Náhle, jako kdyby na okamžik zašlo slunce, se svět zamihotal. A znovu. Symbol byl pod Randovou rukou jako žhavý uhlík. A Rand se vpíjel do světla. Svět se mihotal. Mihotal. Dělalo se mu z toho špatně, z toho světla. Bylo jako voda pro člověka umírajícího žízní. Záblesk. On se do něj vpil. Chtělo se mu z něj zvracet. Chtěl ho všechno. Záblesk. Trojúhelník s kroužkem ho spálily. Cítil, jak mu z nich uhelnatí ruka. Záblesk. Chtěl to všechno! Zaječel, zavyl bolestí, zavyl chtivostí.
Záblesk... záblesk... zábleskzábleskzáblesk...
Kdosi ho tahal pryč, ale on si to téměř neuvědomoval. Zapotácel se dozadu. Prázdnota mu klouzala mezi prsty, světlo a nevolnost, která s ním cloumala. Světlo. Díval se za ním s lítostí. Světlo, to je šílené, že ho chci. Ale byl jsem ho tak plný! Byl jsem tak... Omámeně zíral na Seléné. Byla to ona, kdo ho držel za ramena a zvědavě se mu díval do očí. Rand zvedl ruku před obličej. Spálenina ve tvaru volavky tam byla pořád, ale nic jiného. Žádný trojúhelník s kroužkem, vypálený do masa.
„Podivuhodné,“ poznamenala pomalu Seléné. Ohlédla se na Loiala s Hurinem. Ogier vypadal ohromeně a oči měl velké jako talíře. Slídič dřepěl s rukou na zemi, jako by si nebyl jist, zda se jinak udrží na nohou. „Jsme tu všichni, i všichni koně. A tys dokonce ani nevěděl, co děláš. Podivuhodné.“
„Jsme...?“ začal Rand ochraptěle, ale musel se zarazit a polknout.
„Rozhlédni se kolem sebe,“ vyzvala ho Seléné. „Přenesl jsi nás domů.“ Náhle se zasmála. „Všechny jsi nás přenesl domů.“
Rand si poprvé uvědomil své okolí. Dolík, který je obklopoval, tady neměl žádné stupně, i když tu a onde se povaloval podezřele hladký kus kamene červené či modré barvy. Sloup ležel na svahu hory napůl ponořený do štěrku, který se sem sesul. Symboly tu nebyly jasné, vítr a voda je dávno ohladily. A všechno vypadalo velice skutečné. Barvy tu byly jasné, žula zřetelně šedá, keře zelené a hnědé. Po tom druhém místě to tu vypadalo až moc živé.
„Doma,“ vydechl Rand a vzápětí se také zasmál. „Jsme doma.“ Loialův smích zněl jako bučení býka. Hurin zakřepčil.
„Tys to dokázal,“ zopakovala Seléné a naklonila se blíž, až měl Rand plné oči její tváře. „Věděla jsem, že to dokážeš.“
Randovi smích odumřel na rtech. „Já – asi ano.“ Podíval se na svalený portálový kámen a podařilo se mu usmát se. „Přál bych si ale, abych věděl, co jsem to vlastně udělal.“
Seléné se mu podívala do očí. „Možná to jednoho dne zjistíš,“ řekla tiše. „Ty jsi nepochybně předurčen k velkým věcem.“
Oči měla tmavé a hluboké jako noc a hebké jako samet. A ústa... Kdybych ji políbil... Rand zamrkal a chvatně ustoupil. Odkašlal si. „Seléné, prosím tě, neříkej o tomhle nikomu. O tom portálovém kameni a o mně. Já tomu nerozumím a ostatní by tomu taky nerozuměli. A víš dobře, jak lidé smýšlejí o věcech, kterým nerozumějí.“
Seléné měla dokonale bezvýraznou tvář. Náhle si Rand velice přál, aby tu byli Mat s Perrinem. Perrin věděl, jak mluvit s děvčaty, a Mat dokázal lhát s vážnou tváří. Rand pořádně nezvládal ani jedno z toho.
Seléné se náhle usmála a předvedla napůl posměšné pukrle. „Udržím tvé tajemství, můj pane Rande al’Thore.“
Rand se na ni podíval a znovu si odkašlal. Zlobí se na mne? Kdybych se ji pokusil políbit, tak by se určitě zlobit mohla. Myslím. Přál si, aby se na něj takhle nedívala, jako kdyby věděla, na co myslí. „Hurine, je nějaká naděje, že temní druzi použili tento kámen před námi?“
Slídič lítostivě zavrtěl hlavou. „Předtím uhnuli kus k západu, urozený pane Rande. Pokud tyhle portálový kameny nejsou běžnější, než jsem zatím viděl, tak bych řekl, že jsou pořád ještě v tom druhým světě. Ale nebude mi trvat ani hodinu, než to zkontroluju. Krajina je tady stejná jako tam. Mohl bych najít to místo, kde jsem je ztratil tam, jestli víš, co tím myslím, a kouknout se, jestli už odešli.“
Rand se zadíval na oblohu. Slunce – nádherně jasné slunce, vůbec ne bledá koule – bylo nízko na západě a jejich stíny se v jeho světle táhly přes celý dolík. Do hodiny nastane soumrak. „Ráno,“ prohlásil tedy. „Ale bojím se, že jsme je ztratili.“ Nemůžeme ztratit tu dýku! Nemůžeme! „Seléné, jestli to půjde, ráno tě zavedeme domů. Bydlíš přímo v městě Cairhienu, nebo...?“
„Teď nesmíš Valerský roh ztratit,“ prohlásila Seléné pomalu. „Jak víš, já o těch světech vím pár věcí.“
„Zrcadla kola," poznamenal Loial.
Seléné se na něj podívala a kývla. „Ano. Přesně. Ty světy jsou skutečně svým způsobem zrcadla, zvláště ty, na nichž nejsou žádní lidé. Některé z nich odrážejí jenom významné události, které se odehrají ve skutečném světě, ale na některých se stín té události objeví dřív, než se odehraje. Průchod Valerského rohu bude slabší než odrazy toho, co je, nebo co bylo, přesně jak říkal Hurin, že stopa, kterou sleduje, je slabá.“
Hurin nevěřícně zamrkal. „Chceš tím říct, má paní, že jsem vyčmuchal, kam ti temní druzi teprve půjdou? Světlo mi pomáhej, to se mi nelíbí. Dost špatný je, že cítím, kde se nějaký násilí událo, co teprve abych musel ještě čichat, kde se to teprve stane. Na světě nemůže být moc míst, kde se nějaký násilí nikdy nestane. To by mě určitě dohnalo k šílenství. To místo, který jsme právě opustili, mně k němu málem dohnalo. Pořád jsem to tam cítil, samý zabíjení a ubližování a to nejhnusnější zlo, na jaký byste přišli. Dokonce jsem ho cítil i z nás. Z nás všech. Dokonce i z tebe, má paní, jestli mi odpustíš, že to tak říkám. Bylo to jenom tím místem, úplně mi to pokřivilo smysly, jako to křivilo vidění.“ Hurin se otřásl. „Jsem rád, že jsme se odtamtud dostali. Pořád to nemůžu úplně dostat z nosu.“
Rand si nepřítomně zamnul spáleninu na dlani. „Co myslíš, Loiale? Opravdu jsme se mohli dostat před Fainovy temné druhy?“
Ogier zamračeně pokrčil rameny. „Nevím, Rande. O ničem z toho nic nevím. Myslím, že jsme zpátky v našem vlastním světě. Myslím, že jsme na Rodovrahově Dýce. Jinak...“ Opět pokrčil rameny.
„Měli bychom tě doprovodit domů, Seléné,“ řekl Rand. „Tvoji lidé si o tebe budou dělat starosti.“
„Za několik dní poznáme, jestli jsem měla pravdu,“ tvrdila netrpělivě Seléné. „Hurin může najít to místo, kde ztratil stopu. Říkal to. Pak ji můžeme sledovat. Valerský roh sem musí dorazit každou chvíli. Valerský roh, Rande. Jen si pomysli. Muž, který na něj zatroubí, bude žít navěky v pověstech.“
„Já nechci mít s pověstmi nic společného,“ namítl Rand ostře. Ale kdyby se k tobě ti temní druzi přece jen dostali... Co jestli je Ingtar ztratil? Pak by Valerský roh zůstal temným druhům navždy a Mat by zemřel. „Tak dobrá. Pár dní. Přinejhorším se nejspíš zase setkáme s Ingtarem a ostatními. Neumím si představit, že by se zastavili nebo vrátili jenom proto, že jsme... odešli.“
„Moudré rozhodnutí, Rande,“ prohlásila Seléné, „a dobře promyšlené.“ Dotkla se jeho ruky a usmála se. Rand zjistil, že opět pomýšlí na to ji políbit.
„Ehm... potřebujeme se dostat blíž k místu, kam přijdou. Tedy jestli přijdou. Hurine, mohl bys nám najít vhodné místo k táboření, než se setmí, někde, odkud bychom mohli sledovat místo, kde jsi ztratil stopu?“ Ohlédl se k portálovému kameni a napadlo ho, aby se utábořili poblíž něj, ale vzpomněl si na způsob, jakým se k němu naposledy přikradla prázdnota, když spal, a světlo v prázdnotě. „Někde hezky daleko odsud.“