„To jsou tvoji družiníci, můj pane?“
Rand se překvapeně otočil. Mezitím se k nim připojili i Hurin s Loialem. Hurin zíral stejně jako předtím on, a dokonce i ogier vypadal zaujatě. „Moji přátelé,“ oznámil Rand. „Loial a Hurin. Mé jméno je Rand. Rand al’Thor.“
„Ještě nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ prohlásil náhle Loial a znělo to, jako by mluvil sám k sobě, „ale pokud existuje něco jako dokonalá lidská krása, krása tváře a těla, pak ty –“
„Loiale!“ vzkřikl Rand. Ogierovi se rozpaky narovnaly uši. Rand sám měl uši celé červené. Loialova slova se až příliš blížila tomu, co si sám právě pomyslel.
Žena se melodicky zasmála, ale v příští chvíli už byla ztělesněná královská důstojnost, jako královna na trůnu. „Mně říkají Seléné,“ oznámila jim. „Riskoval jsi svůj život a zachránil můj. Jsem tvoje, Rande al’Thore.“ A k Randovu zděšení před ním poklekla.
Aniž by se podíval na Hurina nebo Loiala, spěšně ji zvedl. „Muž, který není hotov zemřít, aby zachránil ženu, není žádný muž.“ Okamžitě to pokazil, protože se zapýřil. Bylo to shienarské rčení, a Rand věděl, že to bude znít nabubřele dřív, než to vypustil z úst, ale nakazily ho její způsoby, a on se nedokázal zastavit. „Chci říct... Totiž, to bylo...“ Hlupáku, nemůžeš ženě říci, že zachránit jí život nic nebylo. „Bylo mi ctí.“ To znělo zhruba shienarsky a obřadně. Doufal, že to bude stačit. V hlavě měl jako vymeteno, jako by byl pořád ještě v prázdnotě.
Náhle si uvědomil, že ho Seléné pozoruje. Její výraz se nijak nezměnil, ale pod pohledem jejích tmavých očí se cítil málem nahý. Hlavou mu proběhla necudná představa Seléné bez šatů. Znovu zrudl. „Áááá! Ehm, odkud jsi Seléné? Od chvíle, kdy jsme sem přišli, jsme nezahlédli jedinou lidskou bytost. Tvoje město leží někde poblíž?“ Seléné se na něj zadumaně podívala a Rand o krok ustoupil. Pod jejím pohledem si uvědomil, jak blízko ní vlastně stojí.
„Já nejsem z tohoto světa, můj pane,“ prohlásila Seléné. „Tady žádní lidé nejsou. Nic živého kromě grolmů a pár dalších jim podobných tvorů. Já pocházím z Cairhienu. A jak jsem se sem dostala, vlastně ani nevím. Byla jsem se venku projet a zastavila jsem se, abych si zdřímla. A když jsem se probudila, můj kůň i já jsme byli tady. Mohu jenom doufat, můj pane, že mě zachráníš ještě jednou a pomůžeš mi dostat se domů.“
„Seléné, já nejsem... totiž, prosím tě, říkej mi Rand.“ Opět ho pálily uši. Světlo, ničemu neuškodí, když mne bude považovat za urozeného pána. Ať shořím, to ničemu neuškodí.
„Jak si přeješ... Rande.“ Usmála se a Randovi se stáhlo hrdlo. „Pomůžeš mi?“
„Jistě, pomůžu.“ Ať shořím, ale je opravdu překrásná. A dívá se na mě, jako bych byl hrdina z příběhů. Rand potřásl hlavou, aby takové hloupé představy zahnal. „Ale nejdřív musíme najít lidi, které sledujeme. Pokusím se tě uchránit nebezpečí, ale musíme je najít. Bude pro tebe lepší, když pojedeš s námi, než když tu zůstaneš sama.“
Seléné chvíli mlčela a tvářila se neurčitě. Rand neměl ponětí, o čem vlastně uvažuje, jenom viděl, že si ho znovu prohlíží. „Muž, který plní své povinnosti,“ řekla nakonec. Rty se jí slabě zvlnily v úsměvu. „To mám ráda. Ano. Kdo jsou ti bídáci, které sleduješ?“
„Temní druzi a trolloci, má paní,“ vybrebtl Hurin. Neohrabaně se jí ze sedla uklonil. „Vraždili ve faldarské tvrzi a ukradli Valerský roh, má paní, ale urozený pán Rand ho dostane zpátky.“ Rand se na slídiče lítostivě podíval. Hurin se slabě ušklíbl. Tolik k utajení. Tady na tom nejspíš nezáleželo, ale jakmile se zase vrátí do svého světa... „Seléné, nikomu nesmíš o rohu říct ani slovíčko. Kdyby se to dostalo ven, měli bychom v patách stovky lidí, kteří by se roh snažili získat pro sebe.“
„Ne, to by opravdu nešlo,“ prohlásila Seléné, „aby roh padl do nepravých rukou. Valerský roh. Ani nevím, kolikrát jsem snila o tom, že se ho dotknu, že ho budu držet v rukou. Musíš mi slíbit, že až ho zase získáš zpátky, necháš mě na něj sáhnout.“
„Než to budeme moct udělat, musíme ho najít. Raději bychom měli vyrazit na cestu.“ Rand Seléné nabídl ruku, aby jí pomohl nasednout. Hurin slezl z koně, aby jí podržel třmen. „Ať tu ten tvor, co jsem ho zabil – grolm? – dělal cokoliv, mohli by tu kolem být další.“ Seléné měla pevný stisk – ruku měla překvapivě silnou – a její pleť byla jako... samet? Něco měkčího, hebčího. Rand se zachvěl.
„Ti jsou všude,“ ozvala se Seléné. Vysoká bílá klisna poskočila a vycenila na Randa zuby, ale Seléné se dotkla otěže a klisna se utišila.
Rand si přehodil luk přes rameno a vylezl na Rudocha. Světlo, jak může mít někdo tak hebkou pleť? „Hurine, kde je stopa? Hurine? Hurine!“
Slídič sebou trhl a přestal zírat na Seléné. „Ano, urozený pane Rande. Aha... ta stopa. Vede na jih, můj pane. Pořád ná jih.“
„Tak se dejme na cestu.“ Rand se nejistě zadíval na šedozelené tělo grolma ležící ve vodě. Mnohem lepší to bylo, když si myslel, že jsou na tomto světě jedinými živými bytostmi. „Tak kudy, Hurine?“
Seléné nejdřív jela vedle Randa a žvatlala o nejrůznějších věcech. Pořád se ho na něco ptala a říkala mu urozený pane. Rand se jí několikrát snažil vysvětlit, že není šlechtic, že je pouhý ovčák, a pokaždé, když se na ni podíval, ta slova prostě nedostal přes rty. Dáma jako ona by se s ovčákem určitě nebavila, tím si byl jist, i když jí ten ovčák předtím zachránil život.
„Až najdeš Valerský roh, bude z tebe velký muž,“ vykládala mu Seléné. „Muž, co patří do pověstí. Muž, který zaduje na Valerský roh, vytvoří své vlastní pověsti.“
„Nechci na něj dout a nechci být součástí žádné pověsti.“ Nevěděl, jestli je něčím navoněná, ale měl dojem, že cítí její vůni, něco, čeho pak měl plnou hlavu. Nos měl plný kořeněné vůně, ostré a sladké, až musel polknout.
„Každý muž chce být velký. A ty bys mohl být tím nejslavnějším a největším mužem ve všech ohledech.“
Až příliš se to podobalo tomu, co říkávala Moirain. Drak Znovuzrozený by byl určitě velký po všechny věky. „Já ne,“ prohlásil ohnivě. „Já jenom,“ – pomyslel na to, jak opovržlivě by se zatvářila, kdyby jí teď sdělil, že je jenom ovčákem, když ji tak dlouho nechal při tom, že je šlechticem, a změnil konec věty – „jenom se ho snažím najít. A pomoct příteli.“
Seléné chvíli mlčela a pak se zeptala: „Poranil sis ruku.“
„To nic není.“ Chtěl si ruku vsunout za kabát – pálila ho od toho, jak držel otěže – ale ona se natáhla a vzala ho za ni.
Rand byl tak překvapený, že ji nechal, a pak už se jí mohl jedině hrubě vytrhnout, nebo ji nechat odstranit kapesník. Ruku měla na dotek studenou a jistou. Rand měl dlaň zapálenou a zhnisanou, ale volavka byla zřetelně vidět.
Seléné se spáleniny dotkla prstem, ale nic k tomu neřekla, dokonce se ani nezeptala, jak k ní přišel. „Z tohohle by ti mohla ztuhnout ruka, kdyby se to neošetřilo. Mám mast, která by ti měla pomoci.“ Z kapsy pláště vytáhla malou skleněnou fiólu, vyňala z ní zátku, a jak tak jeli, začala mu spáleninu jemně natírat jakousi bílou hojivou mastí.
Mazání nejdřív studilo, pak jako by se mu hřejivě vsáklo do dlaně. A fungovalo stejně dobře jako Nyneiviny přípravky. Rand užasle přihlížel, jak se rudý otok pod jejími hladícími prsty ztrácí.