„Rande?“ Rand nadskočil, protože na něj zezadu promluvil Ingtar. „To tu hodláš celou noc stát s jednou nohou ve třmeni?“
Rand se postavil na zem oběma nohama. „Ingtare, co se stalo v té vesnici?“
„Sebrali je trolloci. Stejně jako ty lidi u přívozu. To se tam stalo. Mizelec...“ Ingtar pokrčil rameny a díval se na plochý ranec zabalený v plátně, velký a hranatý, který držel v náručí. Zíral na něj, jako by viděl skrytá tajemství, která by se radši nikdy nedozvěděl. „Trolloci je sebrali kvůli jídlu. Dělávají to občas i ve vesnicích a na statcích u Morny, když v noci provedou výpad a dostanou se přes pohraniční věže. Někdy se nám podaří ty lidi dostat zpátky, někdy ne. Trolloci je vždycky nezabijí, než je začnou porcovat. A půllidé mají rádi svoji... zábavu. To je horší, než co dělají trolloci.“ Hlas měl vyrovnaný, jako by mluvil o všedních záležitostech. Což snad i mluvil, byl to totiž shienarský voják.
Rand se zhluboka nadechl, aby uklidnil žaludek. „Ten mizelec tam si neužíval žádnou zábavu, Ingtare. Kdo mohl přibít myrddraala na dveře, a živého?“
Ingtar zaváhal, zavrtěl hlavou a pak strčil ten velký balík Randovi. „Na. Moirain Sedai mi řekla, abych ti to předal v prvním táboře jižně od Erinin. Nevím, co to je, ale říkala, že to budeš potřebovat. Říkala, abych ti vyřídil, že na to máš dávat pozor. Závisí prý na tom tvůj život.“
Rand si ranec bral váhavě. Když se dotkl plátna, zasvrběla ho kůže. Uvnitř bylo něco měkkého. Možná látka. Neochotně ho držel. On se taky nechce bavit o tom myrddraalovi. Co se stalo v tom pokoji? Náhle si Rand uvědomil, že pro něj je pomyšlení na mizelce, dokonce i na ten pokoj, příjemnější než pomyšlení na to, co mu Moirain poslala.
„Přikázala mi, abych ti vyřídil, že kdyby se se mnou něco stalo, kopiníci budou následovat tebe.“
„Mě!“ Rand zalapal po dechu a zapomněl na ranec i na všechno ostatní. Ingtar na jeho nevěřícný pohled odpověděl klidným kývnutím. „To je šílený! Nikdy jsem nic nevedl, jenom stádo ovcí, Ingtare. A oni za mnou stejně nepůjdou. Kromě toho Moirain ti nemůže přikazovat, kdo má být tvým zástupcem. A tím je stejně Uno.“
„Una a mě toho rána, kdy jsme odjížděli, povolali k urozenému pánu Agelmarovi. Byla tam i Moirain Sedai, ale byl to urozený pán Agelmar, kdo mi to nařídil. Ty jsi můj zástupce, Rande.“
„Ale proč, Ingtare? Proč?“ Jasně v tom byla vidět ruka Moirain a určitě také amyrlin. Zase ho postrkovaly na stezku, kterou pro něj vybraly, ale musel se zeptat.
Shienarec vypadal, jako by tomu také nerozuměl, ale byl to voják a během nekonečných válek s Mornou uvykl podivným rozkazům. „Doslechl jsem se nějaké klepy z ženských komnat, že jsi vlastně...“ Rozhodil rukama v ocelových rukavicích. „Na tom nezáleží. Vím, že bys to popřel. Stejně jako popíráš to, jak vypadáš. Moirain Sedai říká, že jsi ovčák, ale já nikdy neviděl ovčáka s volavčím mečem. Na tom nezáleží. Netvrdím, že bych si tě já sám vybral, ale myslím, že to máš v sobě, že uděláš, co bude potřeba. Dostojíš svým povinnostem, jestli na to dojde.“
Rand chtěl říci, že tohle není jeho povinnost, místo toho však praviclass="underline" „Uno o tom ví. Kdo další, Ingtare?“
„Všichni kopiníci. Když jsme vyjížděli z Fal Dary, každý muž věděl, kdo je další v řadě velení, kdyby padl velitel. Ten řetěz je nepřerušený, vede až k poslednímu muži, který zbude, i kdyby to byl jenom podkoní. Tím způsobem, víš, je zajištěno, že i když on zůstane poslední naživu, nebude to jenom běženec, který se snaží zachránit si krk a zůstat naživu. Je to velitel a povinnost ho volá, aby vykonal, co je třeba vykonat. Jestli já odejdu do posledního objetí matky, bude to tvoje povinnost. Ty najdeš roh a ty ho odneseš tam, kam patří. To uděláš.“ Na poslední slova dal Ingtar zvláštní důraz.
Ranec v Randově náručí jako by vážil deset kamenů. Světlo, může být sto leguí daleko a pořád natahuje ruku a tahá za vodítko. Tudy, Rande. Tamtudy. Ty jsi Drak Znovuzrozený, Rande. „Nechci tu povinnost, Ingtare. Nepřebírám ji. Světlo, jsem jenom ovčák! Proč tomu nikdo nevěří?“
„Uděláš, co je tvou povinností, Rande. Když selže velitel, všechno pod ním se rozpadne. Příliš mnoho věcí se rozpadá už teď. Až příliš. Mír provázej tvůj meč, Rande al’Thore.“
„Ingtare, já –“ Jenomže Ingtar už odcházel a vyptával se, jestli se již Uno a zvědové vrátili.
Rand zíral na ranec ve svém náručí a olízl si rty. Bál se, že ví, co v něm je. Chtěl se podívat a zároveň chtěl ranec hodit do ohně, aniž by ho otevřel. Určitě by to udělal, pokud by si byl jist, že to, co je uvnitř, vůbec bude hořet. Ale nemohl se podívat, když mohly obsah zahlédnout i další oči.
Rozhlédl se kolem sebe po táboře. Shienarci skládali náklad z nákladních zvířat, někteří už připravovali studenou večeři složenou ze sušeného masa a chlebových placek. Mat s Perrinem se starali o své koně a Loial seděl na kameni a četl knihu, mezi zuby tiskl fajfku s dlouhou troubelí a nad hlavou se mu vinul proužek kouře. Rand sevřel ranec, jako by se bál, že ho upustí, a proklouzl mezi stromy.
Poklekl na malé mýtince stíněné hustě olistěnými větvemi a položil ranec na zem. Chvíli se na něj jenom díval. To by neudělala. Nemohla by. A tichý hlásek mu odpovídaclass="underline" Ó ano, mohla a udělala. Nakonec se rozhodl a rozvázal malé uzlíky na tkanicích, kterými byl balík převázaný. Úhledné uzlíky uvázané s přesností, která ukazovala na Moiraininu ruku. Tohle za ni neudělal žádný sluha. Neodvážila by se to nějakému sluhovi ukázat.
Rozvázal poslední tkanici a rukama bez citu rozbalil to, co bylo složeno uvnitř. Upřeně se zahleděl na obsah rance a vyschlo mu v ústech. Bylo to celé z jednoho kusu, ani utkané, ani obarvené, ani namalované. Praporec, bílý jako sníh a dost velký, aby byl v bitvě široko daleko vidět. A na praporci kráčela vlnící se postava připomínající hada se zlatými a karmínovými šupinami, ale hada se čtyřma šupinatýma nohama, každou zakončenou pěti zlatými drápy, hada s očima jako slunce a zlatou lví hřívou. Už to kdysi jednou viděl a Moirain mu prozradila, co to je. Praporec Luise Therina Telamona, Luise Therina Rodovraha, z dob války Stínu. Praporec Draka.
„Koukni se na to! No koukni se, co má teďka!“ Na mýtinu se vřítil Mat. Perrin za ním se blížil pomaleji. „Nejdřív ty fajnový šaty,“ prskal opovržlivě Mat, „a teďka praporec! To už teď nebude tomu poklonkování konec, s –“ Mat se dostal dost blízko, aby na praporec viděl jasně, a spadla mu brada. „Světlo!“ O krok ucouvl. „Ať shořím!“ Byl tam také, když Moirain praporec pojmenovala. I Perrin tam byl.
V Randovi se zvedl vztek, vztek na Moirain a amyrlinin stolec, že ho postrkovaly a nenechaly ho na pokoji. Oběma rukama sebral praporec a zatřásl jím směrem k Matovi, přičemž se mu slova nekontrolovatelně řinula z úst. „Je to opravdu tak! Dračí praporec!“ Mat opět o krok ucouvl. „Moirain chce, abych byl loutkou, co jí za provázky tahá Tar Valon, falešný Drak pro Aes Sedai. Hodlá mi to nacpat do krku, ať už já chci cokoliv. Ale-já-se-nenechám-využít!“