Rand si neohrabaně poposedl. „Ehm... děkuji. Je to trik, který mě naučil můj otec.“ Vyprávěl jí o prázdnotě a o tom, jak ho Tam učil ji použít při střelbě z luku. Dokonce se přistihl, jak jí vypráví o Lanovi a jeho lekcích boje s mečem.
„Jednota,“ poznamenala a mluvila spokojeně. Všimla si jeho tázavého pohledu a dodala: „Tak se tomu říká... na některých místech. Jednota. K tomu, aby ses ji naučil plně využívat, je nejlepší ji mít kolem sebe neustále, dlít v ní pořád, aspoň tak jsem to slyšela.“
Rand si ani nemusel připomínat, co na něj v prázdnotě číhá, věděl hned, co na to odpovědět, ale místo toho řekclass="underline" „Popřemýšlím o tom.“
„Zůstaň v té své prázdnotě pořád, Rande al’Thore, a zjistíš, že se dá použít způsobem, o jakém se ti ani nesnilo.“
„Řekl jsem, že o tom popřemýšlím.“ Seléné opět otevřela ústa, ale Rand ji uťal. „Znáš všechny tyhle věci. O prázdnotě – o jednotě, jak tomu říkáš. O tomhle světě. Loial pořád čte knížky, přečetl víc knih, než jsem kdy viděl, a o kamenech nikdy nenašel víc než zlomek.“
Seléné se v sedle narovnala. Náhle mu připomněla Moirain a královnu Morgasu, když se zlobily.
„O těchto světech byla napsána kniha,“ odtušila upjatě. „Zrcadla kola. Víš, alantin neviděl všechny knihy, které byly napsány.“
„Co je to ten alantin, jak mu říkáš? Nikdy jsem neslyšel –“
„Portálový kámen, vedle kterého jsem se probudila, je támhle,“ řekla Seléné a ukázala k horám východně od směru jejich jízdy. Rand zjistil, že opět touží po jejím hřejivém úsměvu. „Jestli mě k němu zavedeš, mohl by ses vrátit ke mně domů, jak jsi slíbil. Mohli bychom tam dorazit do hodiny.“
Rand se skoro ani nepodíval, kam Seléné ukazuje. Použít kámen – portálový kámen, jak tomu říkala – znamenalo použít sílu, aby ji mohl přenést zpátky do skutečného světa. „Hurine, co stopa?“
„Slabší než předtím, urozený pane Rande, ale pořád je tady.“ Slídič se rychle zazubil a uklonil Seléné. „Myslím, že se začíná stáčet k západu. Jsou tam nějaký líp prostupný průsmyky, co vedou na špičku Dýky, jestli se dobře pamatuju z toho, když jsem byl tenkrát v Cairhienu.“
Rand si povzdechl. Fain nebo jeden z jeho temných druhů musel znát jiný způsob, jak používat kameny. Temný druh nemohl použít jedinou sílu. „Musím jít za Valerským rohem, Seléné.“
„Jak víš, že ten tvůj drahocenný roh je vůbec v tomto světě? Pojď se mnou, Rande. Najdeš svou pověst, to ti slibuji. Pojď se mnou.“
„Můžeš použít kámen, ten portálový kámen, sama,“ namítl Rand rozzlobeně. Ještě než mu slova vyšla z úst, už jich litoval. Proč musí pořád mluvit o pověstech? Umíněně se přiměl pokračovat. „Ten portálový kámen tě sem nepřenesl sám od sebe. Tos udělala ty, Seléné. Když můžeš kámen přimět, aby tě přenesl sem, můžeš ho přimět, aby tě zase vrátil zpátky. Dovedu tě k němu, ale pak musím jít za rohem.“
„Já o používání portálových kamenů nic nevím, Rande. Jestli jsem něco udělala, tak nevím, co to bylo.“
Rand si ji prohlížel. Seděla v sedle, vysoká a vzpřímená, stejně královská jako předtím, ale také jaksi poddajnější. Hrdá, a přesto zranitelná, a potřebovala ho. Zprvu si myslel, že může být asi v Nyneivině věku – o pár let starší než on – ale teď si uvědomil, že se zmýlil. Byla spíš v jeho věku, byla krásná a potřebovala ho. Hlavou mu prolétlo pomyšlení, jenom pomyšlení na prázdnotu a na to světlo. Saidín. Aby mohl použít portálový kámen, musel by se opět ponořit do té špíny.
„Zůstaň se mnou, Seléné,“ řekl. „Najdeme roh a Matovu dýku a najdeme i cestu zpátky. To ti slibuji. Jenom zůstaň se mnou.“
„Ty jsi vždycky...“ Seléné se zhluboka nadechla, jako by se potřebovala uklidnit. „Ty jsi vždycky tak umíněný. No, na muži mohu obdivovat i umíněnost. Na muži, který snadno podléhá mým přáním, není nic zajímavého.“
Rand se zapýřil. Tolik se to podobalo tomu, co občas říkávala Egwain, a to si již v dětství skoro slíbili, že se vezmou. U Seléné ho však ta slova a přímý pohled, který je provázel, šokovala. Obrátil se, aby řekl Hurinovi, že má dál sledovat stopu.
Zezadu se v dálce ozvalo kašlavé zavrčení. Dřív než Rand stihl obrátit Rudocha a podívat se pořádně, ozvalo se další štěknutí a vzápětí ještě tři. Nejdřív Rand nedokázal v krajině, která se mu před očima míhala, nic rozeznat, ale pak je zahlédl mezi řídce rostoucími stromy. Právě překonávaly vrcholek kopce. Pět postav, zdánlivě jen půl míle za nimi, nejvíc tisíc kroků, a blížily se osm sáhů dlouhými skoky.
„Grolmové," odtušila klidně Seléné. „Malá smečka, ale vypadá to, že mají naši stopu.“
17
Rozhodnutí
„Utečeme jim,“ řekl Rand. „Hurine, dokážeš sledovat stopu, i když pojedeme cvalem?“
„Ano, urozený pane Rande.“
„Tak do toho. Pojedeme –“
„K ničemu nám to nebude,“ prohlásila Seléné. Její bílá klisna byla jediným koněm, který při drsném štěkání grolmů netančil. „Oni se nevzdají, nikdy. Jakmile se jednou vydají po vaší stopě, grolmové vás sledují dnem i nocí, dokud vás neuštvou. Musíte je všechny zabít nebo najít způsob, jak odejít někam jinam. Rande, portálový kámen by nás mohl vzít někam jinam.“
„Ne! Můžeme je zabít všechny. Já můžu. Už jsem jednoho zabil. Je jich jenom pět. Jenom kdybych našel...“ Rozhlédl se kolem po místě vhodném pro své záměry, a našel ho. „Pojeďte za mnou!“ Pobídl Rudocha do cvalu, jsa si jist, že ho ostatní budou následovat, ještě než uslyšel dusot kopyt jejich koní.
Místo, které si vybral, byl nízký oblý vršek bez stromů. Nic se sem nemohlo dostat, aniž by to neuviděl. Seskočil ze sedla a sundal dlouhý luk, jejž měl při jízdě na zádech. Loial s Hurinem se k němu na zemi připojili. Ogier potěžkával velkou sukovici a slídič v ruce držel krátký meč. Ani hůl, ani meč by však nebyly k ničemu, kdyby se grolmové přiblížili. Nenechám je přiblížit.
„Tohle je zbytečné riziko,“ protestovala Seléné. Na grolmy se skoro ani nepodívala, místo toho se sklonila a soustředila se na Randa. „K portálovému kameni se snadno dostaneme před nimi.“
„Zastavím je.“ Rand rychle přepočítal šípy, které mu ještě zůstaly v toulci. Osmnáct, každý dlouhý jako jeho paže, a deset z nich mělo hlavice vytvarované tak, aby prošly i trolločím brněním. S grolmem zatočí stejně jako s trollokem. Rand čtyři z nich zastrkal do země před sebou. Pátý pak nasadil na tětivu. „Loiale, Hurine, vy mi tady nebudete k ničemu. Nasedněte a buďte připravení odvést Seléné ke kameni, kdyby snad některý prošel.“ Napadlo ho, zda by některou z oblud dokázal zabít mečem, kdyby došlo k nejhoršímu. Ty jsi šílený! Dokonce ani síla není tak špatná jako tohle.
Loial cosi říkal, ale Rand ho neposlouchal. Už hledal prázdnotu, stejně tak proto, aby unikl svým myšlenkám, jako proto, že ji potřeboval. Víš, co tam čeká. Ale takhle se toho nemusíš dotknout. Ta záře tam byla, světlo těsně mimo dohled. Zdálo se, že pluje směrem k němu, ale prázdnota mu byla vším. Na jejím povrchu se občas mihla nějaká myšlenka, v tom pošpiněném světle jasně viditelná. Saidín. Síla. Šílenství. Smrt. Myšlenky přicházející zvenčí. Byl jedno se svým lukem, se šípem, s těmi tvory přecházejícími přes další hřeben.