Náhle jedna dívenka zavřískla a ukazovala na dveře do ulice. Muž pustil nůž a otočil se, zaječel také, tvář zkřivenou strachem, a zvedl jedno z dětí do náruče. Žena popadla další a zoufale mávala na ostatní, přičemž rychle pohybovala rty, ač nebylo nic slyšet. Všichni se škrábali ke dveřím do zadní místnosti.
Dveře se rozletěly a –
Blik.
Rand se snažil pohnout, ale jako by mu zamrzly svaly. V místnosti se ochladilo. Rand by se byl roztřásl, ale nemohl se pohnout ani tak málo. Mouchy lezly po celém stole. Rand se snažil dosáhnout prázdnoty. Bylo tu nevlídné světlo, ale jemu na tom nezáleželo. Musel –
Blik.
Usmívající se holohlavý muž v hrubých šatech nandával plátek masa na talíř, který držela žena se sedřenou tváří. Ta se však také usmívala. Přidala na talíř tuřín a podala ho jednomu z dětí rozesazených kolem stolu. Bylo jich tu na půl tuctu, hoši i děvčata, od téměř dospělých až po ty, které skoro neviděly nad stůl. Žena cosi řekla a jedna z dívek si od ní se smíchem talíř vzala. Muž začal odkrajovat další plátek.
Náhle jedna dívenka zavřískla a ukazovala na dveře do ulice. Muž pustil nůž a otočil se, zaječel také, tvář zkřivenou strachem, a zvedl jedno z dětí do náruče. Žena popadla další a zoufale mávala na ostatní, přičemž rychle pohybovala rty, ač nebylo nic slyšet. Všichni se škrábali ke dveřím do zadní místnosti.
Dveře se rozletěly a –
Blik.
V místnosti mrzlo. Taková zima. Stůl byl celý černý, kolik na něm bylo much, stejně jako podlaha i strop, všechno bylo úplně černé. Mouchy lezly i po Randovi, celého jej pokryly, lezly mu po obličeji, do očí, do nosu, do úst. Světlo, pomoz mi. Zima. Mouchy bzučely tak hlasitě, že to připomínalo hřmění. Zima. Pronikala do prázdnoty, posmívala se prázdnu a zasadila ho do ledu. Rand se zoufale snažil dosáhnout na mihotavé světlo. Obracel se mu žaludek, ale světlo bylo teplé. Teplo. Horko. Bylo mu horko.
Náhle trhal... cosi. Nevěděl co, ani jak. Pavučiny z oceli. Měsíční paprsky vytesané z kamene. Když se jich dotkl, rozpadly se, ale Rand věděl, že se ničeho nedotkl. Scvrkly se a roztekly se žárem, který z něj vycházel, žárem jako z kovářské výhně, žárem jako z hořícího světa, žárem jako –
Bylo to pryč. Rand, lapaje po dechu, se kolem sebe rozhlížel s rozšířenýma očima. Na napůl rozkrájené pečeni leželo několik much. Mrtvých. Šest much. Jenom šest. V miskách byly další, půl tuctu malých černých teček mezi studenou zeleninou. Všechny mrtvé. Rand vyklopýtal na ulici.
Mat právě vycházel z domu naproti přes ulici a vrtěl hlavou. „Nikdo tam není,“ oznámil Perrinovi, který stále ještě seděl na koni. „Vypadá to, jako by se prostě zvedli uprostřed večeře a odešli pryč.“
Z návsi k nim dolehl výkřik.
„Něco tam našli,“ řekl Perrin a pobídl koně do kroku. Mat vyšplhal do sedla svého koně a odcválal za ním.
Rand na Rudocha nasedal pomaleji. Hřebec ustupoval, jako by ho něco zneklidnilo. Jak pomalu projížděl kolem domů směrem k návsi, prohlížel si je, ale nemohl se přimět, aby se na ně díval delší dobu. Mat do jednoho vešel a nic se mu nestalo. Rozhodl se, že už do dalšího domu v této vesnici nevkročí, děj se co děj. Pobídl Rudocha k rychlejší chůzi.
Na náměstí všichni stáli jako sochy před velkým stavením s širokými dvoukřídlými dveřmi. Podle Randa to tentokrát nejspíš nebyl hostinec. Například tu neviselo znamení. Možná to bylo místo, kde se vesničané scházívali. Připojil se k mlčenlivému kruhu a podíval se tam, kam se dívali ostatní.
Na dveřích byl s rozpaženými pažemi přibit jakýsi muž, velkými hřeby mu probili zápěstí a ramena. Další hřeby mu zarazili do očí, aby mu udrželi hlavu vzpřímenou. Zaschlá tmavá krev mu na lících vytvářela vějíře. Škrábance ve dřevě pod jeho botami ukazovaly, že když se to dálo, byl ještě naživu. Přinejmenším když to začalo.
Rand zadržel dech. Nebyl to člověk. Ty černé šaty, černější než noc, nikdy žádný člověk nenosil. Vítr zamával růžkem pláště zachyceným za tělem – což, jak Rand až příliš dobře věděl, nebylo právě obvyklé, protože těchto šatů se vítr nikdy nedotkl – ale v tom bledém, bezkrevném obličeji nikdy žádné oči nebyly.
„Myrddraal,“ vydechl, a bylo to, jako kdyby jeho slovo uvolnilo ostatní. Muži se opět začali hýbat, opět dýchali.
„Kdo,“ začal Mat, ale musel přestat, aby polkl. „Kdo mohl tohle udělat mizelci?“ Na konci mu hlas skřípal.
„To nevím,“ řekl Ingtar. „To opravdu nevím.“ Rozhlédl se kolem sebe po tvářích svých mužů, nebo je možná počítal, aby se ujistil, že tu jsou všichni. „A myslím, že tady už nic dalšího nezjistíme. Jedeme dál. Nasedat! Hurine, najdi stopu, která vede z tohohle místa.“
„Ano, můj pane. Ano. S potěšením. Tudy, můj pane. Pořád míří k jihu.“
Jeli dál, nechavše mrtvého myrddraala, kde visel a vítr mu povlával černým pláštěm. Hurin byl první za hradbou a pro změnu ani nečekal na Ingtara, ale Rand byl těsně za ním.
11
Záblesky vzoru
Projednou Ingtar nechal zastavit na noc, když bylo zlaté slunce stále ještě nad obzorem. Dokonce i otužilými Shienarci to, co spatřili ve vesnici, dost otřáslo. Ingtar dříve nikdy nezastavil tak brzy, a místo k táboření, které vybral, vypadalo jako místo, které se dá dobře bránit. Byla to hluboká úžlabina, téměř kulatá, a dost velká, aby se tam všichni muži a koně pohodlně vešli. Svahy pokrýval řídký porost zakrslých dubů a cesmín. Údolíčko bylo dost hluboké, aby skrylo každého v táboře, i když na okrajích nerostly stromy. V této poměrně ploché krajině by svahy prošly i jako kopce.
„Jediný, co zatraceně říkám,“ zaslechl Rand vykládat Una Raganovi, když sesedali, „je, že jsem ji zatraceně viděl, Světlo tě spal. Těsně předtím, než jsme našli toho všivýho půlčlověka. Tu stejnou prokletou ženskou, co byla u toho proklatýho přívozu. Byla tam a pak tam zatraceně nebyla. Říkej si, co zatraceně chceš, ale dávej si proklatě pozor, jak to říkáš, nebo tě zatraceně sám stáhnu z kůže a tu tvoji mizernou kůži spálím, ty hlavo skopová.“
Rand se zarazil s jednou nohou na zemi a druhou stále ještě ve třmeni. Ta stejná žena? Ale u přívozu přece žádná žena nebyla, to jenom ve větru zavlály záclony. A nemohla se z tě vesnice dostat před námi, i kdyby tam byla. Ta vesnice...
To pomyšlení zaplašil. Dokonce víc než na mizelce přibitého na dveře chtěl zapomenout na ten pokoj, na mouchy a na lidi, kteří tam byli a zároveň nebyli. Ten půlčlověk byl skutečný – všichni ho viděli – ale ten pokoj... Možná konečně začínám šílet. Rand zatoužil, aby si mohl promluvit s Moirain. Přát si mluvit s Aes Sedai. Ty jsi ale hlupák. Už jsi z toho venku, tak se drž stranou. Ale jsem z toho venku? Co se to tam stalo?
„Nákladní koně a zásoby doprostřed,“ přikazoval Ingtar, když kopiníci začali budovat tábor. „Vyhřebelcujte koně a pak je zase nasedlejte pro případ, že bychom museli rychle vyjet. Každý bude spát u svého koně a dneska nebudou žádné ohně. Uno, chci, aby se kolem poohlédli zvědové, jak nejdál dokážou dojet a zase se ještě před setměním vrátit. Chci vědět, co tu kolem je.“
On to cítí, uvědomil si Rand. Už to nejsou jenom nějací temní druzi a pár trolloků a možná mizelec. Jenom nějací temní druzi, pár trolloků a možná mizelec! Ještě před pár dny by na tom nebylo žádné „jenom". Dokonce i v Hraničních státech, dokonce i s Mornou ani ne na den cesty, byli temní druzi, trolloci a mizelci natolik špatní, aby to stačilo vyvolat noční můry. Než uviděl mizelce přibitého na dveře. Kdo na Světle mohl udělat tohle? Kdo ne na Světle? Předtím vešel do místnosti, kde večeřela ta rodina, a jim zmrzl smích na rtech. Musel jsem si to jenom představovat. Musel jsem. Avšak ani jeho vlastním uším to neznělo příliš přesvědčivě. Nepředstavoval si ten vítr na vrcholku věže, ani amyrlin, když říkala –