Zuřivost ho nakazila. Perrin ohrnul rty a zavrčel, nakročil, aby se k nim připojil, aby s nimi vyrazil na lov, zabíjet.
S námahou přerušil spojení, pouze slabě cítil, kde vlci právě jsou. Mohl na ně ukázat i přesto, jak byli daleko. Cítil v nitru chlad. Jsem člověk, ne vlk. Světlo, pomoz mi, jsem člověk!
„Jsi v pořádku, Perrine?“ ozval se Mat a přisunul se blíž. Mluvil tak jako obvykle, totiž uštěpačně – a v poslední době také s hořkostí – ale vypadal ustaraně. „To mi tak ještě scházelo. Rand si uteče a tobě se udělá špatně. Nevím, kde tady najdu vědmu, aby na tebe dohlídla. Myslím, že mám v sedlový brašně nějakou vrbovou kůru. Jestli nás tu Ingtar nechá dost dlouho, mohl bych ti z ní udělat čaj. Když ho udělám hodně silný, rozhodně ti prospěje.“
„Jsem... jsem v pořádku, Mate.“ Setřásl svého přítele a vydal se hledat Ingtara. Shienarský šlechtic právě s Unem, Raganem a Masemou prohlíželi půdu na okraji dolíku. Když přistoupil k Ingtarovi, ostatní se na něj zamračili. Perrin se ujistil, že Uno s ostatními jsou dost daleko, než promluvil. „Nevím, kam Rand a ostatní odešli, Ingtare, ale Padan Fain a trolloci – hádám, že i zbytek temných druhů – pořád míří k jihu.“
„Jak to víš?“ chtěl vědět Ingtar.
Perrin se zhluboka nadechl. „Vlci mi to řekli.“ Čekal, a vlastně ani nevěděl nač. Smích, opovržení, obvinění z toho, že je temným druhem, že zešílel. Schválně zastrčil palce za opasek, daleko od sekery. Už nebudu zabíjet. Už ne. Jestli se mě pokusí zabít jako temného druha, uteču, ale už nikoho dalšího nezabiji.
„Už jsem o takových věcech slyšel,“ poznamenal po chvíli pomalu Ingtar. „Klevety. Byl tu jeden strážce, Elias Machera se jmenoval, a o něm někteří lidé tvrdili, že může mluvit s vlky. Před mnoha lety zmizel.“ Zdálo se, že cosi zachytil v Perrinově pohledu. „Ty ho znáš?“
„Znám ho,“ oznámil bezvýrazně Perrin. „On je ten... Nechci o tom mluvit. Neprosil jsem se o to.“ To je to, co říkal Rand. Světlo, přál bych si, abych byl doma a pracoval v kovárně pantáty Luhhana.
„Ti vlci,“ řekl Ingtar, „vystopují pro nás ty temné druhy a trolloky?“ Perrin kývl. „Dobrá. Musím roh dostat stůj co stůj.“ Shienarec se rozhlédl, kde je Uno a ostatní. Ti stále ještě hledali stopy. „Lepší bude, když to ale neřekneme nikomu jinému. V Hraničních státech považují vlky za dobré znamení. Trolloci se jich bojí. Ale stejně, bude lepší, když to prozatím zůstane jenom mezi námi dvěma. Někteří by to nemuseli pochopit.“
„Vůbec bych byl nejradši, kdyby to nikdo nezjistil,“ prohlásil Perrin.
„Povím jim, že máš Hurinovo nadání. To znají. S tím nemají potíže. Někteří z nich viděli, jak jsi v té vesnici a v přístavu krčil nos. Slyšel jsem pár žertů na tvůj jemný čich. Ano. Dneska nás povedeš po stopě a Uno najde dost jejich stop na to, aby potvrdil, že to je ta stopa, co hledáme, a před západem slunce už budou všichni do posledního přesvědčeni, že jsi slídič. Já ten roh dostanu.“ Podíval se na oblohu a zvedl hlas. „Ubíhá nám denní světlo! Na koně!“
K Perrinovu překvapení Shienarci zřejmě Ingtarovo vysvětlení přijali. Pár z nich se tvářilo skepticky – Masema si dokonce odplivl – ale Uno zamyšleně kývl, a to většině stačilo. Nejtěžší ze všeho bylo přesvědčit Mata.
„Slídič! Ty? Ty teď budeš stopovat vrahy podle pachu? Perrine, ty jseš stejnej blázen jako Rand. Já jsem teď už jedinej, kdo z Emondovy Role zůstal při zdravým rozumu, když Egwain s Nyneivou klušou do Tar Valonu, aby se staly –“ Zarazil se a nejistě se ohlédl na Shienarce.
Perrin zaujal Hurinovo místo po Ingtarově boku a malý zástup vyrazil k jihu. Dokud Uno nenašel první stopy, které tu zanechali trolloci a lidé na koních, Mat neustále dával k dobru neuctivé poznámky, ale Perrin si ho nevšímal. Měl dost starostí s tím, aby vlkům zabránil vyrazit dopředu a zabíjet trolloky. Vlkům záleželo jedině na zabíjení Pokřivených. Pro ně se temní druzi od ostatních dvounožců nijak nelišili. Perrin skoro viděl, jak se temní druzi rozbíhají do všech stran, zatímco vlci pobíjejí trolloky, čímž by se jim podařilo uniknout s Valerským rohem. Uniknout s dýkou. A Perrin byl přesvědčen, že jakmile by byli trolloci mrtví, nepodařilo by se mu vlky přesvědčit, aby vystopovali i lidi, dokonce i kdyby měl nějaké ponětí, které z nich vlastně honí. Neustále se o tom s vlky dohadoval a dávno předtím, než zahlédl první mihotavé obrazy, při nichž se mu obrátil žaludek, měl čelo pokryté potem.
Honem přitáhl otěže a zastavil koně na místě. Ostatní učinili totéž, dívali se na něho a čekali. Perrin zíral přímo před sebe a tiše, hořce zaklel.
Vlci sice zabíjeli i lidi, ale lidé nebyli jejich oblíbenou kořistí. Vlci si například pořád pamatovali na staré časy, kdy lovili pospolu, a dvounožci navíc chutnali naprosto odporně. Vlci byli, co se týkalo jídla, mnohem náročnější, než by kdy Perrin věřil. Rozhodně by nesežrali mršinu, pokud by právě neumírali hladem, a jen pár jich zabíjelo víc, než byli schopni pozřít. To, co Perrin od vlků cítil, se dalo nejlépe popsat jako znechucení. A navíc tu byly ty obrazy. Perrin je viděl mnohem jasněji, než po tom toužil. Těla mužů i žen a dětí, naházená bez ladu a skladu na jednu hromadu. Krví nasáklá hlína rozdupaná kopyty a šílenými pokusy uniknout. Potrhané svaly. Oddělené hlavy. Supi mávající bílými křídly potřísněnými krví. Zakrvácené, olysalé hlavy, trhající zobáky. Hltající ptáci. Perrin přerušil spojení dřív, než začal zvracet.
V dálce nad stromy právě tak tak rozeznával černé tečky kroužící nízko nad zemí. Některé se spouštěly dolů a jiné vzápětí vzlétaly k obloze. Supi bojovali o žrádlo.
„Něco tam je.“ Polkl a podíval se na Ingtara. Jak by to mohl vysvětlit, aby to zapadlo do příběhu o slídiči? Nechci se dostat tak blízko, abych na to opravdu viděl. Ale oni to budou chtít prozkoumat, jakmile jednou zahlédnou ty supy. Musím jim toho říct dost, aby to obešli. „Ti lidé z vesnice... Myslím, že je trolloci zabili.“
Uno začal tiše klít a někteří další Shienarci si pro sebe mumlali. Nikdo z nich však jeho prohlášení nepovažoval za divné. Urozený pán Ingtar řekl, že je Perrin slídič, a slídiči dokážou zabíjení vycítit.
„A někdo nás sleduje,“ ozval se Ingtar.
Mat dychtivě obrátil koně. „Třeba je to Rand. Věděl jsem, že by mi doopravdy neutekl.“
Na severu se zvedaly slabé obláčky prachu. To mohl být kůň běžící i přes místa, kde tráva rostla jenom řídce. Shienarci se rozestoupili, kopí připravená, a rozhlíželi se do všech stran. Tady nebylo vhodné místo, kde by se dali cizinci brát na lehkou váhu.
Objevila se tečka – kůň a jezdec. Perrin poznal, že je to žena, dávno předtím, než vůbec kdo jiný rozeznal jezdce – a rychle se blížili. Když se k nim přiblížila, jezdkyně zpomalila do klusu a ovívala se jednou rukou. Byla to baculatá prošedivělá žena s pláštěm přivázaným za sedlem, která na ně na všechny nepřítomně zamrkala.