Grolmové se stále blížili, předháněli se ve skocích, pět velkých postav s tuhou kůží se třema očima a otevřenou rohovitou tlamou. Jejich vrčení, odrážející se od prázdnoty, Rand téměř neslyšel.
Rand si ani neuvědomil, že zvedl luk, ani že natahuje tětivu, až má opeření šípu u ucha. Byl jedno se šelmami, jedno s prostředním okem té první. Pak byl šíp pryč. První grolm zemřel. Když padl, jeden z jeho společníků na něj skočil a začal z něj rvát kusy masa. Prskl na ostatní a ti ho oběhli širokým obloukem. Ale stále se blížili, a ten první, jako by ho něco nutilo, opustil potravu a vyskočil za nimi, rohovitou tlamu už od krve.
Rand pracoval hladce, bezděčně, nasadit šíp a vypustit ho. Nasadit šíp a vypustit ho.
Z luku vylétl již pátý šíp a Rand zbraň sklonil, stále ještě ponořen hluboko do prázdnoty, když čtvrtý grolm padl jako obrovská loutka, jíž někdo přestřihl provázky. I když poslední šíp ještě letěl vzduchem, Rand nějak věděl, že už další střelu potřebovat nebude. Poslední bestie se zhroutila, jako by se jí rozpustily kosti, a z prostředního oka jí trčela opeřená střela. Vždycky z prostředního oka.
„Úžasný, urozený pane Rande,“ vydechl Hurin. „Já... nikdy jsem neviděl takovýho střelce.“
Prázdnota Randa zadržela. Světlo na něj volalo a on... se natáhl... k němu. Světlo ho obklopilo, naplnilo ho.
„Urozený pane Rande?“ Randovy ruky se dotkl Hurin a Rand sebou trhl. Prázdnota se spojovala s tím, co bylo kolem něj. „Jsi v pořádku, můj pane?“
Rand si prsty přejel po čele. Měl je suché. Měl pocit, že by měl být podle všeho zmáčený potem. „Jsem... jsem v pořádku, Hurine.“
„Slyšela jsem, že s každým použitím je to snazší,“ ozvala se Seléné. „Čím víc člověk žije v jednotě, tím snazší to je.“
Rand se na ni podíval. „No, já už ji potřebovat nebudu, aspoň nějakou dobu.“ Co se to stalo? Chtěl jsem... S hrůzou si uvědomil, že pořád ještě chce. Chtěl se vrátit zpátky do prázdnoty, chtěl opět cítit, jak ho plní světlo. Připadalo mu, že tehdy byl skutečně živý, i přes všechen ten sliz, a teď že je všechno jenom pouhá napodobenina. Ne, něco horšího. Nyní byl téměř živý a věděl, jaké to je, být „skutečně živý". Jediné, co pro to musel udělat, bylo sáhnout po saidínu...
„Už ne,“ zamumlal. Ohlédl se na mrtvé grolmy, pět příšerných těl ležících na zemi. Už nebyli nebezpeční. „Teď se můžeme vydat na –“
Za mrtvými grolmy, za dalším kopcem, se ozvalo kašlavé štěknutí, až příliš povědomé, a další mu odpověděla. Z východu a ze západu přicházela další.
Rand pozvedl luk.
„Kolik šípů ti ještě zbývá?“ chtěla vědět Seléné. „Zabiješ ještě dvacet grolmu? Třicet? Sto? Musíme se vydat k portálovému kameni.“
„Má pravdu, Rande,“ řekl pomalu Loial. „Teď už nemáš na vybranou.“ Hurin Randa jenom nervózně pozoroval. Grolmové zavolali znovu, dvě desítky překrývajících se štěkání.
„Takže ke kameni,“ souhlasil Rand váhavě. Rozzlobeně se vyhoupl do sedla a luk si přehodil na záda. „Zaveď nás k tomu kameni, Seléné.“
Seléné s kývnutím obrátila klisnu a pobídla ji do klusu. Rand s ostatními ji následoval. Oni jeli dychtivě, on se držel zpátky. Pronásledovalo je poštěkávání grolmů, musely jich být celé stovky. Znělo to, jako by se kolem nich grolmové stahovali v půlkruhu, blížili se ze všech stran kromě zepředu.
Seléné je rychle a jistě provedla vrchovinou. Půda v podhůří stoupala a svahy byly stále příkřejší, takže se koně škrábali přes vybledlé kusy skal vyčnívající z hlíny a řídce rostoucí keře matných barev, které rostly na skaliscích. Jízda byla stále těžší, neboť museli jet do stále strmějších svahů.
Tohle nezvládneme, pomyslel si Rand, když Rudoch aspoň popáté uklouzl a ve spršce kamínků sjel o kus zpátky. Loial odhodil sukovici. Proti grolmům by mu stejně k ničemu nebyla a jenom ho zpomalovala. Ogier už vzdal jízdu, jednou rukou si pomáhal nahoru a v druhé držel otěže svého velkého koně, kterého táhl za sebou. Zvíře s dlouhými rousy šlo ztěžka, ale rozhodně se mu postupovalo lépe než s Loialem na hřbetě. Grolmové už štěkali jen kousek za nimi a stále se blížili.
Pak Seléné přitáhla otěže a ukázala na dolík v žulové skále pod nimi. Bylo tam všechno, sedm širokých barevných stupňů kolem světlé dlážky a uprostřed vysoký kamenný sloup.
Seléné sesedla a odvedla klisnu k dolíku a pak dolů po stupních ke sloupu. Ten se jí teď tyčil nad hlavou. Seléné se obrátila a vzhlédla k Randovi a ostatním. Grolmové chraptivě poštěkávali, podle všeho jich bylo na dvě desítky, a jejich štěkot zněl hlasitěji. Blízko. „Brzy budou tady,“ vybízela je Seléné. „Musíš použít kámen, Rande. Nebo najdi nějaký způsob, jak zabít všechny ty grolmy.“
Rand s povzdechem sesedl a odvedl Rudocha do dolíku. Loial s Hurinem ho spěšně následovali. Rand nejistě hleděl na značkami pokrytý sloup, portálový kámen. Ona musí být schopna usměrňovat, i když možná neví jak, jinak by ji to sem nemohlo přenést. Ženám síla neškodí. „Jestli tě tohle přeneslo sem,“ začal, ale Seléné ho přerušila.
„Já vím, co to je,“ prohlásila odhodlaně, „ale neumím to používat. Musíš udělat, co je třeba.“ Přejela prstem po jednom symbolu, který byl o trochu větší než ostatní. Trojúhelník stojící na špičce v kruhu. „Tohle je znak pro skutečný svět, náš svět. Myslím, že ti pomůže, když se na něj v mysli soustředíš, až budeš...“ Rozhodila rukama, jako by si nebyla jistá, co vlastně má Rand udělat.
„Ehm... můj pane?“ ozval se nesměle Hurin. „Už nemáme moc času.“ Slídič se ohlížel přes rameno k okraji dolíku. Štěkání znělo hlasitěji. „Ti tvorové tu budou každou chvíli.“ Loial kývl.
Rand se zhluboka nadechl a položil ruku na značku, kterou mu ukázala Seléné. Ohlédl se po ní, aby se ujistil, že to dělá správně, ale ona jenom přihlížela a na bledém čele neměla ani nejmenší ustaranou vrásku. Ona tolik věří, že ji zachráníš. Musíš to zvládnout. Nos měl plný její vůně.
„Ehm... můj pane?“
Rand polkl a začal hledat prázdnotu. Přišla k němu snadno a bez námahy ho obalila. Prázdnota. Nicota, kde bylo pouze světlo, které se mihotalo, až se z toho Randovi obracel žaludek. Prázdno až na saidín. Nicméně i ta nevolnost byla vzdálená. Rand byl jedno s portálovým kamenem. Sloup byl pod jeho rukou hladký a trošku olejovitý, ale trojúhelník s kroužkem byly proti spálenině na dlani teplé. Musíš je dostat do bezpečí. Musíš je dostat domů. Světlo jako by plulo směrem k němu, obklopilo ho a on... je... přijal.
Byl plný světla. Byl plný žáru. Viděl kámen, viděl i ostatní, jak ho pozorují – Loial s Hurinem nervózně, na Seléné nebylo vidět, že by snad pochybovala o tom, že ji nedokáže zachránit – ale stejně dobře tam nemuseli být. To světlo mu bylo vším. Žár a světlo, proudící mu do nohou, jako když se voda vsakuje do suchého písku, naplňovaly ho. Symbol ho začal pálit do ruky. Rand se to vše pokusil nasát do sebe, všechen ten žár, všechno to světlo. Všechno. Ten symbol...