Mat docouval ke kmeni stromu. „Falešný Drak?“ Ztěžka polkl. „Ty? To... to je šílený.“
Perrin necouvl. Dřepl si, velké ruce si položil na kolena a ty své jasné žluté oči upřel na Randa. Ve večerních stínech mu duhovky svítily jako slunce. „Pokud Aes Sedai chtějí, abys byl falešným Drakem...“ Odmlčel se a zamračeně si všechno pečlivě promýšlel. Nakonec tiše řekclass="underline" „Rande, můžeš usměrňovat?“ Mat přidušeně zalapal po dechu.
Rand pustil praporec na zem. Váhal jenom chvíli, než unaveně přikývl. „Neprosil jsem se o to. Nechtěl jsem to. Jenomže... Jenomže já ani nevím, jak to zastavit.“ Nechtě se mu před očima objevila místnost s mouchami. „Myslím, že mě nenechají přestat.“
„Ať shořím!“ vydechl Mat. „Krev a zatracenej popel! Zabijí nás, víš. Nás všechny. Perrina a mě stejně jako tebe. Jestli to Ingtar a ostatní zjistí, podříznou nám naše zatracený krky jako temnejm druhům. Světlo, kdyby je napadlo, že jsme se účastnili tý výpravy, co ukradla roh, a pobila ty lidi z Fal Dary.“
„Sklapni, Mate,“ řekl Perrin klidně.
„Neříkej mi, abych sklapl. Jestli nás nezabije Ingtar, tak Rand zešílí a udělá to za něj. Ať shořím! Ať shořím!“ Mat se podél kmene pomalu svezl na zem. „Proč tě nezkrotily? Jestli to Aes Sedai vědí, proč tě nezkrotily? Nikdy jsem neslyšel, že by nechaly muže, co může usměrňovat jedinou sílu, odejít jenom tak.“
„Ony to nevědí všechny,“ povzdechl si Rand. „Amyrlin –“
„Amyrlinin stolec! Ona to ví? Světlo, není divu, že se na mě koukala tak divně.“
„– a Moirain mi řekly, že jsem Drak Znovuzrozený, a pak řekly, že si můžu jít, kam se mi zachce. Nechápeš, Mate? Snaží se mě využít.“
„To nic nemění na tom, že můžeš usměrňovat,“ zamumlal Mat. „Kdybych byl tebou, byl bych teď už na půl cestě k Arythskýmu oceánu. A nezastavil bych se, dokud bych nenašel nějaký místo, kde nejsou žádný Aes Sedai a nejspíš ani nikdy nebudou. A žádní lidi. Chci říct... no...“
„Sklapni, Mate,“ vyjel Perrin. „Proč jsi tady, Rande? Čím dýl zůstáváš s lidma, tím spíš to někdo zjistí a pošle pro Aes Sedai. Aes Sedai, který ti neřeknou, aby sis šel po svých.“ Odmlčel se a podrbal se na hlavě. „A s Ingtarem má Mat pravdu. Nepochybuju o tom, že by tě označil za temnýho druha a zabil. Možná by zabil nás všechny. Zdá se, že tě má rád, ale myslím, že by to udělal i tak. Falešný Drak? Ostatní by se k němu připojili. A Masema by nepotřeboval ani tolik, aby měl důvod tě zabít. Tak proč jsi už neodešel?“
Rand pokrčil rameny. „Chtěl jsem, ale nejdřív přišla amyrlin a pak ukradli ten roh a dýku a Moirain říkala, že Mat umírá, a... Světlo, myslel jsem, že s vámi zůstanu, aspoň než najdete tu dýku. Myslel jsem, že bych vám s tím mohl pomoct. Možná jsem se mýlil.“
„Přišel jsi sem kvůli tý dýce?“ zeptal se Mat potichu. Zamnul si nos a zachmuřil se. „To mě nikdy ani nenapadlo. Nikdy by mě nenapadlo, že bys chtěl... Áááá! Cítíš se dobře? Chci říct, ještě na tebe to šílenství neleze, že ne?“
Rand vydloubl ze země kamínek a hodil ho po Matovi.
„Au!“ zamnul si Mat ruku. „Jenom jsem se ptal. Chci říct, všechny ty fajnový šaty a všechny ty řečičky o tom urozeným pánovi. No, to zrovna nevypadá na to, že to máš v hlavě v pořádku.“
„Snažil jsem se vás zbavit, ty troubo! Bál jsem se, že zešílím a ublížím vám.“ Sklopil oči k praporci a ztišil hlas. „Taky se zblázním, jestli s tím něco neudělám. Světlo, ani nevím, jak to zastavit.“
„Toho jsem se bál,“ poznamenal Mat a vstal. „Bez urážky, Rande, ale myslím, že radši budu spát co nejdál od tebe, jestli ti to nebude vadit. Teda jestli zůstaneš. Jednou jsem slyšel o chlapíkovi, co taky mohl usměrňovat. Vykládal mi o něm kupeckej strážnej. Než ho našly červený adžah, jednou ráno se vzbudil a celá vesnice byla rozplácnutá na placku. Všechny domy, všichni lidé, všechno až na postel, na který spal, jako by se přes dědinu převalila hora.“
Ozval se Perrin. „V tom případě bys měl, Mate, spát těsně vedle něj.“
„Možná jsem trouba, ale hodlám zůstat živej trouba.“ Mat zaváhal a úkosem se zadíval na Randa. „Koukni, vím, že s náma jdeš, abys mi pomohl, a jsem ti za to vděčnej. To fakticky jsem. Ale ty už prostě nejseš stejnej jako dřív. To chápeš, ne?“ Mat se odmlčel, jako by čekal na odpověď. Žádnou nedostal. Nakonec se ztratil mezi stromy, mířil zpátky k táboru.
„A co ty?“ zeptal se Rand Perrina.
Perrin zavrtěl hlavou, až se mu kštice rozevlála. „Já nevím, Rande. Jsi pořád stejný, ale zase nejsi. Muž, který usměrňuje. Moje máma mě tímhle děsívala, když jsem byl malej. Prostě nevím.“ Natáhl ruku a dotkl se růžku praporce. „Myslím, že kdybych byl tebou, tohle bych spálil nebo aspoň zakopal. Pak bych utíkal, jak nejrychleji bych mohl, aby mě žádná Aes Sedai už nikdy nenašla. V tom měl Mat pravdu.“ Perrin vstal a zašilhal na oblohu na západě, kterou zapadající slunce začínalo zabarvovat dočervena. „Je čas vrátit se do tábora. Přemýšlej o tom, co jsem říkal, Rande. Já bych utekl. Ale ty možná utýct nemůžeš. O tom přemýšlej taky.“ Žlutýma očima jako by se díval do svého vlastního nitra a hlas měl unavený. „Občas nemůžeš utýct.“ Pak také odešel.
Rand tam zůstal klečet a zíral na praporec rozložený v trávě. „No, občas můžeš utéct,“ zamumlal. „Jenomže ona mi tohle možná dala proto, abych utekl. Možná pro mě má přichystáno něco jiného, jestli uteču. Neudělám to, co chce. To neudělám. Zakopu to rovnou tady. Ale říkala taky, že na tom závisí můj život, a Aes Sedai nikdy nelžou tak, aby to bylo zřejmé...“ Náhle se mu ramena otřásla tichým smíchem. „Teď už mluvím sám se sebou. Možná už opravdu šílím.“
Když se vrátil do tábora, nesl praporec opět zabalený do kusu plátna a převázaný uzly poněkud méně úhlednými, než jaké udělala Moirain.
Světlo sláblo a stíny už zakrývaly polovinu dolíku. Vojáci se ukládali ke spánku, každý s koněm vedle sebe a s kopím na dosah ruky. Mat s Perrinem si také ustlali u svých koní. Rand jim věnoval smutný pohled, pak si došel pro Rudocha, který postával tam, kde ho předtím nechal, a otěže mu visely až na zem. S Rudochem se Rand odebral na druhou stranu kotliny, kde se k Hurinovi připojil Loial. Ogier už přestal číst a teď si prohlížel napůl v zemi zabořený kámen, na kterém seděl, a cosi si na kameni ukazoval dlouhou troubelí své fajfky.
Hurin vstal a Randovi se málem krátce uklonil. „Doufám, že ti nevadí, když se uložím tady, pane – ehm – Rande. Právě jsem poslouchal tady Stavitele.“
„Tady jsi, Rande,“ řekl Loial. „Víš, myslím, že ten kámen byl kdysi opracován. Podívej, je sice omšelý, ale vypadá to jako nějaký sloup. A jsou na něm taky značky. Nepoznám, co jsou zač, ale jsou mi nějak povědomé.“
„Možná na to budeš ráno líp vidět,“ opáčil Rand. Stáhl z Rudochova sedla sedlové brašny. „Budu rád, když tu zůstaneš, Hurine.“ Jsem rád, když je se mnou vůbec někdo, kdo se mě nebojí. Jak dlouho to ale ještě bude trvat?
Všechno v tlumoku odstrčil na jednu stranu – náhradní košile, spodky a vlněné ponožky, šitíčko, krabičku s troudem, cínový talíř a pohárek, krabičku ze zeleného dřeva s nožem, vidličkou a lžící, balíček se železnou zásobou sušeného masa a placek a všechny ty věci, které cestovatel potřebuje – a pak nacpal v plátně zabalený praporec do prázdné kapsy. Brašna se nadouvala, řemínky jen tak tak dosáhly k přezkám, ale druhá strana byla taky naditá, takže to vypadalo přirozeně.