„Nechej to na mně, urozený pane Rande.“ Slídič se vyškrábal do sedla. „Přísahám, že už nikdy neusnu, aniž bych se nejdřív podíval, co za kamení je v okolí.“
Jak Rand vyjel s Rudochem na okraj dolíku, zjistil, že pozoruje Seléné častěji než Hurin. Vypadala tak chladná a sebevědomá, o nic starší než on, a přesto se nesla královsky, ale když se na něj usmála, jako právě teď... Egwain by neřekla, že jsem moudrý. Egwain by mě nazvala tupcem. Podrážděně pobídl Rudocha do kroku.
18
Do Bílé věže
Egwain se snažila udržet rovnováhu na kymácející se palubě Říční královny, která pod tmavou, zamračenou oblohou spěchala po proudu široké řeky Erinin s napjatými plachtami. Praporec s bílým plamenem se zuřivě třepotal na hlavním stěžni. Vítr se zvedl ve chvíli, kdy se poslední Aes Sedai v Medu nalodila, a od té doby nepřestal vát ani na okamžik, ani ve dne, ani v noci. Řeka se zvedla jako při záplavách a proud loděmi pohazoval sem a tam a zároveň je táhl s sebou. Vítr a říční proud nezpomalily a žádná z lodí také ne, všechny se držely u sebe. Říční královna plula v čele flotily, což bylo správné, neboť měla na palubě samotný amyrlinin stolec.
Kormidelník stál rozkročený na palubě a pevně svíral kormidlo. Námořníci po palubě pobíhali bosí a plně se soustředili na to, co právě dělali. Když se podívali na oblohu nebo na řeku, s tichým bručením se okamžitě zadívali jinam. Tady za nimi právě mizela z dohledu nějaká vesnice, tam běžel po břehu jakýsi chlapec, který kousek držel s lodí krok, ale teď začal zaostávat. Když zmizel, Egwain sešla do podpalubí.
V malé kajutě, o kterou se dělily s Nyneivou, se na ni vědma zamračila z úzké palandy. „Tvrdí, že do Tar Valonu dorazíme už dnes. Světlo mi pomoz, ale hrozně se těším, až budu zase stát na suché zemi, i když to bude v Tar Valonu.“ Loď se zakymácela ve větru a v proudech a Nyneiva polkla. „Už nikdy nevkročím na žádnou loď,“ hekla.
Egwain setřásla z pláště kapky říční vody a pověsila jej na kolík u dveří. Kajuta to nebyla velká – na lodi zřejmě žádné velké kajuty nebyly, velká nebyla dokonce ani ta, kterou od kapitána přejala amyrlin, i když ta byla větší než ostatní. Do stěn byly zabudovány dvě palandy, pod nimi byly zásuvky a nad nimi poličky, takže bylo všechno hezky po ruce.
Kromě toho, že Egwain musela udržovat rovnováhu, jí kymácení lodi, na rozdíl od Nyneivy, nijak nevadilo. Egwain už se vzdala a poté, co po ní vědma potřetí hodila misku, jí přestala nosit jídlo. „Dělám si starosti kvůli Randovi,“ řekla teď Egwain.
„Já si dělám starosti kvůli všem,“ opáčila dutě Nyneiva. Po chvíli připojila: „Zase jsi měla sen? Podle toho, jak se od tý doby, co ses vzbudila, díváš do dálky...“
Egwain kývla. Před Nyneivou nikdy nedokázala udržet žádné tajemství dlouho a se sny se ani nesnažila. Nyneiva se ji nejdřív snažila uklidnit, ale když se doslechla, že se o to jedna z Aes Sedai zajímá, uvěřila. „Byl jako ty ostatní. Jiný, ale stejný. Rand je v nějakém nebezpečí. Vím to. A zhoršuje se to. Udělal něco, nebo teprve udělá, co ho uvede do...“ Svezla se na palandu a naklonila se k druhé ženě. „Přála bych si, abych se v tom aspoň trochu vyznala.“
„Usměrňování?“ zeptala se Nyneiva tiše.
Egwain se proti své vůli rozhlédla kolem sebe, aby se podívala, zda je někdo nemůže slyšet. Byly samy, dveře byly zavřené, přesto však Egwain mluvila stejně tiše. „Nevím. Možná.“ Nedalo se odhadnout, co Aes Sedai mohou udělat – Egwain už viděla dost, aby uvěřila každému příběhu o jejich schopnostech – a nechtěla riskovat, že je některá vyslechne tajně. Nebudu riskovat Randův život. Kdybych se chtěla zachovat správně, měla bych jim to říct, ale Moirain to ví, a ona taky nic neřekla. A jedná se o Randa! Nemůžu. „Nevím, co mám dělat.“
„Říkala Anaiya něco víc o těch snech?“ Nyneiva se zřejmě rozhodla schválně nepoužívat čestné Sedai ke jménu, i když byly spolu samy. Většinou se Aes Sedai tvářily, že jim na tom nezáleží, ale díky tomu zvyku si Nyneiva vysloužila několik zvláštních pohledů, občas i dost přísných. Koneckonců, měla se cvičit v Bílé věži.
„‚Kolo tká, jak si kolo přeje,‘" ocitovala Egwain Anaiyu. „‚Ten hoch je daleko, dítě, a dokud se nedozvíme víc, nemůžeme nic dělat. Zařídím, abych tě, až dosáhneme Bílé věže, dítě, sama vyzkoušela.‘ Áááá! Ona ví, že na těch snech něco je. Poznám to. Mám ji ráda, Nyneivo. Opravdu mám. Ale ona mi neřekne, co chci vědět. A já jí nemůžu říct všechno. Možná, kdybych mohla...“
„Zase ten muž v masce?“
Egwain kývla. Nějak si byla jistá, že bude lepší, když o něm Anaiye neřekne. Neuměla si představit proč, ale byla si tím jistá. Třikrát se ten muž, který měl v očích oheň, objevil v jejích snech, a pokaždé se jí zdál sen, který ji přesvědčil, že je Rand v nebezpečí. Ten muž měl vždycky na tváři škrabošku, občas viděla jeho oči a občas místo nich viděla ohně. „Smál se mi. Znělo to tak... opovržlivě. Jako kdybych byla štěně, který chce odkopnout, protože se mu připletlo pod nohy. Hrozně mě to vyděsilo. On mě děsí.“
„Jsi si jistá, že to má něco společnýho s těmi ostatními sny a s Randem? Občas je sen jenom snem.“
Egwain rozhodila rukama. „A občas, Nyneivo, mluvíš přesně jako Anaiya Sedai!“ Titul zvlášť zdůraznila a potěšilo ji, když se Nyneiva zamračila.
„Jestli se vůbec někdy dostanu z postele, Egwain –“
Ozvalo se zaklepání na dveře, takže Nyneiva nedořekla, co měla na srdci. Než mohla Egwain promluvit nebo něco udělat, do kajuty vstoupila sama amyrlin a zavřela za sebou dveře. Byla kupodivu sama. Amyrlin jen zřídkakdy opouštěla svou kajutu, a pak vždycky s Leanou po boku a často také s některou další Aes Sedai.
Egwain vyskočila. Místnost byla trošku přelidněná, když uvnitř byly tři ženy.
„Jste obě v pořádku?“ zeptala se vesele amyrlin. Naklonila hlavu k Nyneivě. „Mám za to, že pořádně jíš. Máš dobrou náladu?“
Nyneivě se podařilo posadit a opřít se o stěnu. „Jsem v pořádku, děkuju.“
„Jsme poctěny, matko,“ začala Egwain, ale amyrlin ji pokynem ruky umlčela.
„Je dobré být zase na vodě, ale když není co dělat, začne to být nuda jako na mlýnském rybníku.“ Loď se zakymácela a amyrlin se, zřejmě zcela mimoděk, posunula, aby kymácení lodi vyrovnala. „Dneska vás budu učit já.“ Usadila se na konec Egwaininy palandy a nohy složila pod sebe. „Posaď se, dítě.“
Egwain si sedla, ale Nyneiva se začala zvedat. „Myslím, že půjdu na palubu.“
„Řekla jsem sednout!“ Amyrlinin hlas zněl jako prásknutí bičem, ale Nyneiva se potácivě zvedala dál. Obě ruce měla stále položené na palandě, ale už skoro stála vzpřímeně. Egwain se připravovala, že ji chytí, kdyby upadla.
Nyneiva zavřela oči a pomalu si zase sedla. „Raději zůstanu. Nahoře je určitě dost větrno.“
Amyrlin se uchechtla. „Říkaly mi, že jsi vzteklá jako ledňáček, když mu v krku uvízne kost. Některé dokonce tvrdí, že by ti jenom prospělo strávit určitou dobu mezi mladšími novickami bez ohledu na to, jak jsi stará. Já říkám, že pokud máš opravdu ty schopnosti, o kterých mi vyprávěly, tak si zasloužíš patřit mezi přijaté novicky.“ Znovu se zasmála. „Vždycky jsem věřila na to, že se má lidem dát, co si zaslouží. Ano. Tuším, že až se dostaneš do Bílé věže, hodně se tam naučíš.“