Ale žádná stopa tu nebyla. Ani ta nejslabší. Rand nebyl tak dobrý stopař jako Uno, ale každý hoch z Dvouříčí musel umět stopovat natolik dobře, aby našel zaběhlou ovci nebo králíka k večeři. A tady nic neviděl. Vypadalo to, jako by před jejich příchodem po této zemi nikdy nekráčela živá bytost. Kdyby před nimi byli temní druzi, něco by tu být muselo. Ale Hurin stále sledoval stopu, o které tvrdil, že ji cítí.
Když se slunce dotklo obzoru, utábořili se v malém háji stromů nedotčených ohněm a najedli se ze zásob, které měli v sedlových vacích. Chlebové placky a sušené maso zapíjeli odstátou vodou. Nicméně je to příliš nezasytilo a navíc to nechutnalo právě nejlépe. Rand odhadoval, že by jim zásoby mohly vystačit tak na týden. Potom... Hurin jedl pomalu a odhodlaně, ale Loial všechno zhltl a šklebil se u toho. Pak se posadil s fajfkou a velkou hůl měl položenou hezky po ruce. Rand udržoval jen malý ohýnek, dobře skrytý mezi stromy. Fain a jeho temní druzi a trolloci by podle toho, jaké si Hurin dělal starosti s jejich podivnou stopou, mohli být natolik blízko, aby jejich oheň zahlédli.
Rand si překvapeně uvědomil, že o nich začal přemýšlet jako o Fainových temných druzích a Fainových trollocích. Fain byl prostě jenom šílenec. Tak proč ho zachraňovali? Fain byl součástí plánu Temného na to, jak najít Randa. Možná to s tím má něco společného. Tak proč utíká, místo aby mě pronásledoval? A kdo zabil toho mizelce? Co se stalo v té místnosti plné much? A ty oči, které mě pozorovaly ve Fal Daře. A ten vítr, který mě chytil, jako když kůrovec uvízne v borové míze. Ne. Ne, Ba’alzamon musí být mrtvý. Aes Sedai tomu nevěřily. Moirain tomu nevěřila, ani amyrlin. Umínil si, že o tom prostě nebude dál přemýšlet. Teď musel uvažovat jenom o tom, jak najít dýku pro Mata. Jak najít Faina a Valerský roh.
Nikdy to neskončí, al’Thore.
Ten hlas byl jako slaboučký vánek, který mu šeptá v hlavě, slaboučké, ledové zamumlání, které se propracovalo štěrbinami jeho mysli. Málem se pokusil dosáhnout prázdnoty, aby unikl, ale hned si připomněl, co tam na něj čeká, takže to přání zapudil.
V šeru pokračujícího večera si procvičil sestavy s mečem, tak jak ho tomu naučil Lan, i když bez prázdnoty. Roztínání hedvábí. Kolibřík líbá medovou růži. Volavka brodící se sítinou kvůli rovnováze. Ztratil se v rychlých, jistých pohybech, při nichž na chvíli zapomněl, kde je, a dřel se, až byl celý zpocený. A přesto, když skončil, všechno se mu okamžitě vrátilo. Nic se nezměnilo. Sice nebylo zrovna chladno, ale Rand se přesto roztřásl, a když si dřepl k ohni, musel se zabalit do pláště. Ostatní si všimli jeho nálady a dojedli mlčky. Nikdo si nestěžoval, když na poslední slaboučké plamínky nasypal hlínu.
Rand si první hlídku vzal sám, s lukem v ruce obcházel hájek a občas si uvolnil meč v pochvě. Chladný měsíc byl téměř v úplňku, stál vysoko na černé obloze a noc byla stejně tichá jako den a prázdná. Prázdná, to bylo to správné slovo. Krajina byla prázdná jako zaprášený krajáč na mléko. Bylo těžké uvěřit, že na celém světě vůbec někdo je. Že na tomto světě vůbec někdo je, kromě nich tří. Bylo těžké uvěřit, že tam někde před nimi jsou temní druzi.
Aby se trochu povzbudil, rozbalil plášť Tom Merrilina a mezi různobarevnými záplatami se objevila pouzdra na harfu a flétnu z tvrdé kůže. Rand vyňal zlatostříbrnou flétnu z pouzdra, a když se jí dotkl, vzpomněl si, jak ho kejklíř učíval. Zapískal pár tónů z písničky „Vítr, jenž vrbkou třese". Hrál tiše, aby nevzbudil ostatní. I když však hrál tiše, smutná melodie byla pro toto místo příliš hlasitá, příliš skutečná. S povzdechem tedy vrátil flétnu do pouzdra a ranec z pláště opět zavázal.
Držel stráž dlouho do noci a nechal ostatní vyspat. Nevěděl, jak dlouho už je vzhůru, když si náhle uvědomil, že spadla mlha. Ležela těsně nad zemí, hustá, a Hurin s Loialem vypadali jako nezřetelné hromádky, které se náhle vynořily z mraků. I když byla mlha nahoře řidší, přesto zakrývala zemi všude kolem nich a zahalila všechno kromě nejbližších stromů. Měsíc jako by prosvítal mokrým hedvábím. Cokoliv mohlo přijít až k nim a Rand by to nezahlédl. Dotkl se svého meče.
„Meče proti mně nic nezmůžou, Luisi Therine. To bys už měl vědět.“
Jak se Rand bleskově otočil, tasil meč, takže se mu znamení volavky ocitlo přímo před očima. Mlha mu zavířila kolem nohou. V jeho mysli vyskočila prázdnota. Poprvé si pošpiněného světla saidínu málem ani nevšiml.
Mlhou se k němu blížila nezřetelná postava a při chůzi se opírala o vysokou hůl. Za ní, jako by stín toho stínu byl nesmírně velký, mlha potemněla tak, že byla černější než noc. Randa svrběla kůže. Postava se stále blížila, až bylo možné rozeznat člověka celého zahaleného v černém, s černými rukavicemi a černou hedvábnou škraboškou, která mu zakrývala obličej, a jeho stín se blížil s ním. Hůl měl ten muž také černou, jako by bylo dřevo ohořelé, a přesto bylo hladké a lesklo se jako voda v měsíčním světle. Na chvíli v otvorech pro oči ve škrabošce zaplálo světlo, jako by tam muž místo očí měl ohně, ale Rand to ani nepotřeboval, aby poznal, koho má před sebou.
„Ba’alzamon,“ vydechl. „Tohle je sen. To musí být sen. Já jsem usnul a –“
Ba’alzamon se zasmál a znělo to jako burácení otevřené výhně. „Ty ses to vždycky snažil popírat, Luisi Therine. Kdybych natáhl ruku, mohl bych se tě dotknout, Rodovrahu. Vždycky jsem se tě mohl dotknout. Vždycky a všude.“
„Já nejsem Drak! Jmenuji se Rand al’ –!“ Rand prudce stiskl rty, aby se zarazil.
„Ó, já vím, jaké jméno teď používáš, Luisi Therine. Znám každé jméno, které jsi použil v průběhu věků, dokonce dávno předtím, než ses stal Rodovrahem.“ Ba’alzamonův hlas zesílil. Občas ohně v jeho očích zaplály tak jasně, že je Rand zřetelně viděl otvory ve škrabošce, viděl je jako nekonečné moře plamenů. „Znám tě, znám tvou krev a tvůj rod až k první jiskřičce života, která se objevila, až k Prvotnímu okamžiku. Přede mnou se nemůžeš schovat. Nikdy! Jsme spojeni tak jistě jako dvě strany stejné mince. Obyčejní lidé se mohou schovat v záhybech vzoru, ale ta’veren vyčnívají jako strážní ohně na kopci, a ty, ty vyčníváš, jako by na obloze viselo deset tisíc svítících šipek, které na tebe ukazují! Ty jsi můj a neustále na dosah mé ruky!“
„Otec lží!“ podařilo se Randovi ze sebe vypravit. I přes prázdnotu měl jazyk jako přilepený na patro. Světlo, prosím, ať je to jenom sen. Ta myšlenka se mihla na okraji prázdnoty. Třeba i jeden z těch snů, co nejsou sny. On přece nemůže doopravdy stát přímo přede mnou. Temný je uzavřen v Shayol Ghulu, zavřel ho tam Stvořitel v okamžiku stvoření... Ale znal příliš velký kus pravdy, aby mu to pomohlo. „To je pro tebe správné jméno! Když si mě můžeš prostě jenom tak vzít, tak proč to neuděláš? Protože nemůžeš. Já kráčím ve Světle a ty se mě nemůžeš dotknout!“
Ba’alzamon se opřel o svou hůl a chvíli Randa pozoroval. Pak popošel k Loialovi a Hurinovi a zadíval se na ně. Obrovský stín se pohyboval s ním. Rand si všiml, že ani nezvířil mlhu – pohyboval se, jeho hůl se pohybovala s ním, ale šedá mlha mu nevířila kolem nohou jako Randovi. Srdce mu radostí poskočilo. Třeba tu Temný opravdu není. Třeba je to jenom sen.