ale po pár minutách hledání našli tělo. Zkroucené tělo muže nacpané mezi jakási křoviska. Temeno měl roztříštěné a oči mu pořád ještě vylézaly z důlků, jak byl úder silný. Nikdo ho nepoznal, i když na sobě měl shienarské šaty.
„Nebudeme marnit čas pohřbíváním temných druhů,“ prohlásil Ingtar. „Jedeme na jih.“ Podle svých slov se zařídil málem ještě dřív, než domluvil.
Den však jinak ubíhal stejně jako den předchozí. Uno prostudoval stopy a koblížky a prohlásil, že na svou kořist trochu získali. Soumrak padl, aniž by trolloky nebo temné druhy aspoň zahlédli, a příštího rána nalezli další opuštěný tábor – v němž se podle Hurina udála další vražda – a pronásledovaní opět změnili směr, tentokrát na severozápad. Ani ne za dvě hodiny pak na cestě našli další tělo, muže s lebkou rozseknutou sekerou, a následovala další změna směru. Znovu na jih. Podle toho, co Uno vyčetl ze stop, opět trochu získali. Ale do příchodu noci nespatřili kromě vzdálených statků nic. Další den se to opakovalo, změny směru, vraždy a to všechno. A následující den opět.
Každý den se dostávali blíže ke své kořisti, ale Ingtar soptil. Navrhoval, že se vydají rovnou, když onoho rána stezka opět změnila směr – určitě znovu narazí na stopu vedoucí zase na jih a získají tak víc času – a než mohl někdo promluvit, prohlásil, že to nebyl dobrý nápad, pro případ, že by se muži, které pronásledovali, tentokrát na jih neobrátili. Všechny pobízel k většímu spěchu, chtěl, aby vyrazili ráno dříve a jeli, dokud se úplně nesetmí. Připomínal jim úkol, kterým je pověřil amyrlinin stolec. Mají získat zpět Valerský roh a nenechat se ničím od cesty odradit. Hovořil o slávě, kterou tím získají, o tom, že jejich jména budou připomínat příběhy a dějiny, ocitnou se ve vyprávění kejklířů i v písních bardů jako muži, kteří nalezli roh. Mluvil, jako by nemohl přestat, a zrak upíral na stopu, již sledovali, jako by doufal, že tomu Světlo učiní konec. Dokonce i Uno se na něj začal dívat úkosem.
A tak dorazili k řece Erinin.
Podle Randa se té osadě vlastně ani vesnice řikat nedalo. Seděl na koni mezi stromy a vyhlížel na půl tuctu domků se šindelovými střechami, které sahaly skoro až k zemi, stojících v ranním slunci na pahorku nad řekou. Prošlo tudy jen málo lidí. Na cestu vyrazili teprve před pár hodinami, ale již minula doba, kdy by podle všeho měli najít pozůstatky po táboře temných druhů. Zatím však nic takového nenašli.
Řeka sama příliš mohutnou Erinin z příběhů nepřipomínala, byť od svého pramene v Páteři světa urazila již dost dlouhou cestu. K protějšímu břehu lemovanému stromy to bylo tak šedesát kroků rychle proudící vodou, a tuto vzdálenost překonávala převozní bárka zavěšená na silných lanech. Přívoz teď seděl upevněný na protějším břehu.
Projednou vedla stopa rovnou k lidskému obydlí. Přímo k domkům na kopci. Na jediné špinavé ulici, kolem níž se domy tlačily, nebyla ani noha.
„Léčka, můj pane?“ poznamenal Uno tiše.
Ingtar vydal nezbytné rozkazy a Shienarci uvolnili kopí a rozestoupili se do kruhu kolem domků. Ingtar mávl rukou a jezdci vyrazili cvalem ze všech stran. Vřítili se do dědiny s připravenými kopími, od kopyt jejich koní se zvedal prach a jezdci ostražitě propátrávali ulici i okolní stavení. Kromě nich se nic nehýbalo. Shienarci přitáhli otěže a zvířený prach se začal pomalu usazovat.
Rand vrátil do toulce šíp, který měl předtím nasazený na tětivě, a luk si opět přehodil na záda. Mat s Perrinem ho následovali. Loial s Hurinem prostě čekali tam, kde je Ingtar nechal, a nejistě je pozorovali.
Ingtar kývl a Rand s ostatními se připojili k Shienarcům.
„Nelíbí se mi, jak je to tu cítit,“ zamumlal Perrin, když dorazili mezi domky. Hurin se na něj podíval a Perrin jeho pohled opětoval, dokud Hurin nesklopil zrak. „Je to cítit divně.“