Ogier nejistě pokrčil rameny. „Já také ne, Rande. Většina toho zněla asi takhle: ‚Jestli žena zahne doleva anebo doprava, rozdělí se tok času? Začne kolo tkát dva různé vzory? Nebo tisíc, nový pokaždé, když zabočí? Tolik, kolik je hvězd? Je jeden skutečný a ostatní jenom jeho stíny nebo odrazy?‘ Chápete, nebylo to příliš jasné. Většinou otázky, a z nich většina mi připadala, že si vzájemně odporují. A stejně toho nebylo moc.“ Znovu se zahleděl na sloup, ale tvářil se, jako by si přál, aby byl kámen někde hodně daleko. „Hádám, že takových kamenů bude hodně, že budou roztroušené po celém světě, nebo přinejmenším kdysi bývaly, ale já nikdy neslyšel o tom, že by někdo nějaký našel. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo našel něco takového, jako je tohle.“
„Urozený pane Rande?“ Hurin teď stál a zdálo se, že se poněkud uklidnil, ale oběma rukama si v pase mačkal kabát a tvářil se naléhavě. „Urozený pane Rande, dostaneš nás zpátky, že? Zpátky tam, kam patříme? Mám ženu, můj pane, a děti. Melie by snášela těžce už to, kdybych umřel, ale kdyby ani neměla moje tělo, aby ho mohla vložit do matčina objetí, byla by nešťastná do konce svých dnů. Pochop, urozený pane. Nemůžu ji opustit, aby nic nevěděla. Ty nás dostaneš zpátky. A jestli umřu, jestli jí nebudeš moct dopravit mý tělo, aspoň jí to pověz, aby aspoň věděla.“ Ke konci už se ani neptal. Do hlasu se mu vkradla trocha jistoty.
Rand otevřel ústa, aby zopakoval, že není žádný urozený pán, ale pak je zase beze slova zavřel. Teď nemělo cenu se o tom dohadovat, nebylo to důležité. To tys ho do toho dostal. Chtěl to popřít, ale věděl, co je zač, věděl, že může usměrňovat, i když se to vždycky zřejmě dělo bez jeho vědomé vůle. Loial říkal, že Aes Sedai ty kameny používali, a to znamenalo jedinou sílu. A co Loial říkal, že ví, tím jste si mohli být jisti – ogier by nikdy v životě neřekl, že něco ví, pokud by tomu tak nebylo – a kolem nebyl kromě Randa nikdo jiný, kdo by jedinou sílou vládl. Tys ho do toho dostal a ty ho z toho musíš zase vysekat. Musíš to zkusit.
„Udělám, co půjde, Hurine.“ A jelikož byl Hurin Shienarec, dodaclass="underline" „Na můj rod a čest. Je to ovčácký rod a ovčácká čest, ale já je budu ctít, jako by patřily urozenci.“
Hurin konečně pustil kabát. Důvěra se mu objevila i v očích. Hluboce se Randovi poklonil. „Je mi ctí ti sloužit, můj pane.“
Randa zaplavil pocit viny. Teď si myslí, že ho dovedeš domů, protože shienarští urození pánové vždycky drží slovo. Co tedy uděláš, urozený pane Rande? „Nic takového, Hurine. Žádné klanění. Já nejsem –“ Náhle věděl, že tomu muži nemůže zase říci, že není žádný urozenec. Jediné, co slídiče drželo pohromadě, byla víra, že je Rand urozený pán, a to mu Rand nemohl vzít, ne teď. Ne tady. „Žádné klanění,“ dodal neohrabaně.
„Jak říkáš, urozený pane Rande.“ Hurin se zubil skoro stejně vesele, jako když ho Rand poprvé potkal.
Rand si odkašlal. „Ano. No, to taky říkám.“
Oba ho pozorovali, Loial zvědavě, Hurin s důvěrou, a oba čekali na to, co udělá. Já je sem přivedl. Musel jsem to být já. Takže je musím dopravit zpátky. A to znamená...
Zhluboka se nadechl a přešel po bílém kamenném dláždění k symboly pokrytému sloupu. Každý symbol obklopovaly malé řádky v nějakém jazyce, který Rand neznal. Byla to zvláštní písmena, která se vinula v křivkách a spirálách, místy se náhle obracela v ostrých úhlech a záhybech, a pak plynula dál. Přinejmenším to nebylo trolločí písmo. Rand váhavě položil ruce na sloup. Vypadal jako kterýkoliv suchý, leštěný kámen, ale na dotek byl podivně kluzký, jako naolejovaný kov.
Rand zavřel oči a vytvořil plamen. Prázdnota přicházela pomalu, váhavě. Rand věděl, že ji zadržuje jeho vlastní strach, strach z toho, o co se právě pokouší. Stejně rychle, jako svůj strach přikládal do plamene, tak rychle přicházel další. To nemůžu udělat. Usměrňovat silu. Nechci to. Světlo, musí být nějaký jiný způsob. Zachmuřeně se přinutil ke klidu. Cítil, že má tvář zalitou potem. Odhodlaně vytrval, cpal svůj strach do stravujícího plamene a nechal plamen růst. A byla tu prázdnota.
Jeho nitro se vznášelo v nicotě. I se zavřenýma očima viděl světlo – saidín – cítil jeho teplo, které ho obklopovalo, obklopovalo všechno, zalévalo všechno. Chvělo se jako plamen svíce viděný přes naolejovaný papír. Žluklý olej. Páchnoucí olej.
Rand po něm sáhl – nebyl si jist, jak po něm sáhl, ale bylo to něco, pohyb, natáhl se ke světlu, k saidínu – a nezachytil nic, jako by mu ruce prošly vodou. Bylo to cítit jako jezírko slizu, kdy na čisté vodě plave špína, ale vodu nedokázal nabrat. Zas a znova mu protékala mezi prsty a na rukou mu nezůstaly dokonce ani kapky vody, pouze slizká špína, z níž mu naskakovala husí kůže.
Zoufale se snažil vytvořit v duchu představu dolíku, jako býval, s Ingtarem a kopiníky spícími vedle svých koní, s Matem a Perrinem a s kamenem, který je až na sám vršek ponořený v zemi. Ten obraz vytvářel mimo prázdnotu a ta představa se tiskla na skořápku prázdnoty, která ho obklopovala. Snažil se propojit tu představu se světlem, snažil se přinutit je se spojit. Dolík, jako býval, a on v něm spolu s Loialem a Hurinem. Bolela ho hlava. Spolu, s Matem, Perrinem a Shienarci. Plameny v hlavě. Spolu!
Prázdnota se roztříštila na tisíce jako břitva ostrých střepů a ty se mu prořízly myslí.
Rand, s rozšířenýma očima, se roztřeseně zapotácel dozadu. Ruce měl rozbolavělé z toho, jak tiskl kámen, a paže a ramena se mu bolestí chvěly. Měl pocit, že je celý pokrytý mastnou špínou, a obracel se mu z toho žaludek, a hlava... Snažil se začít zase pravidelně dýchat. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Když se předtím prázdnota ztratila, bylo to, jako když praskne bublina, prostě náhle byla pryč, v jediném okamžiku. Ještě nikdy se nerozbila jako sklo. Cítil se otupěle, jako by těch tisíc ran dostal tak rychle, že bolest ještě nepřišla. Ale každičkou řeznou ránu cítil tak, jako by byla skutečná, jako by mu ji způsobil nůž. Dotkl se spánku a překvapilo ho, když na svých prstech neuviděl krev.
Hurin pořád stál a pozoroval ho. Stále ještě mu důvěřoval. Pokud něco, tak si byl slídič s každou minutou jistější. Urozený pán Rand něco dělal. To byl také důvod, proč tu urození páni byli. Svými těly a svými životy chránili zemi a její lid, a když bylo něco špatně, zase to napravili a dohlédli na to, aby byla vykonána spravedlnost. Dokud Rand bude něco dělat, cokoliv, Hurin mu bude důvěřovat, že nakonec bude zase všechno v pořádku. Tak to přece chodilo s urozenými pány.
Loial se tvářil jinak, užasle se mračil, ale oči také upíral na Randa. Randa napadlo, co si ogier asi myslí.
„Stálo to za pokus,“ oznámil jim. Ten pocit, jako že má hlavu plnou žluklého oleje – Světlo, je to ve mně! Já to v sobě nechci! – pomalu ustupoval, ale Randovi se ještě pořád zvedal žaludek. „Za chvíli to zkusím znovu.“
Doufal, že to znělo přesvědčivě. Neměl nejmenší tušení, jak takový kámen funguje, jestli vůbec to, co dělá, má naději na úspěch. Třeba tu jsou nějaká pravidla pro zacházení s kameny. Třeba musíš udělat něco zvláštního. Světlo, třeba vůbec nemohu použít stejný kámen dvakrát, nebo... Takové myšlenky okamžitě zahnal. Takové myšlenky nebyly k ničemu. Musel to zvládnout. Při pohledu na Loiala s Hurinem ho napadlo, že ví, co Lan tenkrát myslel, když říkal, že povinnost na člověku leží jako hora.