„Harad Dakar byl hotový kamenolom po dobu skoro sto let,“ poznamenal hořce Ingtar. „Když nakonec lidé odešli, město pak odtahali kámen po kameni. Všechno je pryč, a to, co ještě zbylo, se ztrácí. Všechno, všechno se ztrácí. Těžko existuje nějaký stát, který kontroluje území, jež si přisvojuje na mapě, a těžko existuje země, která je na mapě stejně velká, jako byla dokonce ještě před sto lety. Když skončila stoletá válka, člověk jel z jednoho státu do druhého bez přestávky od Morny k Bouřlivému moři. Teď projíždíme divočinou, na kterou si nedělá nároky žádný stát. Nás v Hraničních státech naše boje s Mornou udržují při síle a celé. Oni možná neměli to, co je potřeba k tomu, aby se lidé udrželi při síle. Ty říkáš, že to nezvládli, Staviteli? Ano, nezvládli, a který stát, jenž nyní stojí celý, to nezvládne zítra? Všechny nás to smetá, celé lidstvo. Smetá nás to jako povodeň stébla. Jak dlouho to bude trvat, než z Hraničních států také nic nezbude, a trolloci a myrddraalové dosáhnou až k Bouřlivému moři?“
Následovalo šokované ticho. Dokonce ani Mat je nějak neporušil. Ingtar jel dál ztracen ve svých vlastních neveselých myšlenkách.
Po chvíli se zvědové cvalem vrátili. Seděli vzpřímeně v sedlech, kopí vztyčená k obloze. „Před námi je vesnice, můj pane. Neviděli nás, ale leží nám přímo v cestě.“
Ingtar se s trhnutím probral ze zamyšlení, ale nepromluvil, dokud nedorazili na vrcholek nízkého hřebene shlížejícího na vesnici, i pak jenom přikázal zastavit, zatímco ze sedlové brašny lovil dalekohled a prohlížel si osadu.
Rand si vesnici prohlížel se zájmem. Byla velká jako Emondova Role, i když nebyla nijak zvlášť velká ve srovnání s některými městečky, které viděli od chvíle, kdy opustili Dvouříčí, natož s městy. Domy byly všechny nízké a omítnuté bílou hlinkou a zdálo se, že jim na šikmých střechách roste tráva. Po vesnici bylo roztroušeno na tucet větrných mlýnů, jejich dlouhé lopatky se líně otáčely ve větru a bíle se blýskaly ve slunci. Celou ves obtáčela nízká hradba porostlá trávou, sahající člověku do pasu, a před ní byl široký příkop, do jehož dna byly zaraženy přiostřené kůly. V jediném otvoru, který Rand v hradbě viděl, nebyla brána, ale Rand nicméně předpokládal, že se průchod dá snadno zatarasit vozem nebo žebřiňákem. Neviděl však žádné lidi.
„Na dohled není dokonce ani pes,“ poznamenal Ingtar, vraceje dalekohled do sedlové brašny. „Jste si jistí, že vás nezahlédli?“ zeptal se zvědů.
„Ne pokud nemají Temného štěstí, můj pane,“ odpověděl jeden z vojáků. „Ani jsme nevyjeli na ten hřeben. Taky jsme neviděli nikoho na ulici, můj pane.“
Ingtar kývl. „A stopa, Hurine?“
Hurin se zhluboka nadechl. „Vede do vesnice, můj pane. Přímo do ní, pokud to můžu odsaď říct.“
„Dávejte pozor,“ nařídil Ingtar a zvedl otěže. „A nemyslete si, že jsou přátelští, jenom proto, že se usmívají. Pokud tam vůbec někdo je.“ Pomalým krokem odvedl jezdce dolů k vesnici a zvedl ruku, aby si uvolnil meč v pochvě.
Rand zaslechl, jak ostatní za ním dělají totéž. Po chvíli si také uvolnil meč. Snažit se zůstat naživu není stejné jako být hrdinou, usoudil.
„Myslíš, že ti lidé by pomáhali temným druhům?“ zeptal se Ingtara Perrin. Shienarec pomalu kývl na souhlas.
„Oni Shienarce zrovna nemilují,“ řekl nakonec. „Myslí si, že bychom je měli ochraňovat. My nebo Cairhieňané. Cairhien toto území kdysi prohlásil za své, když tehdy zemřel poslední hardanský král. Zabrali to až k Erinin. Ale nedokázali to udržet. Územního nároku se vzdali už asi před sto lety. Těch pár lidí, kteří tu pořád ještě žijí, si nemusí s trolloky tak daleko na jihu dělat starosti, ale je tady dost lidské zběře. Proto taky mají tu hradbu a příkop. Všechny vesnice je mají. Pole budou mít schovaná v dolinách kolem, ale vně hradeb nikdo nežije. Přísahali by věrnost jakémukoliv králi, který by jim zaručil svou ochranu, ale my máme dost co dělat s trolloky. Proto nás příliš nemilují.“ Jak dorazili k otvoru v hradbě, znovu dodaclass="underline" „Dávejte pozor!“
Všechny ulice vedly na náves, ale v ulicích nikdo nebyl, ani nikdo nevyhlížel z okna. Nebyli tu dokonce ani psi, natož slepice. Ani živá duše. Ve větru se zhouply dveře a zaskřípaly, byl to protiklad k rytmickému vrzání větrných mlýnů. Zvuk koňských kopyt byl na udusané hlíně velice hlasitý.
„Jako u přívozu,“ zamumlal Hurin, „ale jiný.“ Jel přikrčený v sedle s hlavou skloněnou, jako by se ji snažil zatáhnout mezi ramena. „Spáchaný násilí, ale... nevím. Bylo to tu zlý. Je to tu zle cítit.“
„Uno,“ řekl Ingtar, „vezmi si dva vojáky a prohledejte domy. Pokud někoho najdete, přiveďte mi ho na náves. A tentokrát je nevyděste. Chci odpovědi, ne lidi prchající jako o život.“ Když Uno sesedal, Ingtar odvedl ostatní vojáky doprostřed vesnice.
Rand zaváhal a rozhlédl se kolem sebe. Skřípající dveře, vrzající větrné mlýny, kopyta koní, to všechno vytvářelo příliš velký hluk, jako by na světě už nebyly žádné jiné zvuky. Rand si prohlížel domy. Záclony v otevřeném okně tloukly do vnější strany domu. Všechny domy vypadaly jako bez života. Rand s povzdechem sesedl a vydal se k nejbližšímu stavení, pak se zastavil a zahleděl se na dveře.
Jsou to jenom dveře. Proč se jich tolik bojíš? Přál si, aby neměl ten pocit, že na něho za dveřmi cosi číhá. Strčil do dveří a otevřel je.
Uvnitř byla úhledně poklizená místnost. Nebo aspoň bývala. Stůl byl prostřený, židle s opěradly z příčlí přistavené ke stolu a na některých talířích už bylo dokonce naloženo jídlo. Nad miskami s turíny a hráškem bzučely mouchy a další lezly po studené pečeni ležící ve vlastním ztuhlém tuku. Z pečené byl napůl odkrojený plátek, vidlička byla stále ještě zapíchnutá v mase a nůž na krájení ležel vedle podnosu, jako by ho někdo upustil. Rand vstoupil dovnitř.
Blik.
Usmívající se holohlavý muž v hrubých šatech nandával plátek masa na talíř, který držela žena se sedřenou tváří. Ta se však také usmívala. Přidala na talíř tuřín a podala ho jednomu z dětí rozesazených kolem stolu. Bylo jich tu na půl tuctu, hoši i děvčata, od téměř dospělých až po ty, které skoro neviděly nad stůl. Žena cosi řekla a jedna z dívek si od ní se smíchem talíř vzala. Muž začal odkrajovat další plátek.
Náhle jedna dívenka zavřískla a ukazovala na dveře do ulice. Muž pustil nůž a otočil se, zaječel také, tvář zkřivenou strachem, a zvedl jedno z dětí do náruče. Žena popadla další a zoufale mávala na ostatní, přičemž rychle pohybovala rty, ač nebylo nic slyšet. Všichni se škrábali ke dveřím do zadní místnosti.
Dveře se rozletěly a –
Blik.
Rand se nedokázal pohnout. Bzučení much nad stolem zesílilo. Randovi se před ústy objevila pára.
Blik.
Usmívající se holohlavý muž v hrubých šatech nandával plátek masa na talíř, který držela žena se sedřenou tváří. Ta se však také usmívala. Přidala na talíř tuřín a podala ho jednomu z dětí rozesazených kolem stolu. Bylo jich tu na půl tuctu, hoši i děvčata, od téměř dospělých až po ty, které skoro neviděly nad stůl. Žena cosi řekla a jedna z dívek si od ní se smíchem talíř vzala. Muž začal odkrajovat další plátek.