„Někteří muži,“ poznamenala Seléné, aniž by zvedla zrak od jeho ruky, „hledají slávu, zatímco jiní jsou k ní donuceni. Vždycky je lepší si sám vybrat, než být donucen. Muž, který něco musí, není nikdy úplně svým vlastním pánem. Musí tancovat podle toho, jak jiní tahají za provázky.“
Rand ruku stáhl. Spálenina vypadala jako nejméně týden staré zranění, byla téměř zahojená. „Co tím myslíš?“ chtěl vědět.
Seléné se na něj usmála a Randa jeho výbuch uvedl do rozpaků. „No, ten roh přece,“ odtušila klidně Seléné a schovala mast. Její klisna, kráčející podle Rudocha, byla dost vysoká, takže Seléné měla oči jen o kousek níž než Rand. „Jestli najdeš Valerský roh, slávě se nevyhneš. Ale budeš k tomu donucen, nebo si ho vezmeš o své vlastní vůli? To je otázka.“
Rand sevřel ruku. Seléné mluvila skoro jako Moirain. „Ty jsi Aes Sedai?“
Seléné zvedla obočí. V tmavých očích se jí blýskalo, ale mluvila tichým hlasem. „Aes Sedai? Já? Ne.“
„Nechtěl jsem tě urazit. Mrzí mě to.“
„Urazit mne? Já jsem se neurazila, ale nejsem Aes Sedai.“ Opovržlivě ohrnula rtíky a dokonce i tak byla krásná. „Ty se krčí tam, kde to považují za bezpečné, když by mohly tolik vykonat. Slouží tam, kde by mohly vládnout, a nechávají muže bojovat ve válkách, když by mohly do světa přivést pořádek. Ne, nikdy mne nenazývej Aes Sedai.“ Usmála se a položila mu ruku na paži, aby mu ukázala, že se nezlobí – při jejím dotyku musel Rand polknout – ale ulevilo se mu, když klisna zpomalila a zařadila se vedle Loiala. Hurin se jí uklonil, jako by byl jejím starým dvořanem.
Randovi se sice ulevilo, zároveň mu však její přítomnost scházela. Byla jenom o pár kroků dál – Rand se otočil v sedle, aby se podíval, jak jede vedle Loiala. Ogier se nakláněl v sedle, aby si s ní mohl povídat – ale to nebylo stejné, jako by byla přímo vedle něj, dost blízko na to, aby cítil její vůni, dost blízko na to, aby se jí mohl dotknout. Rozzlobeně se otočil dopředu. Ne že by se jí chtěl dotýkat – připomněl si, že přece miluje Egwain, a hned se cítil provinile, že si to musel připomínat – ale ona byla překrásná a myslela si, že je urozený pán, a říkala, že by z něj mohl být velký muž. Rand se v duchu trpce hádal sám se sebou. Moirain taky říká, že mohu být velký. Drak Znovuzrozený. Seléné není Aes Sedai. To je pravda, je přece cairhienská šlechtična, a ty jsi jenom obyčejný ovčák. Jenomže to ona neví. Jak dlouho ji necháš při té lži? Jenom dokud se odsud nedostaneme. Jestli se odsud vůbec dostaneme. Jestli. Při tom pomyšlení se cítil rozmrzele.
Snažil se sledovat krajinu, kterou projížděli – když Seléné říkala, že tu je víc takových tvorů... těch grolmů... Rand jí věřil a Hurin byl příliš soustředěný na sledování stopy, aby si všímal něčeho jiného. Loial byl také cele zaujat rozhovorem se Seléné, aby si něčeho všiml dřív, než ho to kousne do paty – ale dávat pozor bylo těžké. Když obrátil hlavu příliš rychle, začaly mu slzet oči. Kopec či stromový háj mohly vypadat celé míle daleko, když se na ně díval z jednoho úhlu, z jiného pak jen pár set kroků od něj.
Hory byly stále blíž, tím si byl Rand jist. Rodovrahova Dýka se teď rýsovala proti obloze, její rozeklané, sněhem pokryté vrcholky vypadaly jako zuby obrovské pily. Krajina kolem už se zvedala k podhůří ohlašujícímu blízkost hor. K okraji pohoří dorazí dávno před setměním, možná jen za pár hodin. Víc než sto leguí ani ne za tři dny. A hůř. Ve skutečném světě jsme většinu dne strávili jižně od Erinin. Takže tady je to víc než sto leguí za méně než dva dny.
„Ona říká, že jsi s tímhle místem měl pravdu, Rande.“
Rand sebou trhl, než si uvědomil, že k němu dojel Loial. Ohlédl se na Seléné a zjistil, že jede s Hurinem. Slídič se zubil a skláněl hlavu a při každém jejím slově se málem dotýkal rukou čela. Rand se úkosem zadíval na ogiera. „Překvapuje mě, žes ji nechal odejít, podle toho, jak jste vy dva dávali hlavy dohromady. Co tím myslíš, že jsem měl pravdu?“
„Je to úžasná žena, viď? Dokonce ani někteří ze starších toho o dějinách nevědí tolik, co ona – zvláště o věku pověstí – a o – aha, ano. Říkala, že jsi měl pravdu s těmi Cestami, Rande. Aes Sedai, tedy někteří z nich, studovali světy, jako je tento, a na základě toho pak nechali vyrůst Cesty. Ona říká, že existují světy, kde je to čas a ne vzdálenost, co se mění. Strávíš den v jednom takovém světě a po návratu, můžeš zjistit, že ve skutečném světě minul celý rok, nebo třeba dvacet let. Nebo to může být obráceně. Tyhle světy – tenhle i ty ostatní – jsou odrazem skutečného světa, říká ona. Tenhle nám připadá bledý, protože to je slabý odraz, svět, který měl jen malou naději, že vůbec vznikne. Ostatní jsou skoro stejné jako ten náš. Jsou pevné jako náš svět a žijí na nich lidé. Ti stejní lidé, říká, a existují tam všechny možnosti, které by mohly být, které budou.“
Rand zavrtěl hlavou a pak si přál, aby se krajina tak nezhoupla sem a tam, až se mu z toho zvedl žaludek. Zhluboka se nadechl. „A jak to všechno ví? Ty znáš víc věcí než kdokoliv, koho jsem kdy potkal, Loiale, a jediné, co víš o tomto světě, jsou řeči z doslechu.“
„Ona je Cairhieňanka, Rande. Královská knihovna v Cairhienu je jedna z největších knihoven na světě, možná ta největší mimo Tar Valon. Tu Aielové schválně ušetřili, víš, když spálili Cairhien. Oni by knihu nikdy nezničili. Věděl jsi, že –“
„Aielani mě nezajímají,“ vyjel Rand rozhorleně. „Jestli toho Seléné tolik ví, tak doufám, že si taky přečetla, jak nás odsud dostat. Přál bych si, aby Seléné –“
„Přál by sis, aby Seléné co?“ Žena se k nim se smíchem připojila.
Rand na ni civěl, jako by byla pryč celé měsíce. On se tak aspoň cítil. „Přál bych si, aby Seléné zase jela se mnou,“ řekl. Loial se uchechtl a Rand cítil, jak rudne.
Seléné se usmála a podívala se na Loiala. „Omluv nás, prosím, alantine.“
Ogier se jí ze sedla uklonil a přitáhl koni otěže, i když se mu štětičky na uších váhavě sklopily.
Rand chvíli jel mlčky a radoval se ze Seléniny přítomnosti. Občas se na ni podíval koutkem oka. Přál si, aby si dokázal v hlavě srovnat city, které k ní chová. Mohla by to přece jen být Aes Sedai, i když to popřela? Někdo, koho poslala Moirain, aby ho popostrčila na cestu, kterou Aes Sedai chtěly, aby sledoval? Moirain nemohla vědět, že se dostane do tohoto cizího světa, a žádná Aes Sedai by se nesnažila zahnat to zvíře klackem, když ho mohla rovnou zabít nebo zahnat pomocí jediné síly. Dobrá. Protože ho považuje za urozeného pána, mohl by ji při tom nechat. Rozhodně to byla ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, chytrá a vzdělaná, a myslela si o něm, že je chrabrý muž. Co víc by si muž od manželky mohl přát? To je taky šílené. Oženil bych se s Egwain, kdybych se vůbec mohl oženit, ale muž, který se má zbláznit, nemůže požádat ženu o ruku, zvlášť když by jí pak mohl ublížit. Jenže Seléné byla tak krásná.
Všiml si, že si prohlíží jeho meč. A hned si v duchu připravil odpověď. Ne, není mistr šermíř, ale ten meč mu dal jeho otec. Tam. Světlo, proč nemůžeš být opravdu mým otcem? Nelítostně tu myšlenku zahnal.
„To byla skvělá rána,“ řekla Seléné.
„Ne, já nejsem –“ začal Rand a pak zamrkal. „Rána?“
„Ano. To oko bylo velice malý cíl, navíc pohyblivý, na sto kroků. S lukem to umíš báječně.“