„Raději bych, kdyby mě jeden ze strážců naučil používat meč,“ zavrčela Nyneiva. Křečovitě polkla a otevřela oči. „Je tu někdo, na koho bych ho moc ráda použila.“ Egwain se na ni přísně podívala. Myslela tím Nyneiva amyrlin – což by bylo hloupé a navíc nebezpečné – nebo Lana? Pokaždé, když se Egwain o Lanovi zmínila, Nyneiva ji ostře zarazila.
„Meč?“ podivila se amyrlin. „Nikdy jsem si nemyslela, že jsou meče k něčemu dobré – i když to s nimi umíš, dítě, vždycky se najdou muži, kteří to umí stejně dobře a mají mnohem větší sílu – ale jestli chceš meč...“ Zvedla ruku – Egwain zalapala po dechu a dokonce i Nyneivě při tom pohledu málem vylezly oči z důlků – a v ní držela meč. Čepel i jílec měly zvláštní modrobílý nádech a vypadaly nějak... studeně. „Je vyrobený ze vzduchu, dítě, pomocí síly vzduchu. Je stejně dobrý jako ocelová čepel, dokonce lepší než většina z nich, ale přesto není příliš užitečný.“ Meč se změnil ve stahovací nůž. Nescvrkl se, jednu chvíli to prostě byl meč a vzápětí nůž. „Teď je to k něčemu užitečné.“ Stahovací nůž se změnil v mlhu a ta se vytratila. Amyrlin si prázdnou ruku položila do klína. „Ale obojí vyžaduje víc námahy, než za co stojí. Lepší, snazší je prostě s sebou mít dobrý nůž. Musíš se naučit, kdy své schopnosti používat, stejně jako jak, a kdy je lepší dělat věci způsobem, kterým by to provedla obyčejná žena. Na kuchání ryb dělá lepší nože nožíř. Když budeš jedinou sílu používat příliš často a jak se ti zachce, brzy se ti příliš zalíbí. V tom spočívá nebezpečí. Začneš jí chtít víc, a dříve nebo později se stane, že jí natáhneš víc, než ses naučila ovládat. A pak tě může popálit jako svíce nebo –“
„Jestli se musím všechno tohle naučit,“ přerušila ji Nyneiva škrobeně, „tak bych se radši naučila něco užitečnýho. Všechno tohle – tohle... ‚Ať se rozproudí vzduch, Nyneivo. Zapal svíci, Nyneivo. Teď ji zhasni. Zase ji zapal.‘ Pche!“
Egwain na chvíli zavřela oči. Prosím, Nyneivo. Prosím, zkus se chvíli nevztekat. Musela se kousnout do rtu, aby to neřekla nahlas.
Amyrlin chvíli mlčela. „Užitečného,“ řekla nakonec. „Něco užitečného. Chtěla jsi meč. Dejme tomu, že na mě zaútočil muž s mečem. Co udělám? Určitě něco užitečného. Tohle, myslím.“
Egwain měla na chvíli dojem, že kolem ženy na opačném kraji palandy vidí záři. Vzduch jako by zhoustl. Nezměnilo se nic, co by Egwain viděla, ale rozhodně tu změnu cítila. Pokusila se zvednout ruku. Nedokázala jí pohnout, jako by byla po krk v hustém rosolu. Mohla pohnout pouze hlavou.
„Pusť mě!“ zaskřípala zuby Nyneiva. Zuřivě pohlížela na amyrlin a trhala hlavou sem a tam, ale jinak seděla nehybně jako socha. Egwain si uvědomila, že není sama, koho to drží. „Pusť mě!“
„Užitečné, nemyslíš? A není to nic, jenom vzduch.“ Amyrlin mluvila konverzačním tónem, jako by se bavily nad šálkem čaje. „Velký muž se všemi těmi svaly a mečem, a ten meč by mu nebyl k ničemu, stejně jako chloupky na prsou.“
„Říkám, pusť mě!“
„A když se mi nelíbí, kde stojí, no, můžu ho zvednout.“ Nyneiva zuřivě chrčela, když se pomalu zvedla, pořád vsedě, až se hlavou téměř dotýkala stropu. Amyrlin se usmála. „Častokrát jsem si přávala, abych tohle mohla sama použít k létání. Záznamy nám prozrazují, že Aes Sedai mohli létat, tenkrát ve věku pověstí, ale nepíše se tam, jak to vlastně dělali. Rozhodně ne takhle. Takhle to nefunguje. Mohla bys natáhnout ruku a zvednout truhlu, která by vážila tolik co ty. Vypadáš silná. Ale kdyby ses snažila udržet sebe, nikdy se nedokážeš zvednout do vzduchu.“
Nyneiva zuřivě házela hlavou, ale žádnými jinými svaly nedokázala pohnout. „Světlo tě spal, pusť mě!“
Egwain ztěžka polkla a doufala, že se také nezvedla.
„Takže,“ pokračovala amyrlin, „velký chlupatý mužský a tak dál. Nic by mi nemohl udělat, zatímco já bych mu mohla provést cokoliv. No, kdybych chtěla,“ – amyrlin se předklonila a její úsměv náhle nevypadal příliš přátelsky – „mohla bych ho obrátit hlavou dolů a naplácat mu na zadek. Přesně jako –“ Náhle amyrlin odlétla dozadu tak rychle, že se hlavou uhodila o zeď, a tam zůstala, jako by ji něco tisklo ke stěně.
Egwain zírala a v ústech jí vyschlo. Tohle se neděje. To není pravda.
„Měly pravdu,“ poznamenala amyrlin. Mluvila stísněným hlasem, jako by nemohla pořádně dýchat. „Říkaly, že se učíš rychle. A taky tvrdily, že se musíš rozčílit, aby ses dostala ke kořeni toho, co můžeš udělat.“ S námahou se nadechla. „Nemohly bychom se navzájem pustit, dítě?“
Nyneiva, vznášející se ve vzduchu s planoucíma očima, řekla: „Pusť mě dolů hned teď, nebo –“ Náhle se zatvářila užasle, jako by něco ztratila. Tiše pohybovala rty.
Amyrlin se posadila a protáhla si záda. „Ještě nevíš všechno, že, dítě? Ani setinu. Nečekala jsi, že tě dokážu odříznout od pravého zdroje. Pořád cítíš, že tu je, ale nemůžeš se ho dotknout o nic víc, než se ryba může dotknout měsíce. Až se naučíš dost na to, aby ses mohla stát hotovou sestrou, žádná žena ti to nedokáže provést. Čím silnější budeš, tím víc Aes Sedai to bude chtít, aby tě přinutily udělat něco proti tvé vůli. Nemyslíš, že by ses měla učit?“ Nyneiva pevně stiskla rty a zachmuřeně hleděla amyrlin do očí. Amyrlin si povzdechla. „Kdybys byla jen o vlásek méně schopná, dítě, poslala bych tě správkyni novicek a řekla jí, aby tě tam nechala po zbytek života. Ale dostane se ti, čeho zasluhuješ.“
Nyneivě se rozšířily oči a ona měla právě tak dost času, aby vyjekla, než s hlasitým zaduněním dopadla na palandu. Egwain sebou trhla. Slamník byl tenký a dřevo pod ním tvrdé. Nyneiva se s kamenným výrazem vsedě o kousíček pohnula, jenom o vlásek.
„A teď,“ prohlásila pevně amyrlin, „pokud netoužíš po dalších ukázkách, bychom se měly dát do učení. Vlastně by se dalo říci, že budeme pokračovat ve vaší výuce.“
„Matko?“ zeptala se tiše Egwain. Pořád se od krku dolů nemohla pohnout.
Amyrlin se na ni tázavě podívala a pak se usmála. „Aha. Promiň, dítě. Obávám se, že mne plně zaujala tvá přítelkyně.“ Náhle se Egwain zase mohla hýbat. Zvedla ruce, čistě jenom proto, aby se přesvědčila, že to může udělat. „Jste obě připraveny na hodinu?“
„Ano, matko,“ odpověděla rychle Egwain.
Amyrlin se s pozvednutým obočím podívala na Nyneivu.
Nyneiva po chvíli stísněným hlasem odpověděla: „Ano, matko.“
Egwain vydechla úlevou.
„Dobrá. Nuže. Vyprázdněte svou mysli, musí vám zůstat jenom pomyšlení na poupě.“
Než amyrlin odešla, Egwain byla celá zmáčená potem. Myslela si, že některé Aes Sedai jsou přísné učitelky, ale tahle usmívající se, na pohled zcela obyčejná žena z ní dostala poslední kapku síly, vytáhla ji ven, a když už nic nezůstalo, zdálo se, že se natáhla a vytáhla ven i to. Nicméně všechno šlo dobře. Když se za amyrlin zavřely dveře, Egwain zvedla ruku. Kousíček nad špičkou ukazováčku jí vyskočil malý plamínek a pak přetančil z prstu na prst. Tohle by neměla dělat bez učitelky – nebo aspoň bez jedné z přijatých novicek – která by na ni dohlédla, ale Egwain byla příliš vzrušená svým pokrokem, než aby jí to vadilo.
Nyneiva vyskočila na nohy a na zavírající se dveře hodila polštář. „Ta – ta ohavná, sprostá, mizerná – čarodějnice! Světlo ji spal! Nejradši bych ji hodila rybám. Ráda bych ji nacpala věcma, po kterých by zezelenala až do konce života! Je mi jedno, že je dost stará, aby mohla být moje matka. Kdybych ji dostala do rukou v Emondově Roli, neposadila by se aspoň...“ Zaskřípala zuby tak hlasitě, až Egwain nadskočila.