Egwain se otočila. Ta žena byla Aes Sedai. Egwain si tím byla jistá, i když neměla šátek. Žádná jiná žena by nevypadala tak bezvěce. A také se ta žena nesla se sebevědomím, které Egwainin předpoklad očividně potvrzovalo. Pohled na její ruku Egwain odhalil zlatý prsten znázorňující hada, jenž požírá vlastní ocas. Tato Aes Sedai byla buclatá, měla hřejivý úsměv a byla to ta nejzvláštnější žena, jakou kdy Egwain viděla. Ani její obliny nemohly zakrýt vysedlé lícní kosti a oči měla trochu šikmé, jasné a světle zelené a vlasy téměř barvy ohně. Egwain se jen tak tak zarazila, aby se nad těmi vlasy a šikmýma očima nezahihňala.
„Ogierská stavba, samozřejmě,“ pokračovala dále Aes Sedai, „a podle některých jejich nejlepší dílo. Jedno z prvních měst postavených po Rozbití světa. Tenkrát tu nebylo víc než pár set lidí – a určitě ne víc než dvacet sester – ale oni to postavili pro budoucí potřeby.“
„Je to rozkošné město,“ utrousila Nyneiva. „Máme jít do Bílý věže. Přišly jsme se sem učit, ale nikomu zřejmě nezáleží na tom, jestli zůstaneme, nebo odejdeme.“
„Ovšemže záleží,“ odtušila žena s úsměvem. „Přišla jsem sem pro vás, ale zdržela jsem se s amyrlin. Já jsem Sheriam, správkyně novicek.“
„Já nebudu novicka,“ prohlásila Nyneiva pevným hlasem poněkud příliš rychle. „Amyrlin sama říkala, že budu patřit k přijatým novickám.“
„To mi také řekly.“ Sheriam vypadala pobaveně. „Ještě nikdy jsem o někom takovém neslyšela, ale říkají, že ty jsi... zvláštní. Nicméně nezapomínej, že si do své pracovny mohu povolat i jednu z přijatých novicek. Sice na to musíš porušit víc pravidel, než kdybys byla pouhá novicka, ale už se to párkrát stalo.“ Sheriam se obrátila k Egwain, jako by si nepovšimla toho, jak se Nyneiva mračí. „A ty jsi naše nová novicka. Vždycky mě potěší, když vidět přicházet novicku. V dnešních dobách jich je tak málo. S tebou čtyřicet. Jenom čtyřicet. A jen osm nebo devět z nich povýší mezi přijaté novicky. I když já si myslím, že ty si s tím nemusíš příliš lámat hlavu, pokud budeš tvrdě pracovat a učit se. Práce je tu těžká, a dokonce ani dívka s takovým nadáním, jaké máš podle toho, co jsem slyšela, ty, to nebudeš mít snadné. Jestli to nezvládneš, i když to bude velice těžké, nebo jestli se pod tím náporem zlomíš, bude lepší, když to zjistíme hned, a ty si pak půjdeš svou cestou, než aby ses stala sestrou, kdy na tobě budou záviset ostatní. Život Aes Sedai není jednoduchý. My tě na to tady připravíme, pokud v sobě máš to, co je potřeba.“
Egwain polkla. Zlomit se pod náporem? „Zkusím to, Sheriam Sedai,“ řekla tichounce. A nezlomím se.
Nyneiva se na ni ustaraně podívala. „Sheriam...“ Zarazila se a zhluboka se nadechla. „Sheriam Sedai,“ – ten čestný titul ze sebe dostala málem násilím – „musíte na ni být tak tvrdé? Tělo zvládne jenom určitý věci. Já vím... něco... o tom, čím musejí novicky projít. Určitě není nutné ji lámat jenom proto, abyste zjistily, jak je silná.“
„Myslíš to, co ti dneska provedla amyrlin?“ Nyneiva ztuhla. Sheriam se zřejmě snažila netvářit pobaveně. „Říkala jsem ti, že jsem s amyrlin hovořila. Kvůli své přítelkyni si ale nedělej starosti. Výcvik novicek je tvrdý, ale tolik zase ne. To je pro těch několik prvních týdnů mezi přijatými novickami.“ Nyneivě spadla brada. Egwain měla dojem, že vědmě vylezou oči z důlků. „Abychom vychytaly těch pár, které snad proklouzly výcvikem novicek bez toho, že na to mají. Nemůžeme riskovat, aby se jedna z nás – jedna z hotových Aes Sedai – pod tlakem světa tam venku zhroutila.“ Aes Sedai je obě uchopila za ramena. Nyneiva si zřejmě ani pořádně neuvědomovala, kam vlastně jde. „Pojďte,“ vyzvala je Sheriam, „doprovodím vás do vašich pokojů. Bílá věž čeká.“
19
Pod Dýkou
Noc na okraji Rodovrahovy Dýky byla studená, jak už tak noci v horách bývají. Od vysokých štítů vál dolů vítr, který přinášel mráz jejich sněhových čepic. Rand se na tvrdé zemi převracel a v polospánku tahal za plášť a pokrývky. Ruka mu zabloudila k meči, který měl položený vedle sebe. Ještě jeden den, pomyslel si ospale. Ještě jeden den, a pak pojedeme. Jestli ani zítra nikdo nepřijde, ani Ingtar, ani temní druzi, odvezu Seléné do Cairhienu.
Už si to říkal předtím. Každý den, který strávili na svahu hory, pozorujíce místo, o němž Hurin tvrdil, že tamtudy v tom druhém světě vedla stopa – kde Seléné tvrdila, že se na tomto světě určitě objeví temní druhové – si Rand říkal, že je čas odejít. A pak Seléné promluvila o Valerském rohu a pohladila ho po ruce a podívala se mu do očí, a on, dřív než si to uvědomil, souhlasil s tím, že počkají ještě den, než odjedou.
Rand se choulil před mrazivým větrem a vzpomínal na to, jak ho Seléné hladila po ruce a jak se mu dívala do očí. Kdyby to viděla Egwain, umyla by mi hlavu a Seléné taky. Egwain už by touto dobou měla být v Tar Valonu a učit se na Aes Sedai. Až mě příště uvidí, nejspíš se mě pokusí zkrotit.
Znovu se překulil a ruka mu sklouzla za meč na ranec s harfou a flétnou Toma Merrilina. Bezděčně sevřel do dlaně kejklířův plášť. Myslím, že jsem byl tehdy šťastný, i když jsem se snažil zachránit si život útěkem. Hrával jsem za večeři na flétnu. Byl jsem příliš nevědomý, abych poznal, co se kolem děje. Teď není cesty zpátky.
Otřásl se a otevřel oči. Jediné světlo pocházelo z ustupujícího měsíce – úplněk byl teprve nedávno – který visel nízko nad obzorem. Oheň by je prozradil těm, na něž číhali. Loial si ze spánku mumlal, znělo to jako tiché hřmění. Jeden z koní přešlápl. Hurin měl první hlídku, seděl na kusu skály, vyčnívající ze země o kousek výš na svahu. Brzy přijde Randa vzbudit, aby se vyměnili.
Rand se převrátil... a ztuhl. V měsíčním světle uviděl Seléné, jak se sklání nad jeho sedlovými brašnami a sahá na přezky. Její bílé šaty sbíraly slabé světlo měsíce. „Potřebuješ něco?“
Seléné nadskočila a vyplašeně se na něj podívala. „Ty – tys mě polekal.“
Rand se zvedl, odhrnul pokrývky a zabalil se do pláště. Pomalu k ní došel. Byl si jist, že když se ukládal ke spánku, položil sedlové brašny těsně vedle sebe. Vždycky je měl u sebe. Teď jí je vzal. Všechny přezky byly zapnuté, i ty na straně, kde byl ten zatracený praporec. Jak může můj život záviset na tom, že ho budu mít u sebe? Kdyby ho někdo uviděl a poznal, zemřel bych už jen proto, že ho mám. Podezřívavě se zadíval na Seléné.
Seléné zůstala, kde byla, a vzhlížela k němu. V tmavých očích se jí odrážel měsíc. „Přišlo mi,“ řekla, „že už mám ty šaty na sobě příliš dlouho. Aspoň bych si je mohla vykartáčovat, kdybych si mohla na chvíli obléknout něco jiného. Třeba tvoji košili.“
Rand kývl a zaplavila ho úleva. Její šaty mu připadaly stejně čisté, jako když ji poprvé uviděl, ale věděl, že kdyby se na Egwaininých šatech objevila byť jen maličká skvrnka, ona by je okamžitě vyprala. „Jistě.“ Otevřel velkou kapsu, v níž měl až na praporec nacpané všechny své věci, a vytáhl jednu z těch bílých hedvábných košil.
„Děkuji.“ Seléné si dala ruce za záda. Rand si uvědomil, že si rozepíná knoflíčky.
S rozšířenýma očima se od ní odvrátil.
„Kdybys mi s tím pomohl, bylo by to mnohem snazší.“
Rand si odkašlal. „To by se nehodilo. Nejsme si zaslíbeni nebo tak...“ Přestaň na to myslet! Ty se nikdy nemůžeš oženit. „Prostě by se to nehodilo.“