Její matka jí vždycky říkávala, že příběhy o Aes Sedai jsou jenom mužské nesmysly, ale ani její matka, ani žádná jiná žena z Emondovy Role se nikdy s žádnou Aes Sedai nesetkala předtím, než přišla Moirain. Ona sama strávila hodně času s Moirain, a Moirain byla důkazem toho, že ne všechny Aes Sedai byly jako ty z příběhů. Chladné manipulátorky a nemilosrdné ničitelky. Ty, které rozbily svět. Egwain teď věděla, že přinejmenším ti – ti, kdo rozbili svět – byli muži Aes Sedai, když takoví ještě bývali ve věku pověstí, ale to jí moc nepomáhalo. Ne všechny Aes Sedai byly takové jako v příbězích, ale kolik jich bylo takových a které?
Aes Sedai, které každého večera přicházívaly do jejich stanu, byly tak rozdílné, že jí to nijak nepomohlo utřídit myšlenky. Alviarin byla chladná a pragmatická, jako by byla obchodnice, která přijela nakoupit vlnu a tabák, a překvapilo ji, že se Nyneiva účastní lekce, nicméně to přijala. Měla ve zvyku ostře kritizovat, ale vždycky byla připravena začít znovu. Alanna Mosvani se smála a strávila stejně tolik času vyprávěním o světě a o mužích, jako výukou. Alanna však měla na Egwainin vkus až příliš velký zájem o Randa, Perrina a Mata. Nejhorší ze všech byla Liandrin, ta jediná také nosila šátek. Ostatní si je všechny zabalily, než odjely z Fal Dary. Liandrin seděla, prsty se probírala v červených třásních a naučila je málo, a i to jen neochotně. Místo učení se Egwain s Nyneivou vyptávala, jako by byly obviněny z nějakého zločinu, a její otázky se všechny týkaly trojice hochů. Pokračovala v tom, dokud ji Nyneiva nevyhodila – Egwain si nebyla jistá, proč to Nyneiva udělala – a pak odešla s varováním.
„Dávejte si na sebe pozor, dcery. Už nejste doma na vsi. Teď jste si namočily nohy tam, kde by vás mohlo něco kousnout.“
Nakonec zástup dorazil do vsi zvané Medo na březích Mory. Řeka tvořila hranici mezi Shienarem a Arafelem a dál ústila do řeky Erinin.
Egwain si byla jistá, že se jí o Randovi začalo zdát proto, že se na něj Aes Sedai tak vyptávaly, takže si o něj začala dělat starosti. Také si dělala starosti, zda on a ti, kdo se vydali hledat Valerský roh, museli jet až do Morny. Ty sny byly vždycky ošklivé, ale nejdřív to byly jenom obyčejné noční můry. Té noci, kdy dorazili do Meda, se ale sny změnily.
„Promiň mi, Aes Sedai,“ zeptala se Egwain ostýchavě, „ale neviděla jsi Moirain Sedai?“ Štíhlá Aes Sedai mávla rukou a spěchala dál po přelidněné, pochodněmi osvětlené vesnické ulici, volajíc na kohosi, aby dával pozor na jejího koně. Žena byla ze žlutého adžah, i když teď neměla svůj šátek. Egwain o ní nic dalšího nevěděla, dokonce ani neznala její jméno.
Medo byla malá víska – i když Egwain šokovalo zjištění, že to, co nyní považovala za „malou vísku", nebylo menší než Emondova Role – a nyní bylo přeplněné, neboť tu bylo stejně tolik cizinců jako místních. Úzké ulice byly plné koní i lidí, již cestou k přístavišti strkali do vesničanů, kteří poklekali pokaždé, když kolem chvátala nějaká naprosto nevšímavá Aes Sedai. Všude hořely hrubé louče. Dvě přístavní mola čněla do řeky Mory jako kamenné prsty a u každého byla upoutána dvojice menších lodic se dvěma stěžni. Tady pak koně vytahovali na palubu za pomoci ráhen, lan, kladek a plátěných kolíbek, kterou každému zvířeti protáhli pod břichem. Měsíčním světlem postříbřená řeka byla doslova ucpána dalšími loděmi – bytelnými, s vysokými boky a lucernami na stěžních – které už byly naloženy nebo čekaly, až na ně přijde řada. Veslice pak převážely lučištníky a pikynýry, jejichž zvednuté píky budily dojem, jako by čluny byly jakýmisi obrovitými koljuškami plujícími po hladině.
Na levé straně přístaviště Egwain nalezla Anaiyu, jak dohlíží na nakládání a sekýruje ty, kteří se nehýbali dostatečně rychle. I když Anaiya nikdy s Egwain neprohodila víc než dvě slova, připadalo Egwain, že se od ostatních Aes Sedai liší. Připomínala jí ženy u nich doma. Egwain by si ji klidně dokázala představit, jak peče ve své vlastní kuchyni. U jiné Aes Sedai by ji nic takového ani nenapadlo. „Anaiyo Sedai, neviděla jsi Moirain Sedai? Musím s ní mluvit.“
Aes Sedai se s nepřítomným zamračením rozhlédla kolem sebe. „Cože? Aha, to jsi ty, dítě. Moirain je pryč. A tvoje přítelkyně Nyneiva už je na palubě Říční královny. Musela jsem ji na člun nacpat vlastníma rukama, pořád křičela, že bez tebe nepůjde. Světlo, co je to za zmatek! Už bys měla být taky na palubě. Najdi si člun, který pluje k Říční královně. Vy dvě poplujete s amyrlininým stolcem, tak si dávej pozor, až budeš na palubě. Žádné scény a virvál.“
„Na které lodi je Moirain Sedai?“
„Moirain není na lodi, děvenko. Je pryč už dva dny, a teď vás má na starosti amyrlin.“ Anaiya se zachmuřila a zavrtěla hlavou. Pozornost už opět věnovala přístavním dělníkům. „Nejdřív si Moirain Sedai zmizí s Lanem, vzápětí se Liandrin vydá za Moirain, a za nimi pak ještě Verin, a žádná z nich nikomu neřekne ani slovíčko. Verin si dokonce ani nevzala svého strážce. Tomas si starostmi o ni kouše nehty.“ Aes Sedai zvedla zrak k obloze. Hradbou mraků prosvítalo nažloutlé světlo měsíce. „Budeme muset zase povolat vítr, a to amyrlin taky nepotěší. Říkala, že chce, abychom na cestu do Tar Valonu vyrazili do hodiny, a žádné odklady nestrpí. Nechtěla bych být Moirain, Liandrin nebo Verin, až je zase uvidí. Budou si přát, aby byly zase novickami. No, dítě, tak co se děje?“
Egwain se zhluboka nadechla. Moirain je pryč? To není možné! Musím to někomu říci, někomu, kdo se mi nevysměje. Představila si Anaiyu v Emondově Roli, jak naslouchá problémům, které má její dcera. Ta žena do obrázku docela zapadala. „Anaiyo Sedai, Rand má potíže.“
Anaiya se na ni uvážlivě podívala. „To je ten chlapec z vaší vesnice? Už ti chybí, což? No, mě by rozhodně nepřekvapilo, kdyby měl potíže. Mladí muži jeho věku je obvykle mívají. I když to byl spíš ten druhý – Mat? – kdo vypadal na to, že je bude mít. Nuže dobrá, dítě. Nechci si z tebe utahovat, ani to zlehčovat. Jaké potíže ten hoch má a jak to víš ty? Touhle dobou už s urozeným pánem Ingtarem musejí mít roh a jsou zpátky ve Fal Daře. Nebo museli ty zloděje následovat do Morny, a s tím se nedá nic dělat.“
„Já – já myslím, že nejsou v Morně, ani zpátky ve Fal Daře. Měla jsem sen.“ Řekla to napůl vzdorně. Když to vykládala, znělo to hloupě, ale původně jí to připadalo naprosto skutečné. Určitě to byla noční můra, ale skutečná. Nejdřív tam byl muž s maskou na obličeji, který měl v očích oheň. Přesto, že měl masku, však měla Egwain dojem, že ho pohled na ni překvapil. Vyděsil ji, až měla pocit, že se jí z toho, jak se třese, rozlámou kosti, ale ten muž náhle zmizel a Egwain uviděla na zemi spícího Randa zabaleného v plášti. Stála nad ním jakási žena a dívala se na něj. Tvář měla ve stínu, ale oči jí zářily jako měsíce a Egwain poznala, že ta žena je zlá. Pak se zablesklo a oni zmizeli. Oba dva. A za tím vším, skoro jako by to s tím nesouviselo, Egwain cítila nebezpečí, jako by se kolem nicnetušícího jehňátka právě začala svírat past, past s mnoha čelistmi. Čas jako by se zpomalil a Egwain viděla, jak se ty železné čelisti svírají. Ten sen však nezmizel s probuzením, jako sny obvykle mizívají. A nebezpečí, které cítila, bylo tak silné, že se pořád musela ohlížet přes rameno – jenomže nějak věděla, že to nebezpečí hrozí Randovi, ne jí.