„Můj pane, myslím...“ Hurin se odmlčel a chvíli se tvářil velice rozpačitě. „Můj pane, možná, kdybychom našli ty temný druhy, tak bychom je mohli přesvědčit, aby nám prozradili, jak se dostat zpátky.“
„Já bych se zeptal temného druha, dokonce i samotného Temného, kdybych si myslel, že z nich dostanu pravdivou odpověď,“ řekl Rand. „Ale jsme tu jenom my. Jenom my tři.“ Jenom já. Já jsem ten, kdo to musí udělat.
„Mohli bychom jít po jejich stopě, můj pane. Kdybychom je dostihli...“
Rand na slídiče zazíral. „Ty je pořád ještě cítíš?“
„Cítím je, můj pane.“ Hurin se zamračil. „Je to slabý, jako by vybledlý, jako všechno tady, ale cítím jejich stopu. Přímo támhle.“ Ukázal na okraj dolíku. „Nerozumím tomu, můj pane, ale... Včera v noci bych byl přísahal, že jejich stopa vede rovnou tím dolíkem – tam, kde jsme byli. No, teď je na stejným místě, jenom je tady, a je slabší, jak jsem už říkal. Není to tím, že by byla starší, ale... Nevím, urozený pane Rande, kromě toho, že je tady.“
Rand to zvážil. Pokud byli Fain a temní druzi tady – ať už to bylo kdekoliv – mohli by vědět, jak se dostat zpátky. Museli to vědět, pokud se sem nejdřív dostali. A měli roh a dýku. Mat musel získat tu dýku. Kvůli tomu a kvůli ničemu jinému je musel najít. Nakonec se rozhodl, když si se zahanbením uvědomil, že se to bojí zkusit znovu. Bál se usměrňovat jedinou sílu. Méně se bál postavit se temným druhům a trollokům pouze s Hurinem a Loialem, než usměrňování.
„Tak se vydáme za těmi temnými druhy.“ Snažil se mluvit sebejistě, tak jako by v takové chvíli mluvil Lan nebo Ingtar. „Roh musíme zachránit. I kdybychom pak nenašli způsob, jak jim ho sebrat, aspoň budeme vědět, kde jsou, až zase najdeme Ingtara.“ Jenom aby se mě nezeptali, jak ho zase najdeme. „Hurine, přesvědči se, že to je skutečně ta stopa, kterou hledáme.“
Slídič vyskočil na koně. Dychtil po tom něco udělat sám, možná dychtil po tom dostat se co nejdál od dolíku, takže pobídl koně nahoru po širokých různobarevných stupních. Kopyta koně na kamenech hlasitě zazvonila, ale nezanechala na nich nejmenší škrábanec.
Rand zasunul Rudochova pouta do sedlové brašny – praporec tam pořád ještě byl. Randovi by vůbec nevadilo, kdyby byl praporec zůstal v tom druhém světě – a pak sebral svůj luk a toulec a vylezl na hřebce. Velký ranec svázaný pláštěm Toma Merrilina měl za sedlem.
Loial k němu dovedl svého velkého koně. Když ogier stál na zemi, dosahovala jeho hlava Randovi skoro k rameni, a to Rand seděl na koni. Loial pořád vypadal zadumaně.
„Myslíš, že bychom měli zůstat tady?“ zeptal se Rand. „Pokusit se znovu použít kámen? Jestli tady někde jsou temní druzi, musíme je najít. Nemůžeme nechat Valerský roh v rukou temných druhů. Slyšel jsi amyrlin. A musíme taky dostat zpátky tu dýku. Bez ní Mat umře.“
Loial kývl. „Ano, Rande, to musíme. Ale Rande, ty kameny...“
„Najdeme jiný. Říkal jsi, že jsou roztroušené všude po kraji, a jestli jsou všechny takové jako tenhle – se všemi těmi řezbami a tak – nemělo by být těžké nějaký najít.“
„Rande, v tom útržku se psalo, že kámen pochází z věku, který je ještě starší než věk pověstí, a dokonce ani Aes Sedai jim tehdy nerozuměli, i když je používali, hlavně ti skutečně silní. Používali je spolu s jedinou silou, Rande. Co si myslíš, že uděláš, aby nás ten kámen vzal zpátky? Nebo kterýkoliv jiný kámen?“
Rand na ogiera chvíli jenom zíral a snažil se myslet rychleji, než zatím kdy dokázal. „Jestli jsou starší než věk pověstí, možná ti lidé, kteří je postavili, jedinou sílu nepoužívali. Musí existovat nějaký jiný způsob. Ti temní druzi se sem dostali a oni sílu zcela určitě nepoužívají. Ať je ten druhý způsob jakýkoliv, přijdeme na něj. Dostanu nás zpátky, Loiale.“ Podíval se na vysoký kamenný sloup s podivnými značkami a pocítil záchvěv strachu. Světlo, kdybych jenom nemusel použít jedinou sílu, abych to dokázal. „Dostanu nás zpátky, Loiale, to slibuji. Ať tak nebo tak.“
Ogier pochybovačně přikývl. Vyhoupl se na svého těžkého oře a následoval Randa nahoru po stupních, kde se mezi zčernalými stromy připojili k Hurinovi.
Krajina se tu prostírala do daleka. Rovná, jen mírně zvlněná travnatá pláň, na níž se tu a tam objevovaly hájky a kterou křižovaly potoky. Rand měl dojem, že nepříliš daleko vidí další spálenou skvrnu. Všechno tu bylo bledé, barvy byly nejasné. Kromě kamenného kruhu za nimi nebylo nikde ani stopy po něčem, co by vytvořila ruka člověka. Obloha byla prázdná, nikde nestoupal z komínu kouř, ani ptáček tu nezazpíval, bylo tu pouze pár mráčků a to světle žluté slunce.
Co však bylo nejhorší, krajina jako by byla na pohled pokřivená. Co bylo blízko, vypadalo v pořádku, i to, na co se člověk díval přímo v dálce. Ale kdykoliv Rand otočil hlavu a podíval se koutkem oka, vzdálené objekty jako by spěchaly k němu, aby byly blíž, až se na ně zase podívá přímo. Zatočila se mu z toho hlava. Dokonce i koně nervózně podupávali a kouleli očima. Rand se pokusil otáčet hlavou velmi pomalu. Ten zřejmý pohyb věcí, které by měly být nehybné, tu sice byl pořád, ale zdálo se, že to trochu pomáhá.
„Psalo se v té tvé knížce něco o tomhle?“ zeptal se Rand.
Loial zavrtěl hlavou a pak ztěžka polkl, jako by si přál, aby s ní předtím nehýbal. „Nic.“
„Hádám, že se s tím nedá nic dělat. Tak kudy, Hurine?“
„Na jih, urozený pane Rande.“ Slídič upíral oči na zem.
„Tak tedy na jih.“ Kromě použití síly přece musí existovat ještě nějaká jiná cesta zpět. Rand pobídl Rudocha do kroku. Snažil se, aby jeho hlas zněl lehce, jako by neviděl žádné těžkosti v tom, co měli před sebou. „Cože to říkal Ingtar? Tři čtyři dny k tomu pomníku Artuše Jestřábí křídlo? Rád bych věděl, jestli tady existoval taky, stejně jako ty kameny. Jestli je tohle svět, který by mohl být, tak možná ještě pořád stojí. Nebylo by to něco, co stojí za vidění, Loiale?“
A jeli na jih.
14
Vlčí bratr
„Pryč?“ ptal se Ingtar vzduchu. „A moje stráže nic nezahlédly. Nic! Nemůžou být jenom tak pryč!“
Perrin poslouchal s nahrbenými rameny a teď se podíval na Mata, který stál o kousek dál, mračil se a cosi si pro sebe huhlal. Podle Perrina se musel hádat sám se sebou. Slunce už vykukovalo nad obzor, dávno minula chvíle, kdy by měli vyrazit na cestu. Přes dolík se táhly dlouhé stíny, natahovaly se dál a slábly, ale pořád vypadaly jako stromy, které je vrhaly. Nákladní koně, naložení a přivázaní na vodicí otěži, netrpělivě podupávali, ale všichni lidé stáli vedle svých koní a čekali.
Přišel Uno. „Není po nich ani všivý stopy, můj pane.“ Mluvil uraženě. Neúspěch se dotýkal jeho schopností. „Ať shořím, není po nich ani prokletá rýha od kopyta. Prostě zatraceně zmizeli.“
„Tři muži a tři koně prostě jenom tak nezmizí,“ zavrčel Ingtar. „Ještě jednou to prohlédni, Uno. Jestli vůbec někdo může zjistit, kudy šli, tak jsi to ty.“
„Možná prostě utekli,“ ozval se Mat. Uno se zastavil a podmračeně se na něj podíval. Jako kdyby vynadal Aes Sedai, pomyslel si Perrin užasle.
„Proč by utíkali?“ Ingtar mluvil nebezpečně tiše. „Rand, Stavitel a můj slídič – můj slídič! – proč by některý z nich utíkal, natož všichni tři?“
Mat pokrčil rameny. „To nevím. Rand byl...“ Perrin by po něm rád něco hodil, praštil ho, cokoliv, aby ho zarazil, ale Ingtar s Unem se dívali. Když Mat zaváhal a rozhodil rukama, přičemž zabručeclass="underline" „Já nevím proč. Jenom mě napadlo, že možná utekli.“ Perrina zalila ohromná úleva.