„Já nevím, Rande. Třeba poté, kdy vybili všechny lidi, pobili sebe navzájem. Trolloci žijí, aby zabíjeli. To je jediné, co dělají. Proto tady jsou. Já prostě nevím.“
„Urozený pane Rande,“ ozval se náhle Hurin, „támhle se cosi pohnulo.“
Rand přesvědčen, že uvidí útočící trolloky, obrátil koně, ale Hurin ukazoval zpátky cestou, kterou přijeli, na nic. „Cos tam viděl, Hurine? A kde?“
Slídič nechal ruku klesnout. „Právě tam na kraji těch stromů, asi míli zpátky. Myslel jsem, že to je... žena... a ještě něco, co jsem nepoznal, ale...“ Hurin se otřásl. „Tady se všechno hrozně špatně rozeznává, když to nemáš přímo pod nosem. Áááá, z tohohle místa se mi zvedá žaludek. Asi se mi jenom něco zdálo, můj pane. Tohle místo přímo vyvolává zvláštní představy.“ Měl svěšená ramena, jako by cítil, jak na něho věž tlačí. „Bezpochyby to byl jenom vítr, můj pane.“
Loial řekclass="underline" „Obávám se, že musíme zvážit ještě něco.“ Opět hovořil ustaraně. Ukázal k jihu. „Co tam vidíš?“
Rand musel kvůli tomu, jak věci z dálky klouzaly směrem kněmu, zašilhat. „Krajinu jako tu, kterou jsme projeli. Stromy. Potom nějaké kopce a hory. Nic jiného. Co bych měl podle tebe vidět?“
„Hory,“ povzdechl si Loial. Svěsil štětičky na uších a konce obočí mu poklesly až k lícím. „To musí být Rodovrahova Dýka, Rande. Tady kolem nejsou žádné jiné hory, leda by byl tento svět úplně jiný než ten náš. Ale Rodovrahova Dýka leží víc než sto leguí jižně od Erinin. O hezký kus dál. Tady se vzdálenosti odhadují jen špatně, ale... Myslím, že k ní dojedeme ještě před setměním.“ Už nemusel nic říkat. Víc než sto leguí prostě za tři dny urazit nemohli.
Rand bez přemýšlení zamumlaclass="underline" „Možná je tohle místo jako Cesty.“ Když zaslechl, jak Hurin zaúpěl, okamžitě zalitoval, že nedržel jazyk za zuby.
Nebylo to příjemné pomyšlení. Když vstoupíte bránou – ty se nacházely hned vedle ogieřích držav a ogierich hájů – vstoupíte a jdete den, můžete vyjít jinou bránou stovky leguí daleko od místa, kde jste začali. Cesty však teď byly tmavé a pošpiněné a cestovat po nich znamenalo riskovat smrt nebo šílenství. Dokonce i mizelci se putování po Cestách báli.
„Jestli je to tak, Rande,“ řekl pomalu Loial, „mohl by nás tu špatný krok také zabít? Co když je tu něco, na co jsme ještě nenarazili a co by nám mohlo provést něco ještě horšího, než nás jenom zabít?“ Hurin znovu zaúpěl.
Přece jen tu pili vodu a jeli, jako by je tento svět nezajímal. Nezájem vás však na Cestách mohl rychle zabít. Rand polkl a doufal, že se mu žaludek uklidní.
„Teď už je pozdě dělat si starosti s minulostí,“ poznamenal. „Odteď si však budeme na každém kroku dávat pozor.“ Podíval se na Hurina. Slídič měl hlavu vtaženou mezi ramena a nervózně se rozhlížel, jako by hledal, co na něj skočí a odkud. Ten muž honil vrahy, ale tohle bylo víc, než oč se kdy prosil. „Drž se, Hurine. Ještě nejsme mrtví a taky neumřeme. Jenom teď budeme muset být opatrní. To je všechno.“
A v té chvíli zaslechli zaječení zeslabené dálkou.
„Ženská!“ vyjekl Hurin. Dokonce i taková maličkost, která vypadala přirozeně, ho dost rozrušila. „Věděl jsem, že jsem viděl –“
Ozval se další výkřik, tentokrát ještě zoufalejší než ten předchozí.
„Leda by uměla létat,“ podotkl Rand. „Je na jih od nás.“ A ve dvou krocích pobídl Rudocha do trysku.
„Říkal jsi, že máme být opatrní!“ volal za ním Loial. „Světlo, Rande, vzpomeň si! Buď opatrný!“
Rand ležel Rudochovi na krku a nechal hřebce běžet. Ten křik ho přitahoval. To se snadno řeklo, buď opatrný, ale v hlase té ženy se ozývala hrůza. Její křik rozhodně nezněl tak, jako by jí ještě zbýval čas na to, aby byl Rand opatrný. Na břehu dalšího potoka, tekoucího v korytě s příkrými svahy, hlubším než ty ostatní, Rand přitáhl koni otěže. Rudoch za spršky kamenů a hlíny sklouzl a zastavil. Ten křik se ozýval... Tam!
Rand to všechno přehlédl jediným pohledem. Asi o dvě stě kroků dál stála v potoce vedle svého koně žena, a oba, žena i kůň, se tlačili k protějšímu břehu. Ulomenou větví se žena bránila štěkajícímu... čemusi. Rand polkl a na okamžik byl úplně ohromen. Kdyby byla žába velká jako medvěd, nebo kdyby měl medvěd šedozelenou žabí kůži, mohli by vypadat takhle. Velký medvěd.
Rand si zakázal na to stvoření myslet. Seskočil na zem a zvedl luk. Kdyby si dával na čas a podíval se lépe, mohlo by už být pozdě. Ta žena to... toho tvora... jen tak tak udržovala větví z dosahu. Bylo to dost daleko – Rand neustále mrkal, protože se snažil odhadnout vzdálenost, která se pokaždé, když se ten tvor pohnul, měnila o celé sáhy – ale cíl byl dost velký. Díky zavázané ruce natáhl luk jen s obtížemi, ale šíp vypustil málem dřív, než se pořádně rozkročil.
Střela se zanořila do tuhé, lysé kůže až do poloviny dříku a stvoření se otočilo k Randovi. Rand i přesto, jak byl tvor daleko, o krok ustoupil. Ta ohromná klínovitá hlava nepatřila žádnému zvířeti, které si vůbec dokázal představit. Ani ten široký zoban zahnutý tak, aby mohl trhat maso. A mělo to tři oči, malé a zuřivé, lemované na pohled tuhými hřebeny. Zvíře se sebralo a velkými skoky vyrazilo potokem k Randovi. Rand měl dojem, že některé skoky jsou dvakrát delší než jiné, i když si byl jist, že jsou všechny stejné.
„Oko,“ zavolala ta žena. Mluvila překvapivě klidně, když vezmeme v úvahu, jak předtím křičela. „Musíš ho zasáhnout do oka, abys ho zabil.“
Rand natáhl luk, až měl opeření šípu u ucha. Váhavě sáhl po prázdnotě. Nechtěl ji, ale kvůli tomuhle ho to Tam učil, a Rand věděl, že bez ní by se nikdy netrefil. Můj otec, pomyslel si s pocitem ztráty, a prázdnota ho naplnila. Bylo tam i chvějivé světlo saidínu, ale Rand ho zahnal. Nyní byl jedno se svým lukem, se šípem, s tou obludou řítící se k němu přískoky. Byl jedno s maličkým očkem. Dokonce ani neucítil, když šíp opouštěl tětivu.
Stvoření se zvedlo k dalšímu skoku a na jeho vrcholku ho do prostředního oka zasáhl šíp. Zvíře přistálo a do vzduchu vylétla další ohromná vlna vody a bláta. Rozběhly se od něj vlnky, ale tvor sám se již ani nepohnul.
„Dobrá rána. Byl to chrabrý čin,“ zavolala ta žena. Teď už seděla na koni a jela směrem k Randovi. Randa trochu překvapilo, že neutekla, jakmile tvor obrátil pozornost k němu. Žena projela kolem umírajícího zvířete, od něhož se stále ještě rozbíhaly vlnky, aniž se na ně aspoň podívala. Pobídla koně nahoru na břeh a tam sesedla. „Jen pár mužů by se postavilo útočícímu grolmovi, můj pane.“
Byla celá v bílém, suknici měla rozstřiženou pro jízdu na koni a přepásanou stříbrným pásem, a boty, které jí vykukovaly zpod lemu suknice, byly také vykládané stříbrem. Dokonce i sedlo měla bílé a zdobené stříbrem. Její klisna, bílá jako padlý sníh, s klenutým krkem a půvabným krokem, byla skoro stejně vysoká jako Randův kaštanový hnědák. Ale byla to žena samotná – asi v Nyneivině věku, usoudil Rand – kdo cele upoutal jeho pozornost. Například byla vysoká. Kdyby byla tak o dlaň vyšší, mohla by se mu podívat rovnou do očí. Navíc byla krásná. Její slonovinově bílá pleť ostře kontrastovala s dlouhými, jako noc černými vlasy a černýma očima. Rand už v životě viděl nádherné ženy. Moirain byla krásná, byť chladná, a Nyneiva také, když se zrovna nevztekala. Egwain a Elain, dědička andorského trůnu, každá by muži vyrazila dech. Jenže tahle žena... Randovi se jazyk přilepil na patro. Cítil, že mu zase začíná bít srdce.