Egwain nechala plamínek uhasnout a upřela oči do klína. Zatoužila po tom, aby se jí podařilo vymyslet nějaký způsob, jak se dostat z kajuty, aniž by upoutala Nyneivinu pozornost.
Lekce pro Nyneivu neprobíhala dobře, protože do chvíle, než amyrlin odešla, musela držet svůj hněv na uzdě. Nyneivě nikdy nic pořádně nešlo, pokud nebyla rozzlobená, a pak to z ní všechno vyletělo najednou. Když už kdoví pokolikáté neuspěla, amyrlin udělala všechno, co bylo v jejích silách, aby Nyneivě zase zvedla náladu. Egwain by byla velice ráda, kdyby Nyneiva dokázala zapomenout, že tu byla a všechno viděla a slyšela.
Nyneiva škrobeně došla k palandě a tam se s pohledem upřeným na stěnu a pěstmi zaťatými zastavila. Egwain se toužebně zadívala ke dveřím.
„To nebyla tvoje chyba,“ řekla Nyneiva a Egwain sebou trhla.
„Nyneivo, já –“
Nyneiva se obrátila a podívala se na ni. „To nebyla tvoje chyba,“ zopakovala, byť nepřesvědčivě. „Ale jestli o tom jenom cekneš, já tě – já tě...“
„Ani slovíčko,“ pospíšila si ji ujistit Egwain. „Už si ani nepamatuju, o čem nemám vykládat.“
Nyneiva se na ni ještě chvíli dívala a pak kývla. Náhle se zazubila. „Světlo, vždycky jsem si myslela, že nic nemůže chutnat hůř než čerstvý kořen ostropysku. Až se zase příště budeš chovat jako husa, tak si na to vzpomenu, takže si dávej pozor.“
Egwain zamrkala. To byla první věc, kterou amyrlin udělala, aby Nyneivu rozčílila. Náhle se objevila tmavá kapka jakési hmoty, která se leskla jako omastek a ohavně páchla, a zatímco amyrlin pomocí síly Nyneivu držela, nacpala tu kapku vědmě do úst. Amyrlin jí dokonce podržela nos, aby ji to přinutila spolknout. A Nyneiva měla dobrou paměť, nikdy to, co jednou viděla, nezapomněla. Egwain byla přesvědčená, že pokud se Nyneiva rozhodne něco udělat, nic ji od toho neodradí. A přes úspěchy s tančícím plamínkem by ona nikdy nedokázala přitisknout amyrlin ke stěně. „Aspoň že už se ti nedělá špatně z toho kymácení.“
Nyneiva zavrčela a pak se krátce, ostře zasmála. „Na to, aby mi bylo špatně, jsem strašně rozčílená.“ Opět se nevesele zasmála a zavrtěla hlavou. „Je mi hrozně, aby mi bylo ještě špatně. Světlo, mám pocit, jako by mě někdo pozpátku protáhl dírou po suku. Jestli takhle vypadá výcvik novicky, tak tě to určitě donutí učit se rychle.“
Egwain se mračila na svá kolena. Ve srovnání s tím, jak zacházela s Nyneivou, ji amyrlin jenom prosila, usmívala se, když Egwain uspěla, cítila s jejími neúspěchy a pak jí opět lichotila. Ale všechny Aes Sedai tvrdily, že věci budou v Bílé věži jiné, i když nechtěly říci v čem. Pokud by Egwain měla procházet tím, čím právě prošla Nyneiva, den za dnem, určitě by to nevydržela.
Pohyb lodi se změnil. Kymácení zesláblo a na palubě nad hlavou jim zaduněly kroky. Jakýsi muž křičel cosi, čemu Egwain neporozuměla.
Podívala se na Nyneivu. „Myslíš... Tar Valon?“
„To se dá zjistit jenom jedním způsobem,“ opáčila Nyneiva a odhodlaně stáhla plášť z kolíčku.
Když dorazily na palubu, všude pobíhali námořníci, tahali za provazy, stahovali plachty a připravovali dlouhá vesla. Vítr se ztišil do pouhého vánku a mraky prořídly.
Egwain spěchala k zábradlí. „Je to on! Je to Tar Valon!“ Nyneiva se k ní s bezvýraznou tváří připojila.
Ostrov byl tak velký, až to vypadalo, že se řeka rozdělila ve dvě. Z obou břehů se k ostrovu klenuly mosty, které vypadaly jako vyrobené z krajky, a na břehu sahaly daleko, až za mokřiny u vody. Městské hradby, Zářící hradby Tar Valonu, se pokaždé, když z mraků vykouklo slunce, bíle zaleskly. A na západním břehu, černá proti obloze, se zvedala Dračí hora, z jejíhož rozlomeného vrcholku stoupal tenký proužek kouře. Na rozlehlé pláni, na níž se občas objevovaly nízké pahorky, to byla jediná vysoká hora. Dračí hora, stojící na místě, kde zahynul Drak. Dračí hora, vytvořená smrtí Draka.
Egwain si přála, aby si při pohledu na horu nevzpomněla na Randa. Muž, který může usměrňovat. Světlo, pomoz mu.
Říční královna proplula širokým otvorem ve vysoké okrouhlé zdi, která sahala daleko do řeky. Uvnitř se kolem kulatého přístavu táhlo jedno přístavní molo. Námořníci svinuli poslední plachty a nyní používali pouze vesla, když s lodí couvali k molu. Kolem hráze na prázdná přístaviště vedle těch, která již byla zaplněná, nyní vplouvaly ostatní lodi, které sem přibyly po řece. Praporec s bílým plamenem poháněl přístavní dělníky po již tak zalidněném molu.
Amyrlin přišla na palubu dřív, než byla přivázána uvazovací lana, ale jakmile se objevila, dělníci ihned přistavili lávku. Po amyrlinině boku kráčela Leana s berlou s plamenem na horním konci v ruce a ostatní Aes Sedai je z lodi následovaly na břeh. Žádná z nich se na Egwain s Nyneivou ani neohlédla. Na molu přivítala amyrlin delegace – Aes Sedai se šátky, které se uctivě klaněly a líbaly amyrlinin prsten. Na molu se to lidmi jenom hemžilo, z lodí byl vykládán náklad, vojáci se řadili k vylodění, muži chvátali pro náklad a z hradeb znělo břeskné troubení trubek, které soutěžilo s jásotem přihlížejících.
Nyneiva si hlasitě odfrkla. „Vypadá to, že na nás zapomněly. Pojď. Postaráme se o sebe.“
Egwain váhala vzdát se pohledu na Tar Valon, nicméně následovala Nyneivu do podpalubí, aby si posbírala věci. Když se vrátily na palubu s ranci v rukou, vojáci a trubači byli pryč – a Aes Sedai také. Muži na palubě otevírali poklopy a stáčeli do nich lana. Na palubě Nyneiva popadla za ruku jednoho z dělníků, podsaditého chlapíka v hrubé hnědé košili bez rukávů. „Naše koně,“ začala.
„Mám práci,“ zavrčel muž a vytrhl se jí. „Všecky koně odvedou do Bílý věže.“ Prohlédl si je od hlavy k patě. „Jestli máte ve Věži něco na práci, tak byste si měly pospíšit. Aes Sedai nemaj rády, když nováčci chodějí pozdě.“ Další muž, který zápasil se svinovaným lanem, na něho zařval, a chlapík bez ohlédnutí ženy opustil.
Egwain si s Nyneivou vyměnila pohled. Vypadalo to, že je to skutečně jen na nich.
Nyneiva s výrazem zachmuřeného odhodlání sešla po lávce z lodi, ale Egwain za ní kráčela sklíčeně. Ve vzduchu se vznášel pach dehtu. Všechny ty řeči o tom, že nás tu chtějí, a teď je jim to zřejmě jedno.
Z přístaviště vedlo široké schodiště nahoru k velkému oblouku z tmavého kamene. Když k němu Egwain s Nyneivou dorazily, zůstaly ohromeně stát a jenom zíraly.
Každá budova tu vypadala jako palác, i když většina domů, které stály poblíž oblouku, zřejmě byly podle vývěsních štítů hostince či krámy. Všude byla vidět umná kamenořezba a řady budov jako by byly navrženy tak, aby se doplňovaly a vyrovnávaly jedna druhou. Každému musely připadat jako součásti jednoho ohromného vzoru. Některé stavby vůbec nevypadaly jako domy, ale jako obrovské lámající se vlny či olbřímí lastury či ornamentální, větrem ošlehané útesy. Přímo naproti oblouku bylo velké náměstí s fontánou a stromy a Egwain dohlédla na další náměstí za ním. Nad tím vším se zvedaly věže, vysoké a půvabné, a některé byly propojené i ve značné výšce klenutými můstky. A nad celým městem se zvedala jedna věž, vyšší a větší než všechny ostatní, stejně bílá jako samotné Zářící hradby.
„Když poprvé uvidíte pohádku, vezme vám to dech,“ ozval se za nimi ženský hlas. „Tady vlastně i podesáté, dokonce i posté.“