Napadlo ji, zda ta žena nebyla Moirain, a při tom pomyšlení si vyhubovala. Liandrin by do toho zapadala lépe. Nebo možná Alanna, ta se o Randa také zajímala.
Egwain se nedokázala přimět to povědět Anaiye. Formálně tedy pravila: „Anaiyo Sedai, vím, že to zní hloupě, ale on je v nebezpečí. Velikém nebezpečí. Vím to. Cítila jsem to. Pořád to ještě cítím.“
Anaiya se zatvářila zamyšleně. „Nuže,“ řekla, „tohle je možnost, kterou žádná z nás nezvážila. Ty bys mohla být snílek. Ta šance je maličká, dítě, ale... Nikoho takového jsme neměly už – ehm – čtyři nebo pět set let. A snění je velice blízké předpovídání. Pokud opravdu dokážeš snít, možná bys mohla i předpovídat. To by tedy červené rozhodně nepotěšilo. Jistě, mohla to být jenom obyčejná noční můra, když od té doby, co jsme odjeli z Fal Dary, putujeme tak rychle. A tobě tvůj mládenec chybí. To je mnohem pravděpodobnější. Ano, ano, dítě, já vím. A děláš si kvůli němu starosti. Označil ti ten sen, v jakém že to je nebezpečí?“
Egwain zavrtěla hlavou. „On prostě jenom zmizel, a já jsem cítila nebezpečí. A zlo. Cítila jsem ho, ještě než zmizel.“ Egwain se zachvěla a zamnula si ruce. „Pořád ho ještě cítím.“
„No, promluvíme si o tom na Říční královně. Jestli jsi snílek, dohlédnu na to, aby se ti dostalo výcviku, který by měla Moirain... Hej, ty tam!“ štěkla náhle Aes Sedai a Egwain nadskočila. Vysoký muž, který jenom tak posedával na sudu vína, také nadskočil. Několik dalších mužů zrychlilo krok. „To se má naložit na loď, není to tu jako sedátko! Promluvíme si na lodi, dítě. Ne, ty troubo! To nemůžeš odnést sám. Copak si chceš ublížit?“ Anaiya rázovala po přistávacím molu a nešťastné vesničany častovala tak šťavnatými výrazy, že by Egwain nikdy nevěřila, že je vůbec zná.
Egwain se zadívala do tmy k jihu. Byl někde tam. Ne ve Fal Daře, ani v Morně. Tím si byla Egwain jistá. Drž se, ty připitomělej troubo. Jestli se necháš zabít dřív, než nás z toho dostanu, tak tě já osobně zaživa stáhnu z kůže. Ani ji nenapadlo uvažovat nad tím, jak by ho mohla z něčeho dostat, když zatím jede do Tar Valonu.
Přitáhla si plášť těsněji k ramenům a vydala se hledat člun, který by ji přepravil na Říční královnu.
13
Z kamene na kámen
Randa probudilo světlo vycházejícího slunce a jeho napadlo, zda nesní. Pomalu se posadil a užasle se rozhlížel. Všechno se změnilo, nebo skoro všechno. Slunce a obloha byly tam, kde čekal, že je uvidí, byť bledé a skoro bez mráčku. Loial s Hurinem pořád leželi vedle něj zabalení v pláštích a spali a jejich spoutaní koně pořád postávali o kousek dál, ale všechno ostatní bylo pryč. Vojáci, koně, jeho přátelé, všichni a všechno zmizelo.
Dolík sám se také změnil, takže teď byli uprostřed něj, ne na kraji. A Randovi se za hlavou zvedal šedý kamenný sloup a každičký kousíček tří sáhů vysokého a krok širokého kamene byl pokryt stovkami, možná tisíci, do hloubky vyrytých obrazců a značek v jazyce, který Rand nepoznal. Dno celé kotliny, rovné jako podlaha, bylo vydlážděno bílým kamenem ohlazeným tak, že se téměř leskl. K okraji se zvedaly široké, vysoké stupně tvořené soustřednými kruhy kamene různých barev. A kolem okraje byly stromy zčernalé a pokřivené, jako by kolem zuřila bouře. Všechno bylo jaksi bledší než být mělo, stejně jako slunce, jehož světlo bylo tlumené, jako by je Rand viděl skrze mlhu. Až na to, že tu žádná mlha nebyla. Pouze oni tři a jejich koně vypadali, že jsou skutečně z pevné hmoty. Ale když se Rand dotkl kamene pod sebou, ten byl na pohmat také pevný.
Natáhl ruku a zatřásl Loialem a Hurinem. „Vzbuďte se, rychle! Vzbuďte se a řekněte mi, že se mi to jen zdá. Prosím, probuďte se!“
„To už je ráno?“ začal Loial, posadil se a pak mu spadla brada a velké kulaté oči se mu rozšířily.
Hurin se probudil s trhnutím, pak se vymrštil a začal poskakovat jako blecha na rozpálené plotně, jak se rozhlížel kolem. „Kde to jsme? Co se stalo? Kde jsou všichni? Kde jsme my, urozený pane Rande?“ Pak klesl na kolena a zalomil rukama. Neustále však vrhal pohledy na všechny strany. „Co se stalo?“
„Nevím,“ vykládal pomalu Rand. „Doufal jsem, že je to sen, ale... Možná to je sen.“ Už měl zkušenosti se sny, které vůbec sny nebyly, zkušenosti, které si nechtěl ani zopakovat, ani pamatovat. Opatrně se postavil. Všechno zůstalo takové, jaké to bylo.
„Nemyslím,“ řekl Loial. Prohlížel si sloup a netvářil se nijak šťastně. Dlouhé obočí mu viselo až na líce a štětičky na uších se mu chvěly. „Myslím, že to je ten stejný kámen, pod kterým jsme včera večer usínali. Myslím, že teď už vím, co to je.“ Projednou mluvil o tom, že něco ví, dosti zničeně.
„Tohle...“ Ne. To, že se jedná o stejný kámen, nebylo o nic bláznivější než to, co Rand viděl kolem sebe, když byl Mat s Perrinem a Shienarci pryč a všechno se změnilo. Myslel jsem, že jsem unikl, ale začalo to znovu a nic bláznivého na tom není. Leda jsem se zbláznil já. Podíval se na Loiala s Hurinem. Ti se nicméně nechovali, jako by byl Rand blázen. Viděli to stejné, co on. Cosi na těch stupních, různé barvy, sedm barev přecházejících od modré po červenou, upoutalo jeho pozornost. „Jedna pro každé adžah,“ poznamenal.
„Ne, urozený pane Rande,“ zaúpěl Hurin. „Ne. Aes Sedai by tohle neudělaly. Neudělaly! Ony kráčejí ve Světle.“
„To my všichni, Hurine,“ řekl Rand. „Aes Sedai by vám neublížily.“ Leda byste se jim připletli do cesty. Mohla tohle být Moirainina práce? „Loiale, říkal jsi, že víš, co je ten kámen zač. Tak co to je?“
„Řekl jsem, že si myslím, že vím, co to je, Rande. V jedné staré knížce byl takový kousek, jenom pár stránek, ale na jedné z nich byl obrázek tohohle kamene, tohohle kamene,“ – v tom, jak to řekl, byl zřejmý rozdíl, který znamenal, že je to důležité – „nebo nějakého velice podobného. A pod tím stálo: ‚Z kamene na kámen vedou řady »kdyby«, mezi světy, které by mohly být.‘"
„Co to znamená, Loiale? To přece nedává smysl.“
Ogier smutně zavrtěl velikou hlavou. „Bylo to jenom pár stránek. Část vyprávěla o tom, jak Aes Sedai ve věku pověstí, alespoň někteří z těch, kteří mohli cestovat, ti nejmocnější z nich, mohli tyto kameny používat. Nepsalo se tam jak, ale já myslím, tedy aspoň podle toho, co jsem dokázal vyluštit, že ti Aes Sedai snad kameny nějak používali k cestě do těch světů.“ Loial vzhlédl k ohořelým stromům a rychle zase pohledem uhnul, jako by ani nechtěl pomyslet na to, co leží za okrajem dolíku. „Ale i kdyby je Aes Sedai mohly používat i nyní, my s sebou žádnou Aes Sedai, která by mohla usměrňovat sílu, nemáme, takže nechápu, jak se to stalo.“
Randovi naskočila husí kůže. Používali je Aes Sedai. Ve věku pověstí, kdy žili i muži Aes Sedai. Matně si vzpomínal na to, jak se, když se ukládal ke spánku, kolem uzavírá prázdnota naplněná nepříjemnou září. A vzpomněl si i na místnost ve vesnici a na světlo, po němž sáhl, aby unikl. Jestli tohle byla mužská polovice pravého zdroje... Ne, to není možné. Ale co jestli to je možné? Světlo, a já uvažoval o tom, jestli mám utéci nebo ne, a celou dobu to bylo přímo v mé hlavě. Možná jsem nás sem přivedl já. Nechtěl o tom uvažovat. „Světy, které by mohly být? Tomu nerozumím, Loiale.“