„Našel sis to ale zvláštní stoupence,“ zamyslel se Ba’alzamon. „Tos dělal vždycky. Tyhle dva. Tu dívku, která se na tebe pořád snaží dávat pozor. To je ubohý a slabý ochránce, Rodovrahu. I kdyby rostla celý život, nikdy nebude dost silná, aby ses za ni mohl schovat.“
Dívka? Kterou? Moirain určitě není dívka. „Nevím, o čem to mluvíš, Otče lží. Lžeš a lžeš, a i když říkáš pravdu, překroutíš ji, až je z ní zase lež.“
„Opravdu, Luisi Therine? Víš, kdo jsi. Víš, co jsi. Řekl jsem ti to. A taky těm ženám z Tar Valonu.“ Rand se zavrtěl a Ba’alzamon se uchechtl. Znělo to jako slabší zahřmění. „Ony si myslí, že jsou v bezpečí ve své Bílé věži, ale mezi mými stoupenci jsou dokonce i některé z nich. Aes Sedai jménem Moirain ti řekla, kdo jsi, že? Myslíš, že ti lhala? Nebo že je jedna z mých Aes Sedai? Bílá věž tě chce využít jako psa na vodítku. Copak lžu? Copak lžu, když říkám, že hledáš Valerský roh?“ Znovu se zasmál. I přes klid prázdnoty se Rand jen tak tak udržel, aby si nezacpal uši. „Občas staří nepřátelé bojují tak dlouho, až se z nich stanou spojenci, a ani si to neuvědomí. Myslí si, že udeří tebe, ale jste spojeni tak těsně, že je to jako bys ty sám vedl ránu.“
„Ty mě nevedeš,“ prohlásil Rand. „Já se ti odpírám.“
„Mám k tobě přivázáno na tisíc provázků, Rodovrahu, a každý je jemnější než hedvábí a silnější než ocel. Čas mezi námi vytvořil tisíce pout. Ta bitva, kterou my dva vedeme – pamatuješ si aspoň na nějakou její část? Máš vůbec ponětí, že už jsme spolu bojovali dřív, že jsme spolu od počátku času vybojovali nesčetné bitvy? Vím mnohé, co ty neznáš! Ta bitva bude brzy dobojována. Nadchází Poslední bitva. Poslední, Luisi Therine. Opravdu si myslíš, že se jí můžeš vyhnout, Luisi Therine? Ty ubohý, kroutící se červe. Ty mi buď budeš sloužit, nebo zemřeš! A tentokrát cyklus tvou smrtí nezačne znovu. Hrob patří Velikému pánu Temnoty. Až tentokrát zemřeš, budeš zničen úplně. Tentokrát bude kolo rozbito, ať uděláš, co uděláš, a svět bude předělán podle nového vzoru. Služ mi! Služ Šei’tanovi, nebo budeš zničen navždy!“
Když vyslovil své jméno, vzduch jako by zhoustl. Temnota za Ba’alzamonem nabyla a vzrostla, hrozila vše pohltit. Rand cítil, jak ho obtáčí, studenější než led a vřelejší než žhavé uhlíky zároveň, černější než smrt, vtáhla ho do svých hlubin a zahalila celý svět.
Rand sevřel jílec meče, až ho zabolely klouby. „Popírám tě a popírám tvou sílu. Já kráčím ve Světle. Světlo nás chrání a my se utíkáme pod ochranu Stvořitelovy ruky.“ Zamrkal. Ba’alzamon tam pořád ještě stál a ta velká temnota pořád ještě visela za ním, ale všechno ostatní jako by bylo pouhou iluzí.
„Chceš uvidět mou tvář?“ Byl to pouhý šepot.
Rand polkl. „Ne.“
„Měl bys.“ Ruka v rukavici se zvedla k černé škrabošce.
„Ne!“
Škraboška už však byla dole. Za ní byl obličej muže, strašlivě popálený obličej. A přesto mezi černě lemovanými rudými trhlinami, které ten obličej křižovaly, byla pleť na pohled zdravá a hladká. Na Randa hleděly tmavé oči a kruté rty se zvlnily v úsměvu, při němž se zableskly bílé zuby. „Podívej se na mne, Rodovrahu, a uvidíš jenom setinu svého vlastního osudu.“ Na chvíli se jeho oči a ústa změnily v otvory do nekonečných ohnivých jeskyní. „Tohle s tebou udělá neovládaná síla, dokonce i se mnou. Ale já se uzdravím, Luisi Therine. Já znám cestičky k ještě větší síle. A ta tě spálí jako můru, která vletěla do ohně.“
„Já se jí nedotknu!“ Rand cítil prázdnotu kolem sebe, cítil saidín.
„To neudělám.“
„Nedokážeš se zastavit.“
„Nech-mě-BÝT!“
„Síla.“ Ba’alzamon teď mluvil tiše a vemlouvavě. „Opět můžeš mít sílu, Luisi Therine. Nyní jsi s ní spojen, právě v této chvíli. Já to vím. Vidím to. Cítím to, Luisi Therine. Cítím tu zář ve tvém nitru. Cítím sílu, která by mohla patřit tobě. Jediné, co musíš udělat, je sáhnout pro ni. Ale mezi ní a tebou leží Stín. Šílenství a smrt. Ty nemusíš umřít, Luisi Therine, už nikdy.“
„Ne,“ řekl Rand, ale Ba’alzamon mluvil dál a jeho hlas se Randovi dral do uší.
„Mohu tě naučit tu sílu ovládat, takže tě nezničí. Nikdo živý tě tohle naučit nemůže. Veliký pán Temnoty tě může ochránit před šílenstvím. Ta síla může být tvoje a ty můžeš žít věčně. Věčně! Na oplátku musíš jenom sloužit mně. Jenom sloužit. Prostá slova – jsem tvůj, Veliký pane – a ta síla bude patřit tobě. Síla, o které se těm ženským v Tar Valonu ani nesní, a věčný život, jenom když se vzdáš a budeš mi sloužit.“
Rand si olízl rty. Nezešílet. Nezemřít. „Nikdy! Já kráčím ve Světle,“ vypravil ze sebe chraptivě, „a ty se mě nikdy nemůžeš dotknout!“
„Dotknout se tě, Luisi Therine? Dotknout se tě? Já tě mohu pohltit! Ochutnej a poznej to, co jsem poznal já!“
Ty tmavé oči se opět změnily v ohně, i ta ústa. Změnily se v plamen, který vykvetl a sílil, až vypadal jasnější než slunce v létě. Sílil, a náhle Randův meč zazářil, jako by ho právě vytáhli z kovářské výhně. Rand vykřikl, když ho jílec spálil na dlani, zaječel a meč pustil. A pak vzplála i mlha, vzplála ohněm, který přeskakoval stále dál a spálil vše, co mu stálo v cestě.
Rand řval a snažil se utlouci oheň na svých šatech, z nichž stoupal kouř a z nichž odpadávaly zčernalé, ohořelé kousky, snažil se oheň utlouci holýma rukama, které mu černaly a scvrkávaly se, jak obnažené maso na nich praskalo v plamenech a odpadávalo. Rand křičel. Bolest udeřila na prázdnotu v jeho mysli a on se snažil ponořit do prázdnoty hlouběji. Byla tam ta záře, pošpiněné světlo, těsně mimo dohled. Rand byl napůl šílený a už mu nezáleželo na tom, co to je. A tak sáhl pro saidín, snažil se omotat jej kolem sebe, snažil se v něm skrýt před ohněm a bolesti.
Stejně náhle, jako se objevil, oheň zmizel. Rand užasle zíral na svou ruku, která mu vyčnívala z rukávce červeného kabátu. Na vlněné látce nebyla ani ta nejmenší šmouha od sazí. Všechno jsem si to jenom představoval. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Ba’alzamon byl pryč. Hurin se ve spánku převalil. Slídič s Loialem byli pořád jediné dvě hromádky, které vyčnívaly z mlhy. Představoval jsem si to.
Než mohl pocítit nějakou úlevu, projela mu pravou rukou bolest a Rand se znovu podíval na dlaň. Na ní měl vypálenou volavku. Volavku z jílce svého meče, zanícenou a rudou, stejně pečlivě vypracovanou, jako by ji namaloval nadaný umělec.
Spěšně vytáhl z kapsy kabátu kapesník a ovázal si ho kolem ruky. Teď mu v ruce jenom cukalo. S tím mu pomůže prázdnota – v prázdnotě si tu bolest uvědomoval, ale necítil ji – ale tu myšlenku rychle vyhnal z hlavy. Nyní se už podruhé, nevědomky – a jednou schválně, na to nesměl zapomínat – pokusil, zatímco byl v prázdnotě, usměrňovat jedinou sílu. A tím se ho Ba’alzamon pokoušel svést. A to po něm chtěly Moirain a amyrlin. A to on odmítal.
16
V zrcadle Temnoty
„Tos neměl dělat, urozený pane Rande,“ řekl Hurin, když Rand těsně před rozbřeskem probudil ostatní. Slunce bylo ještě schované pod obzorem, ale bylo dost světla, aby bylo vidět. Mlha se ztratila, když ještě byla tma, ale mizela jen neochotně. „Když se nás snažíš ušetřit, můj pane, kdo zařídí, abychom se dostali domů?“
„Potřeboval jsem přemýšlet,“ řekl Rand. Teď nic neukazovalo na to, že tu kdy bývala nějaká mlha nebo Ba’alzamon. Rand se prstem dotkl kapesníku, který měl ovázaný kolem pravé ruky. Ten dokazoval, že tu Ba’alzamon byl. Rand se chtěl co nejdřív dostat z tohoto místa. „Jestli máme ty Fainovy temné druhy chytit, měli bychom už být v sedle. Už dávno. Cestou můžeme sníst placky.“