Ingtar se zamračil. „Utekli,“ zavrčel, jako by tomu ani na okamžik nevěřil. „Stavitel si může jít, kam se mu zachce, ale Hurin by nikdy neutekl. A Rand al’Thor taky ne. To by neudělal, když teď zná své povinnosti. Běž, Uno. Znovu to tu kolem prohledej.“ Uno se trochu uklonil a odchvátal pryč, přičemž mu nad ramenem nadskakoval jílec meče. Ingtar hudrovaclass="underline" „Proč by Hurin takhle odcházel, v noci a beze slova? Ví přece, co musíme udělat. Jak mám tu Stínem zplozenou špínu najít bez něho? Dal bych tisíc zlatých korun za smečku psů stopařů. Kdybych Hurina neznal, tak bych řekl, že je tohle práce temných druhů. Možná chtějí proklouznout na východ nebo na západ tak, abychom se to nedozvěděli. Mír, ani nevím, jestli to poznám.“ A odkráčel za Unem.
Perrin neklidně zašoupal nohama. Temní druzi se s každou minutou bezpochyby dostávali dál. Dostávali se stále dál a s nimi i Valerský roh – a dýka z Shadar Logothu. Perrin si nemyslel, že by Rand, ať už se stal čímkoliv, ať už se s ním stalo cokoliv, zanechal pronásledování. Ale kam tedy šel, a proč? Loial mohl jít s Randem, protože byli přátelé, ale proč by s nimi chodil Hurin?
„Možná přece jenom utekl,“ zamumlal si pro sebe a hned se rozhlédl. Nikdo ho zřejmě nezaslechl. Dokonce ani Mat mu nevěnoval pozornost. Perrin si prohrábl vlasy. Kdyby po něm šly Aes Sedai, protože je falešný Drak, taky by utekl. Ale bude-li si dělat starosti kvůli Randovi, nijak tím nepomůže najít stopy temných druhů.
Možná existoval způsob, pokud by ho byl ochoten podstoupit. A to on nechtěl. Utíkal předtím, ale možná teď už utíkat nesmí. Na mě se taky hodí to, co jsem říkal Randovi. Přál bych si, abych mohl utéci. I když věděl, co by mohl udělat – co musí udělat – zaváhal.
Nikdo se na něj nedíval. Nikdo cizí by nepoznal, nač se to vlastně dívá, i kdyby ho pozoroval. Nakonec, váhavě, zavřel oči a nechal se unášet, nechal své myšlenky volně plynout dál, pryč od sebe.
Nejdřív se to pokoušel popřít, dávno předtím, než jeho oči začaly měnit barvu z hnědé do barvy leštěného zlata. Při prvním setkání, v tom prvním okamžiku prozření, tomu odmítl uvěřit, a od té doby od toho pořád utíkal. Pořád tomu chtěl utéci.
V duchu se vznášel, snažil se vycítit, co tam venku muselo být, co v kraji vždycky bylo tam, kde bylo málo lidí, nebo byli daleko od sebe. Snažil se vycítit své bratry. Nerad na ně myslel takto, ale byli to jeho bratři.
Zpočátku se bál toho, že je také pošpiněn dotekem Temného nebo jedinou silou – což bylo pro muže, který netoužil po ničem jiném než být obyčejným kovářem a prožít svůj život ve Světle a v klidu, stejně špatné. Od té chvíle poznal něco z toho, co cítil i Rand, kdy se bál sám sebe a cítil se nečistý. Pořád ještě se přes to zcela nepřenesl. To, co právě prováděl, však bylo starší než používání jediné síly lidmi, bylo to cosi z počátku času. Nebyla to síla. To mu řekla Moirain. Bylo to něco, co dávno zmizelo a co se opět vracelo. Egwain to také věděla, i když si Perrin přál, aby tomu tak nebylo. Přál si, aby to nikdo nevěděl. Doufal, že to Egwain nikomu neprozradila.
Spojení. Teď je ucítil, ucítil jejich mysl. Cítil své bratry, vlky.
Jejich myšlenky se k němu přihnaly jako vír smíšených představ a pocitů. Zprvu ze sebe nedokázal vydat nic kromě čistých pocitů, ale teď do nich vložil i slova. Vlčí bratr. Překvapení. Dvounožec, co mluví. Nejasný obraz, celý zašlý časem, starší než starý, o lidech běhajících s vlky, dvě smečky lovící pospolu. Slyšeli jsme, že se to vrací. Ty jsi Dlouhý zub?
Byl to nepříliš zřetelný obraz muže oděného do kůží, s dlouhým nožem v ruce, ale do toho se prolínal jiný obraz, soustředěnější, kosmatého vlka s jedním zubem delším než ostatní, s ocelovým zubem zářícím ve slunečním světle, jak vlk vedl smečku v zoufalé štvanici hlubokým sněhem za jelenem, který znamenal život místo pomalé smrti hladem, a jelen sebou zmítal ve sněhu, slunce odrážejícího se od vší té běli, až z toho bolely oči, a větru vyjícího v průsmycích a vířícího jemný sníh jako mlhu a... Vlčí jména byla vždycky složitými obrazy.
Perrin poznal toho muže. Byl to Elias Machera, který ho první představil vlkům. Občas toužil po tom, aby Eliase nikdy nebyl potkal.
Ne, pomyslel si a snažil se sám sebe zobrazit ve své mysli.
Ano. Slyšeli jsme o tobě.
Nebyl to obraz, který se snažil vytvořit, obraz mladého muže s mohutnými rameny a rozcuchanými hnědými kudrnami, mladého muže se sekerou u pasu, o kterém si ostatní mysleli, že se pohybuje i přemýšlí pomalu. Ten muž tam byl, někde v mentálním obraze, který přišel od vlků, ale byl silnější, masivní, divoký býk se zakřivenými rohy z lesklého kovu, běžící nocí s rychlostí a bujností mládí, kudrnatá srst se mu leskne v měsíčním světle a on se vrhá mezi bělokabátníky na koních, vzduch je svěží, chladný a tmavý, a na rozích má tolik rudou krev a...
Mladý býk.
Perrin se tak lekl, že na chvíli ztratil spojení. Ani se mu nesnilo o tom, že mu dají jméno. Přál si, aby si nepamatoval, jak si je vysloužil. Dotkl se sekery, kterou měl u pasu, její lesklé půlměsíčné čepele. Světlo, pomoz mi, zabil jsem dva muže. Oni by mě bývali zabili dokonce ještě rychleji, a Egwain taky, ale...
Všechno to odsunul stranou – bylo to vykonáno a za ním, vůbec netoužil na něco z toho vzpomínat – a předal vlkům pach Randa, Loiala a Hurina a zeptal se jich, jestli ty tři někde neucítili. Byla to jedna z věcí, které přišly spolu se změnou jeho očí. Dokázal lidi poznat podle jejich pachu, i když je neviděl. Také viděl ostřeji, viděl dokonce i v téměř naprosté temnotě. Teď vždycky pečlivě zapaloval lampy nebo svíčky, občas dokonce dřív, než si někdo jiný uvědomil, že je to potřeba.
Od vlků k Perrinovi dorazil obraz mužů na koních blížících se v pozdním odpoledni k dolíku. To bylo naposled, kdy Randa či ty ostatní dva viděli, nebo aspoň cítili.
Perrin zaváhal. Další krok by nebyl k ničemu, pokud to nejdřív neřekne Ingtarovi. A Mat zemře, jestli nenajdeme tu dýku. Ať shoříš, Rande, proč jsi s sebou bral toho slídiče?
Když jedinkrát s Egwain sestoupil do žaláře, ve chvíli, kdy ucítil Fainův pach, mu vstaly vlasy na hlavě. Dokonce ani trolloci nepáchli tak odpudivě. Tehdy zatoužil po tom, aby mohl rozervat mříže cely a toho chlapa roztrhat na kousky, a tento pocit ho vyděsil ještě víc, než se to povedlo Fainovi z masa a kostí. Aby v mysli zakryl Fainův pach, přidal i pach trolloků, dřív než zavyl nahlas.
Z dálky se ozvalo volání vlčí smečky a v dolíku začali koně ustrašeně podusávat a řičet. Někteří vojáci začali zvedat svá kopí s dlouhými hlavicemi a nejistě se rozhlíželi po okraji kotliny. V Perrinově hlavě bylo hůř. Cítil vztek vlků, jejich nenávist. Existovaly pouze dvě věci, které vlci nenáviděli. Všechno ostatní prostě jenom snášeli, ale oheň a trolloky nenáviděli, a kvůli tomu, aby mohli zabít trolloka, by prošli i ohněm.
Ale ještě víc než pach trolloků je k naprosté zuřivosti vybičoval pach Fainův, jako by ucítili něco, vedle čeho byli trolloci málem přirození a v pořádku.
Kde?
Obloha se mu převrátila v hlavě a země se otočila. Na východě či na západě, vlci nevěděli. Znali pohyby slunce a měsíce, proměnu ročních období, obrysy krajiny. Perrin to vyřešil. Na jihu. A něco navíc. Touha pobíjet trolloky. Vlci nechají Mladému býku jeho díl ze zabíjení. Může si přivést dvounožce s jejich tvrdými kůžemi, jestli chce, ale Mladý býk, Dým, Dva jeleni, Zimní úsvit a zbytek smečky sloví Pokřivené, kteří se opováží přijít na jejich území. Jazyky si sice spálí o nepoživatelné maso a krev, ale Pokřivení musejí být pobiti. Zabít je. Zabít Pokřivené.