„Tohle je horší, než co jsem kdy viděl, můj pane,“ poznamenal slabým hlasem Hurin. „Je to horší, než co jsem kdy cítil, kromě toho, jak bylo tý noci cítit vězení ve Fal Daře.“
Rand zoufale hledal prázdnotu. Ale do cesty se mu pořád pletl plamen, neklidné světlo mihotající se zároveň s tím, jak se mu zvedal žaludek, ale on ho odsunul, až se zahalil do prázdna. Ale prázdnota pulzovala spolu s ním. Pro jednou nikoliv venku, ale uvnitř. Žádný div, když se dívám na tohle. Ta myšlenka zasyčela v prázdnotě jako kapka vody na rozpálené plotně. Co se jim to jenom stalo?
„Zaživa je stáhli z kůže,“ zaslechl poznámku kohosi za sebou, a vzápětí začal někdo zvracet. Rand si pomyslel, že je to Mat, ale všechno od něj bylo tak daleko, protože on byl uvnitř prázdnoty. Jenže to nevolnost vzbuzující mihotání tam bylo také. Rand měl dojem, že bude každou chvíli zvracet sám.
„Odřízněte je,“ nařídil Ingtar chraplavě. Chvíli zaváhal a pak dodaclass="underline" „Pohřběte je. Nejsme si jistí, že to byli temní druzi. Mohli je jenom zajmout. Mohli. Ať aspoň ucítí poslední objetí matky.“ Muži neochotně popojeli s noži. Dokonce ani pro bitvami zocelené Shienarce nebyl snadný úkol odříznout z kůže stažené mrtvoly mužů, které znali.
„Jsi v pořádku, Rande?“ zeptal se Ingtar. „Já na tohle taky nejsem zvyklý.“
„Jsem... jsem v pořádku, Ingtare.“ Rand nechal prázdnotu zmizet. Bez ní mu bylo méně špatně. Žaludek se mu sice svíral, ale bylo to lepší. Ingtar kývl a obrátil koně, aby se mohl podívat, jak muži pokračují v práci.
Pohřeb byl prostý. Do země byly vykopány dvě jámy a do nich byla uložena těla, zatímco ostatek Shienarců mlčky přihlížel. Ti, kteří vykopali hroby, je hned začali zasypávat hlínou, protože se nic jiného už udělat nedalo.
Randa to šokovalo, ale Loial mu to tichounce vysvětlil. „Shienarci věří, že my všichni pocházíme ze země a musíme se do země vrátit. Nikdy nepoužívají rakve ani rubáše a těla nikdy neoblékají. Země musí podržet tělo. Poslední objetí matky, tak to nazývají. A nikdy nad hrobem nic neříkají, jenom ‚Světlo nechť na tebe svítí a Stvořitel nechť ti poskytne útočiště. Poslední objetí matky tě vítá domů.‘" Loial si povzdechl a zavrtěl velkou hlavou. „Nemyslím, že to ale tentokrát někdo řekne. Bez ohledu na to, co říká Ingtar, nelze, Rande, příliš pochybovat, že Čangu a Nidao pobili strážné u Psí branky a vpustili temné druhy do pevnosti. Musejí to být oni, kdo je za to všechno zodpovědný.“
„Tak kdo vystřelil ten šíp na – na amyrlin?“ Rand polkl. Kdo střelil po mně? Loial neříkal nic.
Když na rovy nasypali poslední zeminu, dorazil Uno se zbytkem mužů a nákladními koňmi. Někdo mu řekl, co tu našli, a jednooký muž si odplivl. „Ti mizerní všiví trolloci tohle občas dělávají podél celý Morny. Když váma chtějí zatraceně otřást nebo vás proklatě varovat, abyste za nima nechodili. Ať shořím, jestli to ale platí tady.“
Než odjeli, Ingtar se zastavil vedle neoznačených hrobů, dvě hromádky hlíny, které vypadaly příliš malé, aby mohly zakrývat lidi. Po chvíli praviclass="underline" „Světlo nechť na vás svítí a Stvořitel nechť vám poskytne útočiště.“ Když zvedl hlavu, prohlédl si jednoho po druhém své muže. Všichni se tvářili naprosto vyrovnaně, nejvíc ze všech Ingtar. „Zachránili urozeného pána Agelmara u Tarwinova sedla,“ řekl. Několik kopiníků kývlo. Ingtar obrátil koně. „Kudy, Hurine?“
„Na jih, můj pane.“
„Tak najdi stopu! Jsme na lovu!“
Les brzy ustoupil mírně zvlněné pláni, kterou občas protínal mělký potůček, který, protože tu již dlouho odplavoval půdu, míval vysoké břehy, a tu a tam se objevovala nízká návrší či nevysoké pahorky, jež si jen tak tak zasloužily toto pojmenování. Dokonalá krajina pro koně. Ingtar toho také využíval, udával pravidelné, vzdálenost polykající tempo. Rand občas v dálce zahlédl něco, co snad mohl být statek, a jednou si myslel, že pár mil stranou zahlédl vesnici, kde z komínů stoupal kouř a cosi se bíle zalesklo na slunci, ale krajina kolem nich zůstávala bez lidí, rozlehlé travnaté palouky poseté keři, někdy se objevil i strom a tu a tam menší mlází, které nikdy nemívalo víc než sto kroků napříč.
Ingtar vyslal zvědy, dva muži jeli vpředu a na dohled se objevili pouze tehdy, když vyjeli na návrší. Ingtar měl kolem krku pověšenou stříbrnou píšťalku, aby je odvolal, kdyby Hurin řekl, že se stopa stáčí, ale ta vedla pořád rovně. Na jih. Pořád na jih.
„Tímhle tempem dojedeme tak za tři čtyři dny na Talidarské pole,“ poznamenal cestou Ingtar. „Tam Artuš Jestřábí křídlo slavně zvítězil, když proti němu půllidé vyvedli z Morny trolloky. Šest dní a šest nocí ta bitva trvala, a když skončila, trolloci prchli zpátky do Morny a nikdy se mu už neodvážili postavit. Postavil tam tenkrát na znamení svého vítězství sochu, sloup vysoký sto sáhů. Nedovolil, aby na něj napsali jeho jméno, raději tam nechal napsat jméno každého muže, který tam tehdy padl, a nahoru dali zlaté slunce, symbol toho, že Světlo porazilo Stín.“
„Rád bych to viděl,“ prohlásil Loial. „O tomhle pomníku jsem nikdy neslyšel.“
Ingtar chvíli mlčel, a když promluvil, měl velice tichý hlas. „Už tam není, Staviteli. Když Jestřábí křídlo zemřel, ti, kteří se rvali o jeho říši, neunesli pomyšlení, že tu zůstane památka na jeho vítězství, i když na ní není jeho jméno. Nezůstalo tam nic, jenom pahrbek, kde sloup stál.“ Jeho tón nepřipouštěl další hovor.
Když jim zlaté slunce viselo nad hlavou, projeli kolem čtverhrané stavby z omítnutých cihel, která nestála ani mili od jejich stezky. Nebyla zvlášť vysoká, měla pouze dvě poschodí, jak si Rand všiml, ale byla dost rozlehlá. Vypadala, že je dlouho opuštěná, střechy byly pryč, pouze pár pruhů tmavých tašek viselo na zbytcích krokví a většina kdysi bílé omítky teď byla dole a pod ní se objevily tmavé, větrem ošlehané cihly. Pobořené zdi odhalovaly pohled na nádvoří a rozpadající se komnaty uvnitř. V puklinách toho, co kdysi bývalo nádvořím, rostlo křoví a místy i stromy.
„Panské sídlo,“ vysvětloval Ingtar. Když se na stavbu podíval, i ten poslední zbyteček dobré nálady, který měl, zmizel. „Když ještě stával Harad Dakar, tak myslím, že šlechtic, kterému to tady patřilo, obdělával zemi na celou legui kolem. Možná tu byly sady. Hardanové milovali své sady.“
„Harad Dakar?“ ozval se Rand a Ingtar si odfrkl.
„Copak už se nevyučují dějiny? Harad Dakar, hlavní město Hardanu. Hardanům kdysi patřilo území, kterým nyní projíždíme.“
„Viděl jsem jednou starou mapu,“ opáčil Rand napjatým hlasem. „Znám státy, které už neexistují. Maredo a Goaban a Carallain. Ale žádný Hardan na ní nebyl.“
„Existovaly další státy, které už zmizely,“ dodával Loial. „Mar Haddon, z něhož je nyní Haddon Mirk, a Almoth. Kintara. Stoletá válka rozdělila říši Artuše Jestřábí křídlo na mnoho států, malých i velkých. Ty velké pohltily ty malé, pokud se ty nesjednotily, jako třeba Altara a Murandy. Myslím, že nucené spojenectví je lepší slovo než sjednocení.“
„A co se s nima stalo?“ chtěl vědět Mat. Rand si nevšiml, že Perrin s Matem se k nim zatím připojili. Když je viděl naposledy, byli vzadu, co nejdál od Randa al’Thora, jak jen bylo možné.
„Nedokázaly se udržet,“ odpověděl ogier. „Byla špatná úroda, byl špatný obchod. Nebo špatní lidé. Něco však bylo v každém případě špatné a státy se zmenšovaly. Půdu často zabraly okolní země, když stát zmizel, ale ty anexe nikdy netrvaly dlouho. Po čase zůstala půda skutečně opuštěná. Tu a tam se udržela nějaká vesnice, ale většinou je teď všude divočina. Je tomu skoro tři sta let, co byl konečně opuštěn Harad Dakar, ale dávno předtím to byla jenom skořápka s králem, který nezvládal ani to, co se dělo uvnitř městských hradeb. Teď je, jak jsem pochopil, Harad Dakar úplně pryč, kámen si rozebrali sedláci a vesničané pro své vlastní potřeby. Většina statků a vesnic, které z něj postavili, je však už také pryč. To jsem aspoň četl a neviděl jsem nic jiného.“