„Měla bys zůstat,“ podotkla Verin. „Mohla bys tím dost získat. Z toho, co mi Moirain prozradila, by ti mělo stačit jenom trochu cvičit a mohla by ses dostat mezi přijaté novicky.“
Nyneiva zaváhala jenom chvíli, než odhodlaně zavrtěla hlavou. „Děkuji za nabídku, ale můžu počkat, dokud nedorazíme do Tar Valonu. Egwain, kdybys mě potřebovala, budu –“
„Podle všech měřítek,“ přerušila ji Verin, „jsi dospělá žena, Nyneivo. Obvykle čím je novicka mladší, tím lépe si vede. Nejen co se týče výcviku, ale proto, že od novicek se čeká, že udělají, co se jim řekne, a bez otázek. Opravdu užitečné je to vlastně teprve tehdy, když skutečný výcvik dosáhne určité hranice – tu zaváhání na špatném místě, jindy pochybnost o tom, co jí bylo přikázáno vykonat, může mít tragické následky – ale pořád je lepší dodržovat disciplínu celou dobu. Od přijatých novicek se na druhou stranu čeká, že budou klást otázky, protože se předpokládá, že vědí dost na to, aby poznaly, jaké otázky položit a kdy. Čemu bys dávala přednost?“
Nyneiva stiskla v rukou sukni a zamračeně se znovu podívala na stanovou chlopeň. Nakonec krátce kývla a znovu se posadila na podlahu. „Hádám, že bych teda mohla zůstat,“ prohlásila.
„Dobrá,“ řekla Verin. „Takže. Ty už tuhle část znáš, Egwain, ale kvůli Nyneivě tě tím provedu krok za krokem. Časem se vám to stane druhou přirozeností – budete to provádět rychleji, než na to stačíte pomyslet – ale teď bude lepší, když to vezmeme pomalu. Zavřete, prosím, oči. Bude lepší, když vás zpočátku nebude nic rozptylovat.“ Egwain zavřela oči. Pomlka. „Nyneivo,“ ozvala se po chvíli Verin, „zavři, prosím tě, oči. Opravdu ti to pak půjde lépe.“ Další odmlka. „Děkuji, dítě. A teď si musíte vyprázdnit mysl. Zbavit se veškerých myšlenek. V hlavě máte jenom jedinou věc. Poupě. Jenom to. Jenom poupě. Vidíte na něm každičkou podrobnost. Cítíte jeho vůni. Cítíte jeho strukturu. Každičkou žilku na lístcích, každičký záhyb okvětních plátků. Cítíte, jak jím pulzuje míza. Cítíte to. Znáte to. Jste jím. Vy a poupě jedno jste. Jste jedno. Vy a poupě.“
Drmolila hypnoticky dál, ale Egwain už ji neslyšela. Tohle cvičení už dělala předtím s Moirain. Bylo to pomalé, ale Moirain říkala, že s trochou praxe jí to půjde rychleji. Uvnitř sebe samé se stala růžovým poupětem s pevné stočenými červenými okvětními lístky. A přesto tu náhle bylo cosi jiného. Světlo. Světlo tlačící se na okvětní lístky. Lístky se pomalu rozvíjejí a obracejí se ke světlu a pohlcují světlo. Egwain a světlo byly jedno. Cítila, jak jí prochází i ten nejmenší paprsek. Natahovala se pro víc světla, namáhala se dosáhnout víc...
V okamžení bylo všechno pryč, růže i světlo. Moirain také říkala, že si to nelze vynutit. Egwain s povzdechem otevřela oči. Nyneiva měla na tváři ponurý výraz. Verin byla klidná jako obvykle.
„Nemůžeš to přinutit, aby se to stalo,“ říkala právě Aes Sedai. „Musíš to nechat, aby se to stalo. Než ji začneš ovládat, musíš se jediné síle poddat.“
„Tohle je naprostá hloupost,“ mumlala si Nyneiva. „Já se prostě necítím jako kytka. Pokud něco, cítím se jako trnkovej keř.“
„Jak si přeješ,“ prohlásila Verin. „A zmínila jsem se o tom, že novicky vykonávají domácí práce? Umývají nádobí, drhnou podlahy, perou, posluhují u stolu, samé takové věci. Já sama si myslím, že sloužící to zvládají mnohem lépe, ale předpokládá se, že taková práce pomáhá vybudovat charakter. Ehm, takže zůstáváš? Dobrá. Nuže, dítě, nezapomínej, že i trnka občas mívá květy, krásné a bílé mezi trním. Zkusíme to jedno po druhém. Takže od začátku, Egwain, zavři oči.“
Než Verin odešla, Egwain několikrát cítila, jak jí proudí síla, ale nikdy to nebylo příliš silné, a to nejlepší, co dokázala, byl závan vzduchu, který slabě pohnul stanovou chlopní. Egwain si byla jistá, že by kýchnutím dosáhla stejného výsledku. S Moirain si vedla lépe. Přinejmenším někdy. Přála si, aby je učila Moirain.
Nyneiva neucítila ani záchvěv, aspoň to tvrdila. Ke konci se tvářila odhodlaně a rty měla stisknuté tak pevně, až se Egwain bála, že vynadá Verin, jako by to byla nějaká obyčejná vesničanka, která se jí plete do soukromí. Ale Verin jí prostě řekla, aby zase zavřela oči, tentokrát bez Egwain.
Egwain seděla, a když zrovna nezívala, dívala se na druhé dvě ženy. Noc značně pokročila, už dávno minula doba, kdy Egwain obvykle chodívala spát. Nyneiva se tvářila jako týden stará mrtvola, oči měla pevně zavřené, jako by je už nikdy nechtěla otevřít, a ruce zaťaté tak, až jí zbělely klouby, měla složené v klíně. Egwain doufala, že vědma nevybuchne, ne po tom, když se udržela tak dlouho.
„Cítíš, jak tebou proudí,“ říkala Verin. Její hlas se nezměnil, ale náhle se jí zaleskly oči. „Cítíš, jak proudí. Proud síly. Proud jako vánek, jemný závan vzduchu.“ Egwain se narovnala. Takhle ji Verin vedla pokaždé, když jí skutečně proudila jediná síla. „Vánek, nejslabší pohyb vzduchu. Jemný.“
Složené pokrývky náhle vzplály jasným plamenem.
Nyneiva se zaječením otevřela oči. Egwain si nebyla jistá, jestli také vykřikla, či nikoliv. Jediné, co si uvědomovala, bylo, že stojí a snaží se vykopat hořící pokrývky ven ze stanu, než chytí plamenem i ten. Než se jí podařilo do pokrývek kopnout podruhé, plamen uhasl, z ohořelé látky stoupal tenoučký proužek kouře a ve stanu byla cítit hořící vlna.
„Dobře,“ řekla Verin. „Dobře. Nečekala jsem, že budu muset hasit oheň. Neomdlévej, dítě. Už je všechno v pořádku. Postarala jsem se o to.“
„Já – byla jsem rozzlobená.“ Když Nyneiva mluvila, chvěly se jí rty a tvář měla úplně bílou. „Slyšela jsem, jak mluvíš o vánku, říkáš mi, co mám dělat, a ten oheň mě prostě jenom tak napadl. Já – nechtěla jsem nic zapálit. Byl to jenom malý ohýnek, v – v mojí hlavě.“ Otřásla se.
„Asi to byl opravdu malý ohýnek.“ Verin vyprskla smíchem, který při dalším pohledu na Nyneivinu tvář okamžitě zmizel. „Jsi v pořádku, dítě? Jestli ti není dobře, můžu...“ Nyneiva zavrtěla hlavou a Verin kývla. „Potřebuješ si odpočinout. Obě si potřebujete odpočinout. Byla jsem na vás příliš tvrdá. Musíte si odpočinout. Amyrlin nás všechny požene dál dávno předtím, než začne svítat.“ Vstala a špičkou boty rýpla do ohořelých pokrývek. „Nechám vám přinést jiné pokrývky. Doufám, že vám oběma tohle ukázalo, jak je kontrola důležitá. Musíte se naučit udělat to, co chcete udělat, a nic jiného. Kromě toho, že byste mohly ublížit někomu jinému, pokud natáhnete víc jediné síly, než bezpečně zvládnete – a zatím jí moc nezvládnete, ale to se časem poddá – pokud jí natáhnete moc, můžete zničit samy sebe. Mohly byste umřít. Nebo byste mohly vyhořet, zničit tu schopnost, kterou máte.“ A jako by jim právě nesdělila, že kráčejí po ostří nože, vesele dodala: „Spěte sladce.“ S tím odešla.
Egwain uchopila Nyneivu kolem ramen a pevně ji objala. „Všechno je v pořádku, Nyneivo. Není čeho se bát. Jak se to jednou naučíš ovládat –“
Nyneiva se chraptivě zasmála. „Já se nebojím.“ Úkosem se zadívala na kouřící pokrývky a uhnula pohledem. „Na to, abych se vyděsila, by bylo potřeba víc než jen trocha ohně.“ Ale už se na pokrývky znovu nepodívala, ani když přišel jeden ze strážců, aby je odnesl a přinesl nové.
Verin se už nevrátila, jak řekla. Cestovali stále dál na jih, den po dni, jak nejrychleji dokázali opěšalí vojáci jít, ale Verin už oběma ženám z Emondovy Role nevěnovala větší pozornost než Moirain nebo kterákoliv jiná Aes Sedai. Nebyly zrovna nepřátelské, ty Aes Sedai, spíš odtažité a rezervované, jako by měly plnou hlavu starostí. Jejich chlad zvyšoval Egwainin neklid a znovu se jí vrátily všechny ty povídačky, které slyšela jako dítě.