„Zatracení temní druzi a trolloci prošli rovnou skrz, můj pane,“ řekl Uno a ukázal na pár stop, které Shienarci nezadupali do prachu. „Rovnou k tomu mizernýmu přívozu, kterej zatraceně nechali na druhý straně. Krev a zatracenej popel! Máme proklatý štěstí, že ho neodsekli od lan.“
„Kde jsou lidé?“ zeptal se Loial.
Dveře do domů byly otevřené, záclony v otevřených oknech povlávaly ve větru, ale i přes všechen dusot kopyt nikdo nevyšel.
„Prohledejte domy,“ nařídil Ingtar. Muži sesedli a rozběhli se splnit jeho příkaz, ale vrátili se a vrtěli hlavami.
„Jsou prostě pryč, můj pane,“ řekl Uno. „Prostě jsou zatraceně pryč, ať shořím. Jako kdyby se sebrali a rozhodli se proklatě odejít uprostřed zatracenýho dne.“ Náhle se zarazil a naléhavě ukázal k domu za Ingtarem. „V tom okně je ženská. Jak jsem si jí zatraceně mohl nevšimnout...“ Rozběhl se k domu dřív, než se mohl někdo jiný pohnout.
„Ať ji nevyděsíš!“ volal za ním Ingtar. „Uno, potřebujeme informace. Světlo tě oslep, Uno, nevyděs ji!“ Jednooký muž zmizel v otevřených dveřích. Ingtar opět zvedl hlas. „On ti neublíží, vzácná paní. My jsme leníci urozeného pána Agelmara z Fal Dary. Neboj se! Neublížíme ti.“
Okno v horní části domu se rozlétlo. Z okna vystrčil hlavu Uno a poplašeně se rozhlížel kolem sebe. Pak zaklel a otočil se do domu. Provázelo ho dunění a rachocení, jako by cestou do všeho kopal. Nakonec se znovu vynořil ze dveří.
„Je pryč, můj pane. Ale byla tady. Žena v bílých šatech, byla v okně. Viděl jsem ji. Dokonce jsem si chvíli myslel, že jsem ji viděl i vevnitř, jenom na chviličku, ale pak zmizela a...“ Zhluboka se nadechl. „Ten dům je prázdný, můj pane.“ Byl tak podrážděný, že ani neklel.
„Záclony,“ zamumlal Mat. „Skočil na zatracenou záclonu.“ Uno se na něj ostře zadíval, ale pak se mlčky vrátil ke svému koni.
„Kam asi odešli?“ zeptal se Rand Loiala. „Myslíš, že utekli, když přišli temní druzi?“ A trolloci a myrddraal. A to Hurinovo něco ještě horšího. Jestli utíkali, jak nejrychleji dovedli, tak byli chytří.
„Bojím se, že je temní druzi dostali, Rande,“ odpovídal pomalu Loial. Zachmuřil se, a při tom, jak měl široký nos, skoro jako čenich, vypadal rozzlobeně. „Pro trolloky.“ Rand polkl a přál si, aby se byl neptal. Pomyšlení na to, čím se živí trolloci, nebylo právě příjemné.
„Ať už se tu stalo cokoliv,“ ozval se Ingtar, „udělali to naši temní druzi. Hurine, došlo tu k nějakému násilí? Zabíjení? Hurine?“
Slídič sebou v sedle trhl a divoce se kolem sebe rozhlédl. Předtím se díval přes řeku. „Násilí, můj pane? Ano. Zabíjení, ne. Aspoň ne tak docela.“ Koutkem oka se zadíval na Perrina. „Ještě nikdy jsem nic takového necítil, můj pane. Ale některým lidem ublížili.“
„Jsou nějaké pochyby o tom, že přešli řeku? Nebo se zase vrátili?“
„Přešli řeku, můj pane.“ Hurin se nejistě ohlédl na druhý břeh. „Přešli řeku. Co ale udělali na druhý straně...“ Pokrčil rameny.
Ingtar kývl. „Uno, chci mít přívoz na tomto břehu. A chci, aby zvědové prohlédli oba břehy, než se přepravíme. Jenom to, že tady žádná léčka nebyla, neznamená, že až nás rozdělí řeka, tak na nás nezaútočí ze zálohy. Ten přívoz není dost velký, abychom se mohli přepravit všichni najednou. Dohlédni na to.“
Uno se poklonil a ve chvíli Ragan s Masemou pomáhali jeden druhému z brnění. Když byli vysvlečeni až do spodků, s dýkou posunutou na záda, rozběhli se na křivých nohou jezdců k řece. Chvíli se brodili, pak se zachytili vodicích lan, po nichž se pohyboval přívoz. Lana se uprostřed prověsila natolik, že se v řece namočili až do pasu a silný proud je tahal dolů. Nicméně za mnohem kratší dobu, než Rand čekal, se oba muži už vytahovali přes zkosené boky přívozní lávky. Tasili dýky a zmizeli v lese.
Po době, která všem připadala jako celá věčnost, se oba muži opět vynořili z lesa a pomalu přetáhli přívoz přes řeku. Bárka narazila do břehu pod vesnicí a Masema ji přivazoval, zatímco Ragan vyběhl nahoru, kde čekal Ingtar. Tvář měl bledou a jizva po šípu se mu na tváři jasně rýsovala. Mluvil otřeseně.
„Na protějším břehu... Není tam žádná past, můj pane, ale...“ Hluboce se Ingtarovi poklonil, stále ještě mokrý, a třásl se vyčerpáním. „Můj pane, musíš se na to podívat sám. Velký kamenný dub, padesát kroků od přístaviště. Nemůžu to vyslovit. Musíš se podívat sám.“
Ingtar se zamračil a podíval se z Ragana na protější břeh. Nakonec praviclass="underline" „Zvládl jsi to dobře, Ragane. Oba jste to provedli dobře.“ Hlas měl náhle úsečnější. „Najdi těm mužům v domech něco, do čeho by se mohli utřít, Uno. A podívej se, jestli tu někdo nenechal vodu na čaj. Dostaň do nich něco horkého, jestli to půjde. Pak převezeš druhý sled a nákladní zvířata.“ Obrátil se k Randovi. „No, jsi připraven podívat se na jižní břeh Erinin?“ Na odpověď nečekal, hned vyjel s Hurinem a polovinou kopiníků dolů k přívozu.
Rand váhal jen chvilku, než se vydal za nimi. Loial jel s ním. K Randovu překvapení vyjel Perrin se zachmuřeným výrazem dolů před nimi. Někteří kopiníci sesedli a za drsných žertů popadli lano a jali se pohánět přívoz.
Mat počkal do poslední chvíle, když už jeden ze Shienarců odvazoval poutací lana přívozu, než pobídl koně a vtlačil se na palubu. „Musel bych sem dřív nebo později, ne?“ vyhrkl bez dechu, aniž se obracel na někoho zvlášť. „Musím ji najít.“
Rand zavrtěl hlavou. Mat vypadal naprosto zdravě, až Rand skoro zapomněl, proč tu je. Aby našel tu dýku. Ať si Ingtar nechá roh. Já chci jenom tu dýku pro Mata. „Najdeme ji, Mate.“
Mat se na něj zamračil – stejně jako se ošklíbal nad Randovým červeným kabátcem – a odvrátil se. Rand si povzdechl.
„Všechno bude v pořádku, Rande,“ řekl tiše Loial. „Nějak se to určitě spraví.“
Přívoz odrazil od břehu a okamžitě jej strhl proud, až lano zaskřípělo. Z kopiníků byli podivní převozníci, chodili po palubě v přilbicích a plné zbroji, s meči na zádech, ale přívoz přes řeku dostali poměrně rychle.
„Takhle jsme přece opustili domov,“ ozval se náhle Perrin. „V Tarenském Přívozu. Boty převozníků vrzaly po palubě a kolem přívozu šplouchala voda. Takhle jsme odjížděli. A tentokrát to bude ještě horší.“
„Jak by to mohlo být ještě horší?“ zeptal se Rand. Perrin neodpověděl. Prohlížel protější břeh a jeho zlaté oči skoro zářily, ale nebylo to dychtivostí.
Po chvíli se zeptal Mat: „Jak by to mohlo být ještě horší?“
„Bude. Cítím to,“ bylo všechno, co byl Perrin ochoten říci. Hurin si ho nervózně prohlížel, ale Hurin si zřejmě prohlížel nervózně každého a všechno od chvíle, kdy opustili Fal Daru.
Přívoz narazil na jižní břeh, zastíněný převislými stromy, s dutým zaduněním pevných planěk o ztvrdlý jíl, a Shienarci, kteří tahali za provaz, nasedli na koně, kromě dvou, kterým Ingtar nařídil, aby převezli přívoz zpátky pro ostatní. Ostatní následovali Ingtara vzhůru po břehu.
„Padesát kroků k velkému kamennému dubu,“ řekl Ingtar, když vjeli pod stromy. Znělo to až příliš věcně. Kdyby o tom nemluvil Ragan... Někteří vojáci si uvolnili meče na zádech a kopí drželi připravená.
Nejdřív si Rand myslel, že postavy visící za ruce ze silných šedých větví kamenného dubu jsou strašáci. Karmínoví strašáci. Pak poznal dvě tváře. Čangua a toho druhého muže, který s ním byl na stráži. Nidaa. Oči měly vytřeštěné a zuby vyceněné v bolestné křeči. Žili ještě dlouhou dobu poté, co to začalo.
Perrin vydal zvuk, který zněl skoro jako zavrčení.