Seléné se tiše zasmála a Randovi projel po zádech mráz, jako by mu přejela prstem po páteři. Snažil se neposlouchat šustění za sebou. Řekclass="underline" „Ehm... zítra... zítra vyrazíme ke Cairhienu.“
„A co Valerský roh?“
„Třeba jsme se zmýlili. Třeba tudy vůbec nepůjdou. Hurin říká, že přes Rodovrahovu Dýku vede několik průsmyků. Kdyby zabočili na západ jenom o kousek dřív, nemuseli by k horám vůbec dorazit.“
„Ale stopa, kterou jsme sledovali, vede tudy. Určitě sem přijdou. Roh sem přijde. Už se můžeš otočit.“
„Tvrdíš to, ale nemůžeme vědět, jestli...“ Rand se obrátil a slova mu odumřela na rtech. Seléné měla šaty přehozené přes ruku a na sobě měla jeho košili, která na ní visela jako pytel. Byla to delší košile, ušitá na jeho výšku, ale ona byla na ženu dost vysoká. Podolek jí končil kus nad koleny. Nebylo to tím, že by nikdy předtím neviděl dívčí nohy. Dívky ve Dvouříčí si vždycky vysoko vyvazovaly sukně, když se brodívaly v jezírcích v Luhu. Jenže s tím přestávaly dávno předtím, než byly dost staré, aby si spletly vlasy, a tohle navíc bylo potmě. V měsíčním světle Selénina pleť málem zářila.
„Co to nevíš, Rande?“
Zvuk jejího hlasu mu rozmrazil klouby. S hlasitým zakašláním se otočil jinam. „Ehm... myslím... ehm... já... ehm...“
„Mysli na slávu, Rande.“ Dotkla se jeho zad a Rand se málem zneuctil tím, že vyjekl. „Mysli na slávu, která připadne tomu, kdo najde Valerský roh. Jak budu hrdá stát vedle toho, kdo bude roh držet v rukou. Nemáš ani ponětí, kam až se dostaneme, ty a já. S Valerským rohem v rukou se můžeš stát králem. Můžeš se stát druhým takovým králem, jako byl Artuš Jestřábí křídlo. Můžeš...“
„Urozený pane Rande!“ Do tábora bez dechu doběhl Hurin. „Můj pane, oni...“ Zastavil se a málem se zalkl. Sklopil zrak a zůstal stát, přičemž si mnul ruce. „Odpusť mi, má paní. Nechtěl jsem... já... Odpusť mi.“
Loial se posadil a pokrývka i plášť se mu svezly na stranu. „Co se děje? To už mám jít na hlídku?“ Podíval se na Randa a Seléné a dokonce i v měsíčním světle bylo zřetelně vidět, jak se mu rozšířily oči.
Rand zaslechl, jak si Seléné za ním povzdechla. Ustoupil od ní a pořád se na ni odmítal podívat. Má tak bílé nohy, tak hladké. „Co se děje, Hurine?“ Snažil se mluvit klidným hlasem. Zlobil se na Hurina, na sebe, nebo na Seléné? Na ni přece není proč se zlobit. „Viděl jsi něco, Hurine?“
Slídič mluvil se stále sklopenýma očima. „Oheň, můj pane, dole v kopcích. Nejdřív jsem si ho nevšiml. Udělali ho malý a schovali ho, ale zakryli ho tak, aby ho nezahlídl někdo, kdo je sleduje, ne někdo, kdo je před nima a nad nima. Tak dvě míle, urozený pane Rande. Určitě míň než tři.“
„Fain,“ prohlásil Rand. „Ingtar by si s někým, kdo ho sleduje, hlavu vůbec nelámal. Musí to být Fain.“ Náhle nevěděl, co dělat. Čekali tu na Faina, ale teď, když ten člověk byl jenom o míli dál, tak si Rand nebyl tak jistý. „Ráno... Ráno ho budeme sledovat. Až nás dožene Ingtar s ostatními, budeme jim ho moct rovnou ukázat.“
„Takže,“ ozvala se Seléné. „Necháš tohohle Ingtara sebrat Valerský roh. A všechnu slávu.“
„Nechci...“ Rand se bezmyšlenkovitě otočil a ona tam stála, bledé nohy nahé v měsíčním světle, a na tom, jestli je má holé nebo ne, jí naprosto nezáleželo. Jako bychom tu byli sami, napadlo ho z ničeho nic. Chce muže, který hledá roh. „My tři jim ho nevezmeme. Ingtar má s sebou dvacet kopiníků.“
„Ale ty přece nevíš, že jim ho nemůžeš vzít. Kolik mužů jde za tím člověkem? To taky nevíš.“ Mluvila klidně, ale naléhavě. „Dokonce ani nevíš, jestli ti lidé, co tam dole táboří, vůbec Valerský roh mají. A jediný způsob, jak to zjistit, je zajít tam dolů a podívat se. Vezmi s sebou alantina. Oni velice dobře vidí, dokonce i v měsíčním světle. A on je taky dost silný, aby roh v truhlici unesl, pokud se ty rozhodneš správně.“
Má pravdu. Ani nevíš jistě, jestli to je Fain. Byla by to vážně nádhera, nechat Hurina hledat stopu, která tam vůbec není, když budou všichni nechránění na otevřeném prostranství a skuteční temní druzi by opravdu nakonec dorazili. „Půjdu sám,“ prohlásil tedy Rand. „Hurin s Loialem zůstanou hlídat tebe.“
Seléné se k němu se smíchem připojila a pohybovala se tak půvabně, až to Randovi připadalo, že tančí. Když k němu vzhlédla, měsíční stíny jí halily tvář tajemstvím, tajemstvím, které ji činilo ještě krásnější. „Já se o sebe dokážu postarat sama, dokud se nevrátíš, abys mne chránil. Vezmi s sebou alantina.“
„Má pravdu, Rande,“ ozval se Loial a vstal. „Opravdu vidím v měsíčním světle lépe než ty. S mýma očima nebudeme muset chodit tak blízko, jako kdybys šel sám.“
„No dobře.“ Rand si došel pro meč a připjal si ho k pasu. Luk a toulec nechal, kde byly. Luk by mu nebyl ve tmě k ničemu, a on se navíc hodlal jen dívat, ne bojovat. „Hurine, ukaž mi ten oheň.“
Slídič ho odvedl nahoru na skalisko, které jako ohromný kamenný prst trčelo ze svahu hory. Oheň byl pouhou tečkou – když mu ho Hurin ukázal, zprvu ho vůbec neviděl. Ať tam tábořil, kdo chtěl, rozhodně se nechtěl nechat vidět. Rand si zapamatoval, kde oheň zahlédl.
Když se vrátili do tábora, Loial již nasedlal Rudocha i svého koně. Jak se Rand šplhal hnědákovi na hřbet, Seléné ho popadla za ruku. „Pamatuj na slávu,“ řekla tiše. „Pamatuj.“ Košile jí padla lépe, než si Rand pamatoval, a dokonale přilnula k jejím lepým tvarům.
Rand se zhluboka nadechl a zadržel ruku. „Dávej na ni dobrý pozor, Hurine. Loiale?“ Jemně pobídl Rudocha do kroku. Ogierův velký oř se ploužil za ním.
Nesnažili se jít příliš rychle. Horské úbočí halila noc a měsíční stíny při chůzi také nepomáhaly. Rand už oheň neviděl – bezpochyby byl oheň teď, když s ním měl oči v jedné rovině, mnohem lépe schovaný – ale dobře si pamatoval místo, kde jej viděl předtím. Někomu, kdo se učil lovit v bludišti Luhu ve Dvouříčí, by najít oheň nemělo dělat potíže. A co pak? Před očima se mu vynořila Selénina tvář. Jak budu hrdá stát vedle toho, kdo bude roh držet v rukou.
„Loiale,“ řekl náhle, protože si snažil pročistit hlavu, „co je to ten alantin, jak ti pořád říká?“
„To je ve starém jazyce, Rande.“ Ogierův kůň si nejistě vybíral cestu, ale Loial ho vedl stejně jistě, jako by byl bílý den. „Znamená to bratr a je to zkráceně tia avende alantin. Bratr stromů. Stromový bratr. Je to velice formální, ale já slyšel, že Cairhieňané jsou formální. Přinejmenším vznešené rody. Obyčejní lidé, které jsem viděl, nebyli vůbec formální.“
Rand se zamračil. Pro formální urozený rod z Cairhienu by ovčák určitě nebyl dost dobrý. Světlo, Mat měl pravdu. Už blázníš, a navíc trpíš velikášstvím. Ale kdybych se mohl oženit...
Přál si, aby mohl přestat myslet, a než si to uvědomil, vytvořila se v jeho nitru prázdnota, takže myšlenky vypadaly vzdálené, jako by patřily někomu jinému. Zářil tam saidín, kynul mu. Rand zaskřípal zuby a nevšímal si ho. Bylo to jako nevšímat si žhavého uhlíku v hlavě, ale aspoň se dokázal udržet. Jen tak tak. Málem prázdnotu opustil, ale tam někde ve tmě byli temní druzi, a byli stále blíž. A trolloci. Rand prázdnotu potřeboval, potřeboval dokonce i nepříjemný klid prázdnoty. Nemusím se ho dotýkat. Nemusím.