Loial se zarazil, právě když se protahoval a ruce měl asi tak ve výšce, kde by měl Hurin hlavu, kdyby stál Randovi na ramenou. „Tvoje ruka, Rande. Co se stalo?“
„Poranil jsem se. Nic to není.“
„Mám v sedlové brašně hojivou mast –“
„Nic to není!“ Rand věděl, že mluví drsně, ale jediný pohled na spáleninu by určitě vyvolal otázky, na které se mu nechtělo odpovídat. „Maříme čas. Raději se dejme na cestu.“ Vydal se osedlat Rudocha a kvůli popálené ruce si počínal dost neohrabaně. Hurin přiskočil ke svému koni.
„Není nutné být hned tak nedůtklivý,“ zabručel Loial.
Stopa, usoudil Rand, když se vydali na cestu, by v tomto světě byla čímsi přirozeným. Bylo tady až příliš nepřirozených věcí. Rand by byl přivítal dokonce i obyčejný otisk koňského kopyta. Fain, temní druzi a trolloci přece museli zanechat nějakou viditelnou stopu. Rand se cestou soustředil na zem a snažil se rozeznat jakoukoliv stopu, kterou by tu zanechala nějaká jiná živá bytost.
Nebylo tu nic, ani obrácený kamínek, ani rozrytá hlína. Jednou se ohlédl na zemi za nimi, jenom aby se ujistil, že na hlíně opravdu zůstávají otisky kopyt. Jejich cestu jasně označovala rozrytá hlína a ohnutá tráva, a přesto před nimi byla půda naprosto neporušená. Ale Hurin trval na tom, že stopu cítí, byť slabou, a ta prý pořád míří k jihu.
Slídič znovu věnoval plnou pozornost stopě, kterou sledoval jako pes stopující jelena, a Loial zase jel ztracen ve svých vlastních myšlenkách, přičemž si pro sebe mumlal a hladil velkou sukovici, kterou měl před sebou položenou přes sedlo.
Nejeli ještě ani hodinu, když před sebou Rand zahlédl věž. Byl tak zaneprázdněn hledáním stop, že ten zašpičatělý sloup uviděl, teprve až ho bylo jasně vidět vysoko nad vrcholky stromů. „Rád bych věděl, co to je.“ Věž jim ležela přímo v cestě.
„Nevím, co by to mohlo být, Rande,“ řekl Loial.
„Kdyby to – kdyby to byl náš vlastní vět, urozený pane Rande...“ Hurin si neklidně poposedl. „No, ten pomník, o kterým nám vykládal urozený pán Ingtar – ten na počest vítězství Artuše Jestřábí křídlo nad trolloky – to bývala vysoká věž. Ale strhli ji už před tisíci lety. Teď tam není nic, jenom velká vyvýšenina jako kopec. Viděl jsem to, když jsem jel s vyřízením od urozeného pána Agelmara do Cairhienu.“
„Podle Ingtara,“ ozval se Loial, „je to pořád tři nebo čtyři dny cesty před námi. Jestli to tu vůbec je. Nevím, proč by mělo. Podle mě tu nikde nejsou lidé.“
Slídič znovu upřel zrak na zem. „Je to ono, že, Staviteli? Nejsou tu lidé, ale ono je to tam před námi. Možná bychom se tomu měli vyhnout, můj pane Rande. Nedá se říct, co to je, ani kdo tam je, na takovým místě.“
Rand chvíli ťukal prsty na vysokou hrušku svého sedla a přemýšlel. „Musíme se držet stopy, jak nejvíc to půjde,“ prohlásil nakonec. „Jak to zatím vypadá, tak jsme se ke Fainovi nijak nepřiblížili, a já, pokud to bude jen trochu možné, nechci ztrácet čas. Jestli uvidíme nějaké lidi nebo něco neobvyklého, tak to objedeme tak, abychom zase narazili na stopu. Ale do té doby pojedeme přímo.“
„Jak říkáš, urozený pane.“ Slídič mluvil divně a úkosem se podíval na Randa. „Jak říkáš.“
Rand se chvíli mračil, než pochopil, a pak bylo na něm, aby si povzdechl. Urození pánové nic nevysvětlují těm, kteří jdou za nimi, pouze jiným urozencům. Neprosil jsem se ho, aby mě považoval za zatraceného urozeného pána. Ale on tě za něj považuje, odpovídal mu tichounký hlásek, a ty ho necháváš. To ty ses rozhodl. Teď je to tvou povinností.
„Najdi stopu, Hurine,“ řekl Rand.
Slídič se úlevou zazubil a pobídl koně dál.
Jak jeli, vyšplhalo se na oblohu slabé slunce, a než jim dostoupilo nad hlavu, dostali se tak na míli od věže. Dojeli k jednomu z potoků, tekl v úžlabině na půl sáhu hluboké, a stromy tu rostly jen řídce. Rand viděl vyvýšeninu, na které věž stála. Vypadala jako kopec s plochým vrcholkem. Samotná šedá věž se zvedala do výšky nejméně sta sáhů a Rand jen tak tak rozeznal, že vrcholek je vytesán do podoby ptáka s rozepjatými křídly.
„Jestřáb,“ řekl Rand. „To je památník Jestřábího křídla. Musí to být on. Takže tu byli lidé, i když teď už tu možná nejsou. Tady ho prostě postavili na jiném místě a nikdy ho nestrhli. Jen si pomysli, Hurine. Až se vrátíme, budeš moct všem povyprávět, jak ten památník skutečně vypadá. Na celém světě budeme jenom my tři, kteří ho opravdu viděli na vlastní oči.“
Hurin kývl. „Ano, urozený pane. Moje děti si ten příběh rády poslechnou. Povídání o tom, jak jejich táta viděl věž Jestřábího křidla.“
„Rande,“ začal ustaraně Loial.
„Můžeme tam docválat,“ řekl Rand. „Jedeme. Cval nám jenom prospěje. Tohle místo je možná mrtvé, ale my jsme živí.“
„Rande,“ ozval se znovu Loial, „myslím, že to není –“
Rand, nečekaje, až Loial domluví, pobídl Rudocha patami a hřebec vyrazil dopředu. S cákáním se dvěma kroky přebrodil přes mělkou stružku a vyškrábal se na protější břeh. Hurin pobídl koně těsně za ním. Rand slyšel, jak za ním Loial volá, ale jenom se zasmál, mávl na ogiera, aby jel za nimi, a cválal dál. Když upíral oči na jedno místo, země tolik neuhýbala a neklouzala, a vítr ve tvářích mu dělal dobře.
Vyvýšenina pokrývala dobré dva hony, ale travnatý svah byl mírný. Šedá věž se zvedala k obloze, hranatá a dost široká, takže i přes svou výšku působila masivním, téměř přisedlým dojmem. Rand se přestal smát a se zachmuřeným výrazem přitáhl Rudochovi otěže.
„Je to opravdu památník Jestřábího křídla, urozený pane Rande?“ zeptal se nejistě Hurin. „Nějak to nevypadá správně.“
Rand poznal drsné hranaté písmo, které pokrývalo celou přední stranu pomníku, a dokonce poznal i některé symboly vytesané po celé šířce, vysoké jako člověk. Lebku s rohy dha’belských trolloků. Železnou pěst dhaťmonů. Trojzubec ka’bolů a vír if’fraitů. Byl tu také jestřáb, vyřezaný skoro až dole. Rozpětí křídel měl na deset kroků, ležel na zádech, byl proboden bleskem a krkavci mu vyklovávali oči. Mohutná křídla na vrcholku věže jako by zastínila slunce.
Rand zaslechl, jak se k nim cvalem blíží Loial.
„Snažil jsem se ti to říct, Rande,“ ozval se Loial. „Je to krkavec, ne jestřáb. Teď to vidím jasně.“ Hurin obrátil koně, odmítal se na věž vůbec podívat.
„Ale jak to?“ řekl Rand. „Artuš Jestřábí křídlo tady nad trolloky zvítězil. Ingtar to říkal.“
„Tady ne,“ vykládal pomalu Loial. „Tady očividně ne. ‚Z kamene na kámen vedou řady »kdyby«, mezi světy, které by mohly být.‘ Přemýšlel jsem o tom a myslím, že vím, co ty ‚světy, které by mohly být‘ jsou. Myslím, že to vím. Světy, kterými by náš svět mohl být, kdyby se věcí udály jinak. Možná proto je všechno tak... vybledlé na pohled. Kvůli tomu ‚kdyby‘ a ‚možná‘. Je to jenom stín skutečného světa. Myslím, že v tomto světě zvítězili trolloci. Možná proto jsme tu neviděli žádné vesnice ani lidi.“
Randovi naskočila husí kůže. Kde zvítězili trolloci, nenechali naživu žádné lidi, jenom na jídlo. Jestli zvítězili na celém světě... „Kdyby trolloci zvítězili, byli by všude. Touhle dobou už bychom jich potkali tisíce. Už včera bychom byli mrtví.“