Rand přitáhl Rudochovi otěže a už už se chtěl zeptat, cože to ogier vlastně provádí, ale cosi v jeho chování, jako by si Loial sám nebyl jistý, ho zarazilo. Loial chvíli strom upřeně pozoroval, pak položil dlaně na kmen a začal hlubokým, tichým hlasem zpívat.
Rand už kdysi ogierskou stromovou píseň slyšel, když ji tehdy Loial zazpíval umírajícímu stromu, který tím opět přivedl k životu, a také slyšel o výzpěvném dřevu, což byly předměty vyrobené ze stromů pomocí stromové písně. Nadání upadá, říkal tenkrát Loial. On byl jedním z mála, kteří tuto schopnost ještě měli. A díky tomu bylo výzpěvné dřevo ještě žádanější a ceněnější. Když Rand slyšel Loiala zpívat poprvé, znělo to, jako by zpívala samotná země, ale teď si ogier píseň jenom mumlal, skoro bázlivě, a země mu odpovídala pouze šeptem.
Byla to čistá píseň, melodie beze slov, tedy aspoň Rand žádná nerozeznal. Pokud se nějaká slova objevovala, splývala s melodií, tak jako voda stékající do potoka. Hurin zalapal po dechu a užasle přihlížel.
Rand si nebyl jist, co to Loial vlastně dělá, ani jak. Byť byla píseň tichá, cele ho zaujala a naplnila mu mysl skoro tak, jako to dělávala prázdnota. Loial přejel velikýma rukama po kmeni, zpíval a hladil ho hlasem i prsty. Kmen náhle vypadal hladší, jako by ho Loial tím, že ho hladil, zároveň tvaroval. Rand zamrkal. Byl si jist, že ten kmen, na kterém Loial pracoval, byl celý obrostlý větvemi, stejně jako ostatní, ale nyní byl hladký a končil ogierovi nad hlavou. Rand otevřel ústa, ale píseň ho umlčela. Připadala mu tak povědomá, jako by ji měl odněkud znát.
Náhle se Loialův hlas vyšplhal k vrcholu – píseň zněla skoro jako hymnus díkůvzdání – a skončila doztracena jako vánek.
„Ať shořím,“ vydechl Hurin. Vypadal ohromeně. „Ať shořím, nikdy jsem neslyšel nic tak... Ať shořím.“
Loial teď držel v ruce hůl vysokou jako byl sám a silnou jako Randovo předloktí, hladkou a vyleštěnou. Tam, kde býval kmen janovce, byl nyní malý kmínek s hustou korunou.
Rand se zhluboka nadechl. Vždycky něco nového, vždycky něco, co jsem nečekal, a občas to ani není nic hrozného.
Díval se, jak Loial nasedá a pokládá si sukovici před sebe na sedlo. Napadlo ho, nač chtěl mít ogier hůl, když jedou na koních. Pak si silnou tyč pořádně prohlédl. Kdyby ji nedržel v ruce ogier, byla by dost velká. Rand si také všiml, jak s ní Loial zachází. „Bojová hůl,“ řekl překvapeně. „Nevěděl jsem, že ogierové nosí zbraně, Loiale.“
„Obvykle ne,“ opáčil ogier dosti stručně. „Obvykle. Cena za to je vždycky příliš vysoká.“ Potěžkal dlouhou hůl a znechuceně nakrčil nos. „Starší Haman by určitě řekl, že si na sekeru dávám moc dlouhé topůrko, ale já nejsem jenom ukvapený nebo prudký, Rande. Tohle místo...“ Loial se otřásl a štětičky na uších se mu zachvěly.
„Najdeme cestu zpátky,“ řekl Rand a snažil se, aby to znělo přesvědčivě.
Loial mluvil dál, jako by ho neslyšel. „Všechno je... propojené, Rande. Ať je to živé nebo ne, ať to umí myslet nebo ne, všechno, co je, zapadá do sebe. Ten strom nemyslí, ale je součástí celku, a celek – cítí. Neumím to vysvětlit o nic víc, než bych uměl vysvětlit, co to je být šťastný, ale... Rande, tahle země je ráda, že tu byla vytvořena zbraň. Ráda!“
„Světlo ať na nás svítí,“ zamumlal nervózně Hurin, „a ruka Stvořitele ať nás chrání. I když jdeme vstříc poslednímu objetí matky, Světlo nám ozařuj cestu.“ Neustále to opakoval, jako by to bylo kouzlo, které ho mělo chránit.
Rand odolal nutkání rozhlédnout se kolem. Rozhodně se odmítal podívat nahoru. K tomu, aby se zhroutili, by docela stačila další z těch kouřových čar na obloze právě v této chvíli. „Není tu nic, co by nám mohlo ublížit,“ prohlásil pevně. „A budeme dávat dobrý pozor a zajistíme, aby se nám nic nestalo.“
Chtěl se sám sobě zasmát, mluvil přece tak nejistě. Už si ničím nebyl jist. Ale při pohledu na ostatní – Loial svěsil chlupaté uši a Hurin se snažil na nic nedívat – pochopil, že aspoň jeden z nich se musí tvářit, že něco ví, jinak by je zlomil strach a nejistota.
Kolo tká, jak si kolo přeje. Hned tu myšlenku zahnal. Tohle nemá s kolem nic společného. Nemá to nic společného s ta’veren ani s Aes Sedai, ani s Drakem. Prostě to tak je, to je všechno.
„Loiale, už jsi tady skončil?“ Ogier kývl a lítostivě pohladil hůl. Rand se obrátil k Hurinovi. „Pořád ještě máš jejich stopu?“
„To mám, urozený pane Rande. Mám.“
„Tak se dejme na cestu. Jakmile najdeme Faina a temné druhy, no, stanou se z nás hrdinové, budeme mít dýku pro Mata a Valerský roh. Veď nás, Hurine.“ Hrdinové? Bohatě by mi stačilo, kdybychom se odsud dostali živí.
„Tohle místo se mi nelíbí,“ prohlásil bezvýrazně Loial. Zvedl hůl, jako by čekal, že ji bude muset brzy použít.
„Tak to je dobře, že tu nechceme zůstat, že?“ řekl Rand a Hurin vyprskl smíchy, jako by Rand právě řekl nějaký vtip, ale Loial se na něj jen vyrovnaně podíval.
„To je dobře, že nechceme, Rande.“
A přesto jak jeli k jihu, Rand si uvědomil, že jeho pevné přesvědčení, že se zase v pořádku vrátí domů, jim trochu zvedlo náladu. Hurin seděl v sedle vzpřímeněji a Loial tolik neklopil uši. Teď nebyl vhodný čas ani místo, aby jim přiznal, že se bojí stejně jako oni, takže si to nechal pro sebe, a také s tím musel sám bojovat.
Hurin měl celé dopoledne dobrou náladu a mumlal si: „To je dobře, že tu nechceme zůstat,“ a pochechtával se, dokud mu Rand neřekl, aby toho nechal. Kolem poledního se však slídič odmlčel, zavrtěl hlavou a zamračil se. Rand se přistihl, že si přeje, aby si Hurin i nadále povídal pro sebe a smál se tomu.
„Není snad s tou stopou něco v nepořádku, Hurine?“ zeptal se.
Slídič krčil rameny a tvářil se ustaraně. „Ano, urozený pane Rande, a zase ne, dalo by se říct.“
„Musí to být buď jedno, nebo druhé. Ztratil jsi snad stopu? Rozhodně by ses za to nemusel stydět. Říkal jsi hned na začátku, že je slabá. Jestli nenajdeme temné druhy, vyhledáme jiný kámen a vrátíme se tamtudy.“ Světlo, cokoliv, jenom tohle ne. Tvářil se však i nadále vyrovnaně. „Jestli můžou temní druzi přicházet a odcházet, tak my taky.“
„Ó ne, neztratil jsem ji, urozený pane Rande. Pořád ten jejich smrad poznám. Tím to není. Jenom... Jenom...“ Hurin se ošklíbl a vyrazil ze sebe: „Je to, jako bych si ji pamatoval, urozený pane Rande, místo abych ji cítil. Ale to ne. Tu stopu pořád kříží tucty jiných, je jich spousta, všechny možný pachy způsobený násilím, některý jsou skoro čerstvé, jenom takový oslabený, jako všechno tady. Dneska ráno, zrovna když jsme vyjížděli z toho dolíku, bych byl ochotný přísahat, že tam přímo pod mýma nohama pobili stovky lidí jenom pár minut předtím, ale nebyla tam žádná těla a v trávě kromě našich ani jediná stopa. A něco takovýho se nemůže stát, aby nebyla hlína rozrytá a zakrvácená, ale tam nebyla jediná rýha. Všechno je takový, můj pane. Ale sleduju tu stopu, to jo. To jenom že mě tohle místo znervózňuje. Tím to je. Tím to musí být.“
Rand se podíval na Loiala – ogier už delší dobu nedal k lepšímu žádný poznatek – ale ten vypadal stejně popleteně jako Hurin. Rand se snažil mluvit s větší důvěrou, než cítil. „Vím, že děláš, co můžeš, Hurine. Nás všechny to zneklidňuje. Prostě udělej, co můžeš, a my je najdeme.“
„Jak říkáš, urozený pane Rande.“ Hurin pobídl koně do kroku. „Jak říkáš.“
Ale za soumraku nebylo po temných druzích stále ani vidu, ani slechu a Hurin tvrdil, že stopa stále slábne. Slídič si pořád pro sebe mumlal cosi o „pamatování".