„To je jedna z Aes Sedai,“ prohlásil zklamaně Mat. „Poznávám ji. Je to Verin.“
„Verin Sedai,“ přerušil ho ostře Ingtar a pak se jí ze sedla uklonil.
„Poslala mne Moirain Sedai, urozený pane Ingtare,“ oznámila Verin se spokojeným úsměvem. „Myslela si, že byste mě mohli potřebovat. Jela jsem tak rychle. Myslela jsem, že vás až do Cairhienu nechytím. Viděli jste tu vesnici, že? Ó, to bylo velice ošklivé, není-liž pravda? A ten myrddraal. Všude po střechách tam posedávali krkavci a vrány, ale ani jeden se k němu nepřiblížil, i když byl mrtvý. Musela jsem zahnat tolik much, kolik snad váží samotný Temný, abych zjistila, co to bylo. Škoda že jsem neměla čas ho sundat dolů. Ještě nikdy jsem neměla příležitost prostudovat –“ Náhle se jí zúžily oči a její poněkud nesoustředěné chování zmizelo jako dým. „Kde je Rand al’Thor?“
Ingtar se zamračil. „Je pryč, Verin Sedai. Zmizel včera v noci. Beze stopy. On, ten ogier a Hurin, to je jeden z mých mužů.“
„Ogier, urozený pane Ingtare? A váš slídič šel s ním? Co měli ti dva společného s...?“ Ingtar na ni zíral s otevřenými ústy a ona si odfrkla. „Copak sis vážně myslel, že můžeš udržet takové tajemství?“ Znovu si odfrkla. „Slídiči. Že zmizeli, říkáš?“
„Ano, Verin Sedai.“ Ingtar mluvil poněkud vzrušeně. Člověka nikdy nepotěšilo, když zjistil, že Aes Sedai znají věci, které jste se před nimi snažili udržet v tajnosti. Perrin doufal, že Moirain nikomu neřekla o něm. „Ale teď mám – mám nového slídiče.“ Shienarský šlechtic ukázal na Perrina. „Tento muž má zřejmě také onu schopnost. Najdu Valerský roh, jak jsem přísahal, neboj se. Pokud budeš chtít jet s námi, tvoje společnost bude vítaná, Aes Sedai.“ K Perrinovu překvapení to neznělo, jako by to myslel vážně.
Verin se podívala na Perrina a on se neklidně zavrtěl v sedle. „Nový slídič, právě když jste ztratili toho starého. Jaké... štěstí. Našli jste nějaké stopy? Ovšemže ne. Říkáte žádné stopy. Zvláštní. Včera v noci.“ Otočila se v sedle a zadívala se k severu. Perrin měl na chvíli dojem, že se vrátí zpátky cestou, odkud přijela.
Ingtar se na ni zamračil. „Myslíš, Aes Sedai, že jejich zmizení má něco společného s rohem?“
Verin se zase otočila. „S rohem? Ne. Ne, já... myslím, že ne. Ale je to zvláštní. Velice zvláštní. Nemám ráda zvláštní věci, když jim nerozumím.“
„Můžu ti dát dva muže, aby tě doprovodili zpátky k místu, odkud zmizeli, Verin Sedai. Klidně tě tam mohou zavést.“
„Ne. Když říkáš, že zmizeli beze stopy...“ Dlouhou dobu si Ingtara prohlížela s naprosto nečitelným výrazem. „Pojedu s vámi. Možná je zase najdeme, nebo oni najdou nás. Cestou mi to vypovíš, urozený pane Ingtare. Pověz mi všechno, co o tom mladém muži víš. Všechno, co udělal, všechno, co řekl.“
Za zvonění postrojů a zbroje vyrazili k jihu. Verin jela vedle Ingtara a pečlivě se ho vyptávala, ale mluvili příliš tiše, aby jim bylo rozumět. Když se Perrin snažil zůstat na svém místě po Ingtarově boku, podívala se na něj, a on raději zpomalil.
„Takže jde po Randovi,“ zamumlal Mat, „ne po rohu.“
Perrin kývl. Ať už jsi kdekoliv, Rande, zůstaň tam. Je to tam bezpečnější.
15
Rodovrah
Z toho, jak vzdálené, zvláštním způsobem vybledlé kopce zdánlivě klouzaly směrem k Randovi, kdykoliv se na ně podíval přímo, se mu vždycky zatočila hlava, pokud se zrovna nehalil do prázdnoty. Občas se k němu prázdnota přikradla bez toho, aby si to uvědomil, ale on se jí vyhýbal jako smrti. Lepší bylo, když se mu motala hlava, než když musel sdílet prázdnotu s tím nepříjemným světlem. Mnohem lepší bylo dívat se na ztrácející se zemi. Přesto se snažil nedívat na nic v dálce, pokud to neleželo přímo před ním.
Hurin se soustředil na sledování stopy a tvářil se zaujatě, jako by se snažil nevšímat si vůbec krajiny, kterou stopa vedla. Když si slídič přece jen uvědomil něco z toho, co se rozkládalo kolem nich, nadskočil v sedle a začal si hned otírat ruce do kabátu. Vzápětí natáhl hlavu dopředu jako pes, oči se mu zaleskly a okamžitě si přestal všímat všeho ostatního. Loial jel shrbený v sedle, a jak se rozhlížel kolem, mračil se, nervózně stříhal ušima a cosi si pro sebe mumlal.
Znovu se dostali na začernalé, spálené území, kdy dokonce i hlína chřupala koňům pod kopyty, jako by byla vypálená. Spálené pásy země, občas i míli široké, občas jen pár set kroků, vedly všechny od východu na západ a byly rovné jako když střelí. Rand dvakrát zahlédl konec spáleniště, jednou přes něj přejeli a jednou projížděli kolem. Všechny spálené plochy se sbíhaly do špičky. Tedy alespoň ty, které viděl, ale Rand tušil, že ostatní vypadají stejně.
Jednou pozoroval Whatley Eldina, jak doma v Emondově Roli maluje vůz na Letnice. What maloval na vůz jasnými barvami různé výjevy a kolem nich složité spirály. Na krajnicích What položil na vůz špičku štětce a udělal tenkou čárku, pak přitlačil a čára zesílila, načež se zase zúžila, když už na štětec tolik netlačil. Přesně tak země vypadala, jako by ji někdo počmáral příšerným ohnivým štětcem.
Na spáleništích nic nerostlo, i když přinejmenším některé spálené pásy vypadaly, že tu jsou již delší dobu. Ve vzduchu nebylo ani stopy po sazích, dokonce ani když se Rand sklonil a zlomil zčernalou větévku, nebyla cítit spáleninou. Podél vlasově tenké hranice černá ustupovala zelené a zelená černé.
Zbytek krajiny byl svým vlastním způsobem mrtvý jako ta spáleniště, i když tu rostla tráva a stromy byly pokryty listím. Všechno vypadalo tak vybledle, jako často prané šaty, které pradlena nechávala příliš dlouho na slunci. Nebyli tu ani ptáci, ani žádná zvířata, aspoň Rand žádná neviděl, ani neslyšel. Oblohu nebrázdilo žádné káně, žádná liška nezaštěkala, ani ptáček nezazpíval. V trávě nic nešustilo, ve větvích stromů nic neposkakovalo. Nebyli tu ani brouci nebo motýli. Několikrát se přebrodili přes potok. Potoky byly vždy mělké, i když samotné dno leželo v hluboké roklině s příkrými břehy, po nichž se koně museli sešplhat dolů a na druhé straně se zase vyškrábat nahoru. Voda byla čistá, jenom když kopyta koní zvířila bahno, zabarvila se voda dohněda, ale v proudu neplavala jediná střevle ani pulec, po hladině nepřeběhla jediná voduška, ani zlatoočka se tu neukázala.
Voda byla pitná, což bylo dobře, protože jejich lahvice nemohly vydržet věčně. Rand ji ochutnal první a přiměl Loiala s Hurinem, aby počkali, jestli se mu něco nestane, než se napijí také. Do toho je dostal on, a tak za ně nesl zodpovědnost. Voda byla studená a mokrá, ale to bylo asi tak všechno, co se o ní dalo říci. Neměla žádnou chuť, jako by byla převařená. Loial se ošklíbl a koním také příliš nezachutnala, protože potřásali hlavami a pili jen váhavě.
Nebylo tu ani známky života. Nejdřív si Rand myslel, že to tak má být. Dvakrát zahlédl slaboučkou čáru na obloze, jako by ji namaloval mrak. Ty čáry však byly příliš rovné, aby mohly být přirozené, ale Rand si neuměl představit, co je mohlo vytvořit. Ani se o nich nezmínil ostatním. Možná si jich nevšimli, protože Hurin upíral pozornost na stopu a Loial se stáhl do sebe. Rozhodně o těch čarách nic neříkali.
Když už tak jeli delší dobu, Loial náhle beze slova seskočil z koně a dlouhými kroky došel k hájku obřích janovců metlatých, jejichž kmeny se ani ne půl sáhu nad zemí mnohočetně větvily a větve byly pevné a rovné. Na vrcholku se větve znovu dělily, takže keře připomínaly listnaté koště, podle něhož získaly druhé jméno.