Loial s Hurinem zřejmě vycítili jeho náladu a počkali, až odsedlá a oduzdí Rudocha, vytře ho trsy čerstvě natrhané trávy a pak ho znovu nasedlá. Když mu potom nabídli jídlo, Rand odmítl. Nemyslel, že po tom, co právě viděl, by dokázal sníst i to sebelepší jídlo. Všichni tři si ustlali vedle kamene, jejich lůžka tvořila stočená pokrývka místo polštáře a na přikrytí plášť.
Tábor byl již tichý, ale Rand byl vzhůru ještě dlouho poté, kdy se plně setmělo. Myšlenky mu vířily sem a tam. Praporec. Co se mě snaží přinutit, abych udělal? Vesnice. Kdo mohl takhle zabít mizelce? A co bylo nejhorší, ten dům ve vesnici. Co se tam skutečně stalo? Opravdu už šílím? Mám utéci, nebo zůstat? Musím zůstat. Musím pomoci Matovi najít tu dýku.
Nakonec k němu spánek přišel a s ním ho obklopila prázdnota, byť ji nepovolal, a mihotala se neklidnou září, která ho děsila ve snech.
Padan Fain hleděl upřeně do noci směrem k severu, přes jediný oheň v jeho táboře, s nalepeným úsměvem, který mu však nikdy nedostoupil až k očím. Pořád na sebe myslel jako na Padana Faina – Padan Fain bylo jeho jádro – ale byl změněn a věděl to. Věděl teď hodně věcí, víc, než kterýkoliv z jeho starých pánů tušil. Byl temným druhem už dlouhá léta, než si ho Ba’alzamon povolal a poslal ho po stopě tří mladých mužů z Emondovy Role, kdy z něj vymáčkl, co o nich věděl, vymačkal ho a ten výtažek do něj zase nacpal, takže je mohl vycítit, vyčenichat, kde jsou, sledovat jejich stopu, kamkoliv utíkali. Zvláště toho jednoho. Jedna jeho část se pořád ještě při pomyšlení na to, co mu Ba’alzamon udělal, přikrčila, ale byla to jenom malá část, skrytá, potlačená. Byl změněn. Stopa těch tří ho zavedla do Shadar Logothu. Nechtěl tam jít, ale musel poslechnout. Tehdy. A v Shadar Logothu...
Fain se zhluboka nadechl a přejel prstem po rubínu na jílci dýky, kterou měl za pasem. Ta také pocházela ze Shadar Logothu. Byla to jediná zbraň, kterou nosil, jediná, jakou potřeboval. Měl pocit, že je dýka jeho součástí. Teď byl celý. Na tom jediném záleželo.
Vrhl pohled na obě strany ohně. Zůstalo mu jen dvanáct temných druhů. Jejich kdysi krásné oblečení nyní bylo potrhané a špinavé. Všichni se choulili v temnotě na jedné straně a nedívali se na oheň, ale na Faina. Na druhé straně ohně dřepěli trolloci. Bylo jich dvacet, a v těch zvířecky pokřivených tvářích měli až příliš lidské oči, kterýma sledovali každý jeho pohyb, jako když myš pozoruje kočku.
Zpočátku to byl zápas, když se každé ráno probudil a zjistil, že není celý, že ve velení je opět myrddraal, zuřící a dožadující se, aby se vydali k severu, k Morně, k Shayol Ghulu. Ale kousek po kousku ta ranní slabost ustupovala, až... Fain si vzpomněl na to, jaký to byl pocit, když v ruce držel kladivo a zarážel ty hřeby, a usmál se. Tentokrát mu úsměv vystoupil až k očím, byla v něm radost ze sladké vzpomínky.
Zaslechl ze tmy pláč a úsměv mu zmizel ze rtů. Nikdy jsem neměl dovolit, aby jich trolloci sebrali tolik. Celá vesnice je zpomalovala. Kdyby těch pár domků u přívozu nebylo opuštěných, možná... Ale trolloci byli od přírody chamtiví a on v záchvatu nadšení, které v něm vyvolal pohled na umírajícího myrddraala, nedával pozor, jak by měl.
Podíval se na trolloky. Každý z nich byl nejméně dvakrát větší než Fain a byl dost silný, aby ho jednou rukou rozmáčkl jako malinu, a přesto před ním couvali a krčili se. „Zabijte je. Všechny. Můžete se nakrmit, ale pak dáte na hromadu všechno, co zbude – aby to naši přátelé našli. Hlavy dejte nahoru. A tentokrát pořádně.“ Zasmál se a krátce zakončiclass="underline" „Jděte!“
Trolloci se rozběhli pryč, tasili kosiny a zvedli sekery s dlouhými bodci. Ve chvíli se z místa, kde byli svázáni vesničané, ozval křik a jekot. Prosby o milost a dětský pláč byly ve chvíli umlčeny ranami a nehezkými čvachtavými zvuky, jako když se rozsekne meloun.
Fain se k té kakofonii zvuků obrátil zády a podíval se na své temné druhy. Ti byli také jeho, patřili mu tělem a duší. Tedy tou duší, která jim ještě zbývala. Každý z nich vězel tak hluboko v bahně, jako tenkrát on, než našel cestu ven. Ani jeden z nich neměl kam jít, mohli jít pouze za Fainem. Jejich oči na něm visely, ustrašené a prosebné. „Myslíte, že znovu dostanou hlad dřív, než narazíme na další vesnici nebo statek? To můžou. Myslíte, že je nechám, aby si vzali některé z vás? No, možná jednoho dva. Už nemůžeme postrádat další koně.“
„Ti ostatní byli jenom obyčejní lidé,“ podařilo se ze sebe vypravit nejistým hlasem jedné ženě. Nad hezky střiženými šaty, které ji označovaly za obchodnici, a to bohatou, měla špinavý obličej. Na kvalitním šedém suknu byly také šmouhy a suknici měla roztrženou. „Byli to sedláci. My jsme sloužili – já jsem sloužila –“
Fain ji zarazil a to, jak mluvil lehce, dodávalo jeho slovům na důrazu. „Co pro mě znamenáte? Míň než ti sedláci. Možná stádo dobytka pro trolloky. Jestli chcete žít, dobytci, musíte být užiteční.“
Žena se zatvářila zlomeně. Začala vzlykat, a náhle blekotali všichni, vykládali mu, jak jsou užiteční, muži i ženy, kteří předtím, než byli povoláni, aby splnili své sliby ve Fal Daře, měli význačná postavení. Řinula se z nich jména důležitých osob, mocných lidí, které znali v Hraničních státech, v Cairhienu a ostatních zemích. Blekotali o tom, že jen oni sami znají ten či onen kraj, jeho politickou situaci, mají spojence, znají intriky, všechno věci, které by mu mohli prozradit, jen kdyby je nechal naživu, aby mu sloužili. Hluk, který vydávali temní druzi, se spojil se zvuky, jež vydávali vraždící trolloci a jejich oběti a dokonale spolu splynuly.
Fain si ničeho z toho nevšímal – neměl strach se k nim obrátit zády, ne od chvíle, kdy viděli, co udělal s mizelcem – a odešel ke své kořisti. Poklekl a dlaní pohladil zdobenou zlatou truhlici, cítil sílu v ní uzamčenou. Musel nechat trolloky, aby ji nesli – nedůvěřoval lidem natolik, aby ji dovolil naložit na nákladního koně. Některé sny o moci by mohly být natolik silné, aby přemohly dokonce i strach z něj, ale trolloci nikdy o ničem nesnili, tedy kromě zabíjení – a Fain ještě nepřišel na to, jak truhlici otevřít. Ale to přijde. Všechno přijde. Všechno.
Fain vytáhl dýku z pochvy, a než se uložil vedle ohně, položil ji na truhlici. Ta čepel byla lepším strážcem, než by kdy mohli být trolloci nebo lidé. Všichni viděli, co se stalo, když ji jednou použil. Nikdo se k její obnažené čepeli neodvažoval přiblížit ani na sáh bez jeho rozkazu, ale i pak jenom váhavě.
Fain se zabalil do pokrývek a zahleděl se k severu. Teď al’Thora necítil. Vzdálenost mezi nimi byla příliš velká. Nebo možná al’Thor provedl ten svůj mizící trik. Občas, ve tvrzi, se ten kluk náhle ztratil, Fain ho pak necítil. Nevěděl, jak to dělá, ale al’Thor se vždycky vrátil právě tak náhle, jako zmizel. Tentokrát se také vrátí.
„Tentokrát přijdeš ty ke mně, Rande al’Thore. Předtím jsem tě sledoval jako pes hnaný po stopě, ale teď půjdeš ty za mnou.“ Jeho smích zněl tak, že i Fain sám v něm rozpoznal šílenství, ale nezáleželo mu na to. Šílenství bylo také jeho součástí. „Pojď ke mně, al’Thore. Tanec ještě ani nezačal. Zatančíme si na Tomově Hlavě a pak budu mít od tebe pokoj. Nakonec tě uvidím chcípnout.“